Článek
Josef Maria Olbrich se narodil v Opavě 22. prosince 1867. Rodina byla dobře zaopatřena; otec byl prosperující živnostník, zasedal pravidelně v městské radě, vlastnil několik domů a stal se i spolumajitelem místní cihelny. Josef jako prvorozený syn byl hýčkán.
Rodiče ho poslali na nižší gymnázium, ale on sám se po čase rozhodl, že se bude věnovat architektuře. Začal od řemesla a nejprve se vyučil zedníkem. Jeho další kroky pak vedly do Vídně na stavební průmyslovku.
Po studiu se vrátil do Opavy a začínal jako kreslič, stavbyvedoucí a nakonec jako hlavní architekt ve firmě Augusta Bartela. Jeho prvním dílem se stal kostel sv. Antonína Paduánského v Melči, který z větší části vyprojektoval i s jeho uměleckým vybavením. Pseudogotická stavba – až na docela zajímavý interiér – nijak mimořádná.
To nejslavnější zůstalo jen na papíře
Ovšem samotná Opava by byla nesmírně slavná kdyby se uskutečnil Olbrichův velkolepý sen o vybudování Niedermeyerovy kavárny. Jak vše mělo vypadat, víme pouze z barevného akvarelu, který je dnes ve sbírce Státních muzeí v Berlíně.
Byla by to odvážná secesní stavba s bohatou dekorací, která by imitovala v ornamentech nádherný svět rostlin a květů.
V prvním patře mělo být kavárenské posezení s obrovskými okny orámovanými zeleným dekorem, v přízemí jednatřicetiletý Olbrich plánoval rozlehlý vstupní prostor a místo pro veřejné telefonování.
Horní část měla sloužit k bydlení. Vše zůstalo žel jen na papíře. Křídla dala jeho snům až císařská Vídeň.
Rakouskou metropoli si Olbrich zamiloval. Kromě stavební průmyslovky, kde ho učil i slavný teoretik budování měst Camillo Sitte, tu vystudoval architekturu na Akademii výtvarných umění u Karla von Hasenauera. Talentovaného architekta si tehdy všiml velikán Otto Wagner a Olbrich nastoupil do jeho kanceláře.
Byl tu přímo u zrodu nového umění. V roce 1897 se společně s Otto Wagnerem, Gustavem Klimtem, Josefem Hoffmannem a Kolomanem Moserem podílel na založení Vídeňské secese (Wiener Secession), nejproslulejšího spolku sdružujícího největší talenty středoevropské secese.
Pavilón Vídeňské secese
Jak uvádějí autoři obrovského katalogu, který k Olbrichově vídeňské výstavě vydalo nakladatelství Hatje Cantz, talent opavského rodáka ve Vídni přímo rozkvetl a to doslova.
Jeho nejuznávanější stavbou se stal Pavilon Secese v centru města, zářivě bílá stavba, jejíž stěny zdobí ornamenty v podobě pnoucích se rostlin a vše završuje nádherná kopule složená z listoví zlatého stromu.
Využití takové přírodní dekorace známe už v pozdní gotice a renesanci, kde se žebra kleneb občas dělala v podobě větví stromů – třeba na zámku v Bechyni takovou klenbu drží pilíř, kterému kameníci dali dokonalý vzhled statného kmene. Dokonce sám Leonardo da Vinci na hradě v Miláně vymaloval strop místnosti tak, že vypadala jako košatá koruna stromu.
Olbrich dal ve Vídni všem těmto nápadům vznešenou a esteticky vytříbenou podobu. Chtěl se při tom oprostit od toho, co nazýval architektonické haraburdí a uměleckou chudobu v práci architektů považoval za kulturní zločin. Jeho výstavní pavilon měl vypadat jako palác umění z jeho srdce vyrůstá strom rodící zlaté plody. Originální stavba návštěvníky dones láká i tím, že v jeho podzemí se nachází místnost s úžasnými nástěnnými malbami malíře Gustava Klimta, které byly inspirovány Beethovenovou Devátou.
Snad právě při otevření vídeňského pavilonu, který sloužil k výstavám pro spolek Secese, se s Olbrichem seznámil hesenský velkovévoda Ernst Ludwig, který mu nabídl spolupráci na rozkvětu jeho německého města Darmstadtu.
Vedoucí mistr Umělecké kolonie
Jednatřicetiletý Olbricht byl nadšen. Nechtěl dělat jen jednotlivé stavby, zapadlé v průměrné městské zástavbě. Snil o projektech celých měst. A Ernst Ludwig mu dal k dispozici čtvrť Mathildenhöhe, aby svoje představy uskutečnil.
Cílem velkovévody bylo shromáždit v Darmstadtu talenty všeho druhu a založit Uměleckou kolonii, která by udávala tón ve vkusu a estetice, v bydlení, v designu i v novém životním stylu.
Výtvarníci a architekti navrhovali vše od obyčejných příborů a prostírání až po velké vily. Úspěšné nápady realizovaly zdejší manufaktury a k propagaci výrobků i architektonických projektů sloužily pravidelné výstavy.
V Umělecké kolonii postupně pracovalo třiadvacet výtvarníků a architektů. Olbrich byl mezi nimi král králů, což se projevilo i v jeho příjmu, jenž byl suverénně nejvyšší. Projektoval a stavěl hlavně obytné domy, kde plně rozvinul nápady odvážného designera i architekta. Jeho darmstadtské stavby měly být čisté a krásné, pohodlné na bydlení i kouzelně nápadité k potěše lidského oka.
Rozlet zastavila smrt
Dodnes Darmstadt vděčí Olbrichovi i za svoji dominantu, kterou je Svatební věž, pojmenovaná jako pocta k druhému sňatku velkovévody. Osmačtyřicet metrů vysoká budova zvláštního obloučkovitého zakončení se podle autorů vídeňského katalogu stala nejvlivnějším architektonickým dílem evropské moderny.
Dnes slouží jako vyhlídka, původně tu byl pokoj pro vévodu a pokoj pro vévodkyni, aby z výšin svého majestátu mohli pozorovat město rozkvétající pod jejich moudrou vládou.
Darmstadt se pro Josefa M. Olbricha po čase stal malý a mířil přímo do epicentra průmyslového Porýní, do Düsseldorfu. Jeho rozlet však zastavila předčasná smrt.
Olbrich zemřel jako čtyřicetiletý 8. srpna 1908 na leukémii. V katalogu vídeňské výstavy je otištěna kondolence, kterou vdově napsal Otto Wagner, největší z rakouských moderních architektů a Olbrichův přítel i zaměstnavatel.
Mimo jiné tu píše: „Nepochybně je to pro vás, milostivá paní, bolestná ztráta, ale vězte, že pro umění je to ztráta ještě mnohem větší.“
Olbricht byl o patnáct let mladší než Gaudí, zemřel však o osmnáct let dřív než jeho katalánský konkurent. Kdyby k němu nebyl osud tak nespravedlivý, možná byl dějiny architektonické moderny vypadaly jinak. Nicméně Pavilon Secese i domy ve čtvrti Mathidehhöhe s jejich vnitřním vybavením jsou dodnes opatrovány jako nejvzácnější secesní poklad na území Rakouska a Německa.
