Problémový pozemek ve svahu nikdo nechtěl. Přesto na něm vznikla luxusní dřevostavba

Jiří: Je to jedna velká série šťastných náhod a malých zázraků. Oba jsme z jižní Moravy, ale dohromady nás svedla naše minulá práce. Bydleli jsme spolu v Brně v podnájmu, ale věděli jsme, že je to jen provizorní a dočasné řešení. Chtěli jsme někam do přírody, a hlavně do vlastního domu.

Jiří: Hledali jsme cokoliv, kde bychom mohli nerušeně bydlet. A tohle byl jeden velký zázrak – našli jsme velký a krásně situovaný pozemek s výhledem, ale svažitý, se zanedbanou zahradou, kde nebyla voda, elektřina, nevedla tam přístupová cesta. Navíc je tady ochranné pásmo vysokého napětí, takže nešlo situovat dům kamkoliv. Byla to samá omezení, která by všechny ostatní zájemce odradila. Ale my jsme to brali jako výzvu.

Jiří: Hledali jsme na internetu, kde jsme v nabídce běžné realitky objevili tento pozemek. Byl s ohledem na rozlohu za relativně dobrou cenu. Nikdo ho asi nechtěl. Jak jsem zmiňoval, nebyla sem vybudovaná příjezdová cesta, nebyly tu sítě, a navíc to byla naprosto zarostlá a neprostupná džungle.

Jiří: Ano. Byl jsem připraven na mnohé komplikace a dlouhé lhůty, ale my osobně jsme se setkali s opravdu profesionálním a vstřícným přístupem všech úřadů, které to řešily. Trvalo to asi dva měsíce a měli jsme štěstí, že jsme na úřadech potkali normální lidi, kteří nehledali důvody, proč ne, ale spíš poradili, jak ano. Celé to trvalo asi dva měsíce.

Jiří: Ano, tohle místo nám přesně řeklo, že tahat sem cihly a beton je absurdní, když jsme tady obklopeni stromy a zelení. Věřili jsme od začátku dřevostavbě a vůbec nás ani nenapadlo, že by v tomhle místě měl stát zděný dům.

Jiří: Oslovil jsem známého architekta, aby nám navrhnul dřevostavbu přímo pro tento pozemek, což byla jedna z asi tří největších chyb v mém životě. Zkušenost to byla nepříjemná, trvalo to dva roky, stálo to nemalé peníze a výsledkem byl projekt komplikovaného domu, který nechtěla žádná z oslovených firem (20 z celé ČR) postavit. Všichni nám říkali, že architekt zbytečně vymýšlí něco, co je už dávno vymyšleno, že to bude drahé a nebude to fungovat.

Jiří: Přesně tak. My jsme nechtěli žádný architektonický skvost, chtěli jsme něco útulného, co by bylo zasazené a nenápadné v daném území. Žádné jiné zadání v podstatě nebylo. Na základě tohoto projektu jsme sice získali stavební povolení, ale nebyli jsme schopni sehnat žádnou firmu, která by byla ochotna to postavit. Takže jsme projekt hodili do koše, protože tudy cesta nevedla, a začali úplně znovu.

Jiří: Po této nemilé zkušenosti jsme začali z druhého konce. Na internetu jsme v referencích a galeriích firem hledali nějakou již postavenou dřevostavbu, která by se aspoň trochu podobala tomu, co jsme si představovali. A našli jsme dům, který jako by z oka vypadl naší představě.

Oslovili jsme jednatele, se kterým jsme mluvili už předtím v rámci prvního projektu, jestli nám může dát kontakt na majitele, kteří si dům nechali postavit. S majitelkou jsme se domluvili na návštěvě, paní byla domem nadšená a s firmou velice spokojená, tak jsme se pro tuto cestu rozhodli.

