Rekonstrukce bývalého hotelu InterContinental v Praze odhaluje kouzlo brutalistní architektury

„Stavba probíhala normálním způsobem do té doby, než se odkryly všechny nosné konstrukce. Teprve tehdy se zjistilo, že dům je hrubě staticky podceněn a byly na něm provedeny neodborné zásahy, takže to byl žalostný stav. Ten nás doprovází doteď a bude nás doprovázet až do konce stavby,“ míní vedoucí projektu Josef Majer s tím, že například podhledy v sále, kde kdysi probíhaly nejrůznější konference, byly před spadnutím. Musela se tak sejmout celá střešní konstrukce a udělat replika.

Trojrozměrná struktura stropu složená z dvaceti čtyř bloků byla znovu vytvořena v podstatě jako mostní konstrukce z předpjatého betonu s rozponem téměř dvacet pět metrů a je geometricky přesnou kopií původní verze navržené architekty Janem Šrámkem, Zdeňkem Rothbauerem a Janem Bočanem .

Celou řadu postupů bylo třeba vyvinout i kvůli vizuální stránce a záměru vrátit pohledovým betonům shodný barevný tón včetně otisků dřevěných prken bednění, nepravidelností textury a určitých nedokonalostí provedení, které jsou pro stavbu charakteristické.

Jednotlivé části prošly důsledným odmytím, očištěním všech povrchů a téměř restaurátorskými obnovami vybraných partií.

„Výsledek je pro diváka z odstupu téměř neviditelný a ukazuje stavbu v původní síle a výrazu brutalistní architektury,“ říká architekt projektu Marek Tichý.

Nezaměnitelný charakter budovy zůstal zachován, přitom bylo možné zohlednit technologické i ekologické požadavky 21. století.

Jedním z moderních požadavků je rozhodně energetická náročnost. Dříve měla budova obrovské energetické ztráty, což je v dnešní době nepřijatelné.

„Samozřejmě jsme se ji v rámci možností snažili v co největší míře zateplit, vyměnit všechny otvory na izolační dvojskla, při snímání původní keramiky a betonu doplnit vrstvy tepelné izolace, zateplit ve střechách,“ vyjmenovává Tichý s tím, že díky výhodné pozici vedle Vltavy bylo možné postavit na volné ploše před hotelem pole termálních vrtů, tedy zemních tepelných čerpadel, která umožňují budovu chladit i oteplovat. Také se snaží získat zpětné teplo z ohřáté vody.

„V neposlední řadě bych zmínil práci s vodou. Vytvořili jsme v okolí šest retenčních nádrží, které se vzájemně mezi sebou přečerpávají a pomáhají zavlažovat zelenou infrastrukturu, kterou tu v masivní míře doplňujeme. Zavlažujeme dešťovou vodou a také tou, kterou používáme pro čištění v hotelu. Je to taková komplexní představa, jak se dají aplikovat metody udržitelnosti na historickém objektu,“ říká hrdě architekt s tím, že širší projekt revitalizace okolí pak usiluje o obnovení porušených urbanistických vazeb a zařazení lokality na kulturní a společenskou mapu města.

Typický beton jako základní materiál doplňují zejména sklo a dřevo v různých formách. Rukama restaurátorů procházejí interiérové prvky a umělecká díla hotelu, který byl koncipován jako „Gesamtkunstwerk“, tedy objekt umělecky pojednaný do každého detailu. Řada z nich se ale dochovala jen částečně nebo vůbec.

Do celého procesu je proto zapojeno několik převážně rodinných řemeslných firem s dlouholetou tradicí i renomovaných současných umělců. Například křišťálové lustry výtvarníka Reného Roubíčka evokující přírodní motivy, jež se prolínají výtvarným pojetím celého hotelu, jedna ku jedné zrestauroval sklářský ateliér Bejvl.

Klíč k obnově velmi složité struktury tvořené křehkými skleněnými pruty cílevědomě komponovanými okolo speciální kovové konstrukce bylo možné najít jen díky studiu skic, modelů a záznamů zachovaných v umělcově ateliéru i rozhovorům se spolupracovníky a rodinou.

Dřevo se do interiérů navrátí v podobě kompozice sloupových soch s názvem Začarovaný les od sochaře Miroslava Hejného a stropních plastik na motivy cechovních erbů od Čestmíra Kafky. Do znovuotevřené střešní restaurace se pak vrátí kovové lustry v podobě shluků zlatých bublin od českého sochaře Huga Demartiniho.

I přes velké problémy se statikou se počítá s tím, že by rekonstrukce mohla být dokončena v roce 2023.