Smutek i radost. Všechno přece patří k životu, říká architekt David Vávra

Rodinné čtyřpodlažní centrum vznikne v blízkosti pražské nemocnice Motol. Objekt je koncipován jako dočasné zázemí pro nemocné děti a jejich rodiče, kteří si na chvilku odpočinou od nemocničního prostředí a společně mají šanci sdílet běžné věci.

„Snažili jsme se do projektu dostat univerzalitu. Aby tam plynul naprosto obyčejný život,“ říká k rodinnému centru architektka Jana Mastíková.

V návrhu se počítalo s tím, aby dům sloužil co nejvíce rozmanitým aktivitám, včetně vzdělávacích. V parteru se nachází sál, společenská místnost, která funguje i jako tělocvična. Veřejně přístupná je kavárna upravená tak, aby se v ní mohl mimo jiné péct i domácí chleba. Je zde i knihovna, recepce a kaple.

Ve dvou patrech se pak nachází patnáct samostatných pokojů se zázemím, které poslouží ke krátkodobému ubytování mimopražských rodičů nemocných dětí. V posledním, čtvrtém nadzemním podlaží je situována společná kuchyně s terasou a místností pro rozloučení se zemřelým dítětem.

Jana Mastíková: Máme zpracovanou dokumentaci pro územní rozhodnutí, která byla nezbytná pro dokončení jednání o smlouvě o zřízení práva stavby na určeném pozemku, jenž patří městské části. Zastupitelé Prahy 5 jsou záměru nakloněni a rodinné centrum by mělo být dokončené do sedmi let od podpisu smlouvy.

Samozřejmě nás po cestě čeká ještě mnoho peripetií s projednáním, které komplikuje mimo jiné i nový stavební zákon, ale jak se říká, kde je vůle, tam je i cesta. A u tohoto projektu s duchovním rozměrem to platí dvojnásob.

David Vávra: Objekt má lehce funkcionalistický styl, nautické motivy. Evokuje loď, plutí. Severní fasáda má skleněný plášť, jižní je směrovaná do zahrady, která je součástí areálu. Od symbolické kaple z fusingového skla se odvíjí celé vlastní tělo domu a vše na ni navazuje. Abychom si uvědomili, že jsou síly, které přesahují náš pozemský život.

Tvarovou inspirací celého objektu je křesťanský kříž, který poukazuje na důležitost a charakter místa. Vnitřní uspořádání respektuje zónu tichého zázemí, vlastní intimity a duchovní kontemplace. Na stejnou úroveň jsme cílili praktické zóny. Mám na mysli třeba společnou kuchyň nebo zahradu, v níž se pěstuje zelenina, bylinky.

Jana Mastíková: Uspořádání centra reflektuje potřeby rodičů a dětí. Rodiny přijíždějící zdaleka se tu mohou krátkodobě ubytovat, hospitalizované dítě v nemocnici navštěvovat, být mu nablízku. A když to jeho zdravotní stav dovolí, vzít ho z nemocnice sem. Fungovat přirozeně, jako každá rodina. Dítě nevidí jen bílé pláště, zlepší se mu nálada, psychika. A pak se může vrátit zpátky do nemocnice, na další léčení. Někdy však bohužel dojde i na to nejhorší…

David Vávra: Ano, je to tak. Naše společnost neumí žít se smrtí. Dám příklad. V nejvyšším patře jsme navrhli kuchyň s jídelnou a navazující terasou. Vhodné místo na oslavu narozenin kohokoliv z rodiny.

A na stejném podlaží, samozřejmě odděleně, je situovaná místnost pro rozloučení. Pokoj, kde se rodiny loučí se svým dítětem. Čelil jsem dotazům, zda je to vhodné. Za mě ano. Všechno přece patří do života. Smutek i radost.

Jana Mastíková: Rozlučková místnost je pro vyrovnání se smutkem a fatální skutečností zásadní. V tuzemských nemocnicích zatím takový prostor běžně k dispozici není. Data a studie ale dokazují, že zármutek ze ztráty se v nás daleko lépe zpracuje a hojí, když má rodina na rozloučení dost času a není pod tlakem.

