Robert Vano už neříká jen ano

Po New Yorku, ale ani Paříži či Milánu, kde působil, se světově uznávanému fotografovi nestýská. Zavzpomíná si ale rád – a k tomu mu dopomáhají i předměty v policích, které s ním již léta putují po jeho adresách. Na té poslední – se Žižkovskou věží za domem – je už dvanáct let.

„Jedna z rad, kterou jsem dostal od svého prvního amerického manažera, byla: Na všechno říkej yes. Takže jsem to tak léta dělal a fotil pro každého, kdo mě přizval k práci. Jednou totiž řeknete ne a už se nikdo nemusí ozvat. Jsem rád, že už si mohu dovolit neříkat pořád jen ano,“ usmívá se Robert Vano. Práce má pořád dost – té tvůrčí i té pedagogické, protože pořádá na různých místech workshopy. Tedy tam, kam dojede vlakem.

„Vlaku nikdy nedojde benzín. Přežil jsem AIDS, ebolu, drogy, tak teď nechcípnu na D1, to by mě nedali ani na titulní stránku, protože tam pořád někdo umírá. Tak proč bych jel s někým v autě na moji výstavu v Banské Bystrici? Budu z toho bohatší, mladší? Ne! Tak zůstanu klidně doma.“

„Teď bydlím kousek od domu, kde už jsem žil před lety. Byt byl ale zbytečně velký a majitel mnohonásobně zdražil nájem. Tento byt jsem rád koupil a pustil předchozí adresu v Holešovicích, kde byl byt sice také malý a útulný jako tento, a dokonce s teráskou, ale nebyl jsem tam spokojený. Připadal jsem si tam tenkrát jako na periferii. Sice mi z realitky radili, ať byt neprodávám, že za padesát let to bude pražské Soho. Tak jsem odpovídal, že to už tady nebudu a pražské Soho mě zajímat nebude,“ potvrzuje mimoděk s úsměvem svůj pohodový pragmatismus zkušeného bohéma.

Před nástupem na vojenskou službu kluk ze slovenské vesnice, kde se mluvilo maďarsky, utekl v sedmašedesátém roce přes Jugoslávii a Itálii do USA a po různých peripetiích zakotvil mezi kadeřníky a umělci v New Yorku.

„Nemám manželku, děti, vnoučata, chatu, labradora, dron, bazén a já nevím, co všechno lidi maj, a potřebují proto velký byt. Mně malý byt stačí a nemusím pořád uklízet. Ostatně jak říká Dalajláma: Když chcete mít problém, tak si něco kupte. Sestra je v Kanadě, bratr v Rakousku a na Slovensko moc nejezdím, protože tam už nikoho nemám. A sourozenci jezdí za mnou, tak jako jsme jezdili za maminkou, protože teď jsem nejstarší já. V Praze, kde jsem do té doby nikdy nebyl, žiju už déle než v Americe. Už se vše změnilo i tam a lidi, se kterými jsem v agenturách jako mladý spolupracoval, jsou dlouho v důchodu nebo mrtví. Tak raději jedu na nová místa – třeba do Náchoda –, kde mě neruší vzpomínky,“ konstatuje fotograf.

Už nefotí ani Malou Stranu, jako před třiceti lety. „Když z domů padala omítka, mělo to své kouzlo. Dnes je vše načančané jak v operetě. Navíc neumím fotit všechno. Architekturu mám rád, ale odmítám ji fotit. Nevím, co je fazona – sezona. Fotím už jenom lidi.“

„Mám tu svatební fotografii prababičky – jako pasparta je použit svatební závoj a na zadní straně rámu jsou použity jako výplň tehdejší maďarské noviny z roku 1880. Takové vzpomínky tady mám. Nemluvě o tom, že ta papírová fotografie nebledne. Na rozdíl od těch současných. Jen v Losinách dělají čtyři sta let stejný papír…

To mi připomíná setkání s jedním mým známým, stařičkým fotografem na Sicílii, kterého se zeptali, jestli se jako umělec nebojí nastupující umělé inteligence, a on jim odpověděl: Miluji AI! Čím více jí bude, tím více se bude platit za mé ručně udělané fotografie,“ zamýšlí se šestasedmdesátiletý vyznavač starých technik a dodává: „A tak to bude se vším – i se židlí od truhláře, která vydrží léta. Já se také AI nebojím.“

Zvyky nemění a neopouští ani některé předměty. „Beru si tak s sebou vzpomínky připomínající mi rodiče a prarodiče. A ty andělíčky, které tady v policích vidíte, mi dávají poslední dobou lidi jako dárek. Dříve mi dávali slony, ty už mám v krabicích. Ale anděly se bojím schovat, aby mě nepřestali ochraňovat,“ usmívá se s tím, že zhmotněné vzpomínky (třeba fotografie) jsou důležité.

A ještě připomíná odbornou poznámku, kterou slyšel v televizi od psychologa: Když staří lidé utírají prach na předmětech, ke kterým se jim váží vzpomínky, tak jim i ta činnost a fyzický dotek dělá dobře na duši. „Tak mně taky nevadí utírání prachu.“