Rodinný dům mu úřad nepovolil, maják ano. A nic nevadilo, že je ve vnitrozemí

Hodně neobvyklé důvody vedly bývalého konzultanta pro manažery Phila Austina ke stavbě majáku. Ten má kruhový půdorys i charakteristické střídající se červené a bílé pruhy na fasádě. Jenom nestojí na pobřeží moře, jak by člověk čekal, ale 48 kilometrů od pobřeží. S provozem na moři také nemá nic společného. Jeho majitel a provozovatel dohlíží na bezpečný provoz vnitrozemského vodního kanálu Bridgewater, který je u Manchesteru.

Zajímavé je, že muž původně o stavbě majáku vůbec neuvažoval. Ve vesnici Monton si koupil opuštěný pozemek od svého kamaráda. K místu měl vztah, protože přímo naproti němu žil zhruba pět let na lodi. Když získal pozemek na souši, chtěl si postavit běžný rodinný dům. To mu však místní stavební úřad nepovolil s tím, že stavba, kterou je ochoten schválit, musí být z kamene.

„Když jsem poprvé kontaktoval plánovací oddělení, podívali se na výkresy a řekli: ‚Obáváme se, že ne, pane Austine, jste na okraji památkově chráněné oblasti. Nemůžeme vám tam dovolit nic stavět.‘ Tak jsem byl trochu zklamaný. Pak ten úředník ovšem dodal: ‚Ale předpokládám, že kdybyste něco postavil z kamene, tak by to šlo.‘“

Austin, který je v současnosti už pradědečkem, přemýšlel, co by tedy z kamene mohl vytvořit, aby mu to úřad schválil. „Několik týdnů, když jsem jezdil do práce a z práce, jsem si říkal: ‚Kamenná budova s ​​vodou?‘ A v mysli mi vytanulo slovo ‚maják‘. Nejdřív jsem to považoval za hloupost, ale čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc se mi ten nápad líbil. Kontaktoval jsem radu a oni řekli: ‚Ano, můžete s tím pokračovat.‘“

Jak ale muž brzy zjistil, postavit maják není jen tak. Ke svému mírnému překvapení nenalezl v telefonním seznamu jediného architekta, který by se na jejich navrhování specializoval. Nakonec ale zkušeného architekta našel. Ten mu návrh majáku nakreslil, vypočítal, jak silné musí být obvodové zdi kamenné věže, a na místním stavebním úřadu zařídil stavební povolení.

Když se Austinovi podařilo sehnat i stavební firmu, mohl konečně začít stavět. Část majáku je z betonových kvádrů, část kamenná. „Během následujících dvou let jsem postupně, krok za krokem, postavil tři patra. Instaloval jsem dveře, stropy a okna a pak jsem přidal ještě horní dřevěné patro a to pokryl hliníkem,“ popisuje v reportáži agentury SWNS.

Maják má v nejširším místě průměr 4,24 metru, zatímco místnost v nejvyšším patře je široká jen něco málo přes dva metry. Na výšku měří 10,5 metru. Maják se tak stal příbytkem, v němž starý muž začal žít a který si skutečně zamiloval.

Rád tráví čas v jeho nejvyšším podlaží. Z vrchu majáku shlíží nejenom na vodní kanál pod sebou, ale má odtud překrásný výhled do okolní krajiny. Jak říká, napsal zde spoustu básní.

Maják v Montonu se brzy stal oblíbenou turistickou atrakcí. Lidi sem začali přicházet, aby si jej prohlédli a vyfotili se před ním. Z věhlasu majáku mají užitek místní podniky. „Maják prospěl celému okolí. Hospoda naproti se ohromně rozšířila. Mají tam teď velikou místnost nazvanou Salonek u majáku. Vážně se celá tato část Montonu pozvedla,“ pochvaluje si užitečnost svého počinu Austin.

Navíc, když v listopadu 1998 opustil správce poslední britský pobřežní maják North Foreland v hrabství Kent, stal se ten montonský posledním majákem v zemi, který má svého strážce.

A protože každý pěkný příběh má mít nějakou hezkou pointu, má ji i ten o majáku v anglickém vnitrozemí. Poté, co se maják ukázal jako veskrze prospěšná stavba pro své okolí, stavební úřad ustoupil a jeho majiteli nakonec přece jenom povolil, aby si na svém pozemku (u paty majáku) postavil bungalov se dvěma pokoji…

Starý pán se tak po 20 letech dočkal toho, oč žádal původně, a konečně tak bydlí v normálních podmínkách bez nutnosti při každém pohybu z místnosti do místnosti šlapat do schodů.