Do centra může přijet i širší rodina, třeba až z druhého konce republiky, a tyto důležité chvíle prožívat společně a soudržně. Místnost pro rozloučení je vlídná. Vypadá jako běžný dětský pokojíček.

David Vávra: Rád bych doplnil, že manželé Markéta a Jiří Královcovi z Nadačního fondu Klíček, kteří za celou myšlenkou stojí, navštívili podobná centra v Anglii. Naprosto běžná tam bývá místnost, v jejímž sousedství je umístěn chladicí box. Rodiče mohou v klidu strávit s dítětem i dlouhý čas po jeho smrti. A vstřebat tak to, co je bohužel někdy nevyhnutelné.

David Vávra: Stezky jsou daleko lepší, než byly, a mnohokrát děkuji za každý nový metr. Kolo ve městě používám moc rád. Jezdím často po vltavském nábřeží, nedávno jsem drnčel i kolem pražského potoku Botič. Někdy to teda vezmu i po chodníku a babičky mi nadávají.

David Vávra: Prožil jsem tam dětství, nikdy jsem se nepřestěhoval. Je to místo propojené s mými příběhy a hlubokými vztahy. Není nic cennějšího.

Zajímavá je i architektonicky. Byla založena na začátku 20. let minulého století osvíceným urbanistou a stavebním podnikatelem Václavem Šindelářem. Moudře nastavil podmínky, nešlo stavět ledabyle bez architekta. Sám realizoval 15 objektů a ty daly branické vilové čtvrti jasný charakter.

Když mi bylo 19 let, této architektuře jsem se i vysmíval: polosloupy, pilastry, věžičky, novoromantismus přelomu století… Tehdy nic pro mě. Dnes prostor oceňuji. Stavby jsou definované tak, že je musíte buď úplně zbořit, nebo citlivě zrekonstruovat a postavit v intencích Václava Šindeláře. Lokální struktura historizujících domů je tak silná, že jakoukoliv blbou stavbu, která se realizovala od 40.let po současnost, prostě unese.

David Vávra: Praze chybí zásadní kulturní stavba, ve které by byla zosobněna ta „havlovsky“ rozverně nabytá svoboda. Trošku to splňuje Tančící dům, mohla to být knihovna Chobotnice (nerealizovaný návrh architekta Jana Kaplického – pozn. redakce).

Na Vltavskou filharmonii se velice těším a dělá mi dobře, že je předmětem diskuse k moderní architektuře. My jsme v Praze zvyklí, že na vrcholu stavby je tympanon, sochy, sloupy, trigy, antické průčelí. Tady jsou rampy a v nich je člověk tím posledním měřítkem stavby.

David Vávra: Ano, jsem patriot. My z Prahy 4 vnímáme významem i poetikou železniční most spojující Smíchov s Výtoní jako ostatní Karlův.

Kdyby se totiž rekonstruoval, nemusí se zvedat. Nový most se podle norem zvednout musí. Tím vznikne při pohledu na Výtoň obrovská hmota, zastíní kubistické domy a místo dostane úplně jinou dimenzi. Navíc si myslím, že třetí kolej ze smíchovského nádraží na Vyšehrad není nutná.

Víte, když jsem se jel vykoupat ve Švýcarsku k jezeru a stál s autem u zavřeného přejezdu, neprojel pouze jeden vlak. Ale za sebou jich frčelo snad čtrnáct. Je to o lepší logistice, organizaci a výtěžnosti jedné koleje.

David Vávra: Tady nejsem tak přísný, i když architektka Alena Šrámková (jedna z osobností, která stála za projektem haly pražského nádraží – pozn. redakce) byla ikona našeho mládí. Velká bojovnice za jasnou architekturu. Ta, co udělá ten pravdivý čtverec. Kdyby mi někdo řekl, že ji chce zbořit, myslel bych si, že se snad zbláznil!

Projektu dánského studia fandím. Je fantastické, že na sebe bude navazovat vlak, metro a tramvaj. Chápu, že někomu návrh odbavovací haly může připomínat palmy v Abú Dhabí. To je věc designu. Bych to osekal a za pět minut je z toho smrk! Emocionálně je to za mě ale veliké gesto, brána do Prahy.

David Vávra: Pravda je taková, že umělá inteligence z 80 % udělá barák lepší, ale chybí tam těch důležitých 20 %. Ta zachytí „vůni“, atmosféru, jedinečnost místa. To AI (umělá inteligence – pozn. red.) nedokáže, neumí. Ale právě tím architektura rezonuje…

Jana Mastíková: (směje se) Mám takovou kacířskou myšlenku, jak AI stoprocentně využít. Kdyby na stavebních úřadech nastavila stejný metr v rozhodování podle jednoho výkladu zákona, bylo by to fajn. Stavební zákon je jeden, předpisy stejné, ale v každých dveřích se to vykládá jinak. Neříkám, že špatně, ale jinak. Vždycky mě ten diametrálně jiný pohled překvapí…

David Vávra: Přesně, tam do těch dveří raději néééé…

A já bych ještě chtěl „radu starších a mladších“. Skládala by se z různých profesí a určovala by chod měst. Třeba by se nenaprojektoval vysoký barák jako na Pankráci a v něm kanceláře. To je nuda. I když zezadu od Libuše nevypadají blbě. Véčko a další objekty jsou vlastně hezky seřazené.

David Vávra: Mimořádně krásně. Většinou stopujeme osobnosti z přelomu 19. a 20. století. Švýcarsko je zajímavé tím, že zde stále projektují žijící architekti: Jiří Oplatek, Ivan Koleček a Miroslav Šik.

Architekt Miroslav Šik vytvořil v Čechách v 90. letech strašně silnou generaci, která tady určovala jistý směr. Sám byl žákem slavného italského architekta Alda Rossiho. Řeknu vám, ten uměl architekturu popsat! Nejlepší architekti jsou ti, kteří ji neprojektují, ale popisují jako filozofii. Podobně jako Adolf Loos.

Za mě naprosto skvělé, že jsou zde i mladí čeští architekti, kolem 35 let. Mají vlastní kanceláře a špičkové návrhy, precizně promyšlené.

Jana Mastíková: Kdykoliv přijedu do Švýcarska, žasnu nad jejich architekturou. I v naprosto neznámé vesnici má svoji estetiku, tvarosloví. Jsou tam alpské dřevěné domečky, ale vedle nich s citem zasazená krutě moderní architektura. To je nádhera.

David Vávra: Souhlasím. A fascinuje mě, že nic zbytečně neboří, věcí si váží. I to prkno tam je do posledního výdechu. Dokud se samo nerozpadne.

Zajímavé je, že ve Švýcarsku je nejmenší počet aut na počet obyvatel. Preferují veřejnou dopravu. A není divu. Když vás vlak vyplivne kdekoliv a vy už druhou nohou nastupujete do tramvaje. Byl byste blázen jezdit autem…

Jana Mastíková: V dětství jsem jezdila do Krkonoš. Ráda se tam vracím. Miluji pohled na zvrásněné kopce, hory. To mi přináší klid.

David Vávra: Díky Šumným městům je to každý kout v Čechách. I neharmonické části jsou podnětem ke zlepšení. Mám rád i ten Most, kde nám ukradli auto i s mými botami a musel jsem chodit v pantoflích. I ten je mi milý.

Jana Mastíková: Dlouho jsem se těšila na listopadové kateřinské slavnosti na zámku Bzí, které jsme pořádali. Místo má nádherného ducha a lidé mi dodali pozitivní energii. My z ateliéru oslavujeme s nimi a cítíme, že nám upřímně fandí. Jsou rádi, že se zámek rekonstruuje, přejí si změnu.

Například na projektech v Praze takové nadšení nevnímám. Spíše naopak. Lidé podepisují petice. Mám pocit, že nálada a postoj je: být hlavně proti všemu.

David Vávra: Naprosto se pod to podepisuji. Když se všichni mají na něčem sjednotit, tak se shodnou jen na tom, co nechtějí. „A co tedy chcete?“ ptám se. A neví…

Těším se na projekt Klíček. Nevadí, že je zatím virtuální. Každý si vezmeme ten svůj malý klíček a otevřeme k němu „dveře“.

A mám velkou radost, že je čím dál více lidí, kteří chtějí svůj úspěch s někým sdílet. To je fantastický, protože rozboří tisíce negativních energií.