Jiří: Ano, je to tak. Je to dřevostavba podle individuálního projektu, ne typová. Poprosili jsme jen o malé dílčí změny dispozice, ale jinak zůstalo vše stejné – obvodové stěny, velikost, rozložení místností, změnily se jen nějaké drobnosti. Zásadní změnou byla fasáda, proti originálu jsme ji chtěli obložit sibiřským modřínem, aby stavba co nejvíce splynula s přírodou.

Jiří: Pozvali jsme jednatele k nám a poprosili ho, že bychom chtěli námi vybranou dřevostavbu postavit tady (s nějakými nepodstatnými úpravami). Rozhlédl se a řekl, že je to i pro něj výzva, že místo je krásné, my jsme mu sympatičtí a že se do toho pustí.

Jiří: Jednou přijel obchodní zástupce na náš pozemek a následně jsem už já jezdil k nim jen upřesňovat detaily. Firma byla tak vstřícná, že začala kopat základy a dělat základovou desku ještě před tím, než jsme měli podepsanou smlouvu. Potřebovali to stihnout, bylo ideální počasí. V listopadu byla hotová základová deska a my jsme ještě ani neměli smlouvu o dílo.

Jiří: V listopadu 2021 udělala firma základovou desku a od 1. 2. 2022 začali stavět, a to takto: kamion přivezl materiál na silnici na vrcholu kopce. Tam traktorbagr s vidlemi nabral materiál na vlečku traktoru, který potřebné hromady profilů a dřeva odvezl polní cestou k pozemku. Tam to opět traktorbagr nabral a přemístil na místo stavby. V půlce května byla dřevostavba kompletně hotová, bylo to neskutečně rychlé.

Jiří: Tady to prostě jinak nešlo. Kvůli nezpevněné cestě sem žádný kamion ani jeřáb přijet nemohl, takže všechno vznikalo na místě. Jsme rádi, že v tomto případě firma udělala výjimku a byla ochotna tuto komplikaci podstoupit.

Jiří: Neměli. S firmou byla tak výborná spolupráce, že jsme ho nepotřebovali. Měli svého stavbyvedoucího, který tu byl denně a na vše dohlížel, střídaly se tady sehrané party řemeslníků a vedl se stavební deník. Když jsme to viděli, necítili jsme potřebu sem angažovat někoho dalšího. Navíc byla zrovna pandemie, takže jsme měli možnost na stavbě v podstatě denně být a vidět všechny činnosti osobně.

Jiří: Na dokončení. Vše zásadní bylo v podstatě hotové, sami jsme si pak dělali podlahy, obklady, sanitu, osazení vnitřních dveří a kuchyňskou linku.

Jiří: Máme jen čističku, hybridní kotel na ohřev teplé vody, technologii na úpravu vody z vrtu a elektrické podlahové vytápění (rohož). To ale téměř nepoužíváme, máme mastková krbová kamna, díky kterým za celou zimu protopíme jen tři kubíky dřeva. To nám nikdo nevěří. Jsou to akumulační kamna z kovového skeletu obloženého mastkem. Kamna mají výkon 3 kW, což na vytopení celé dřevostavby naprosto stačí.

Jiří: Přes den netopíme, když přijdeme z práce, je doma asi 19–20 °C, po zatopení je tady večer 23 °C, do rána to klesne na 21 °C. Přes den teplota postupně klesne na 19 a zase dokola. Takže pokud nejsou kruté mrazy, topíme asi 6 hodin denně a to stačí třikrát přiložit. Elektřinu v podlaze jsme zatím téměř nevyužili. Možná kdybychom jeli na delší dobu pryč, necháme to alespoň temperovat, aby to tu nepromrznulo.

Jiří: Byla to jedna z variant, když jsme ještě neměli jisté napojení na elektrickou síť, ale ty ostrovní systémy jsou ještě relativně drahé a pro celoroční použití ne úplně vyhovující. Klasické solární panely pro vylepšení energetické bilance jsme nechtěli, zde uprostřed zeleně a na zelené střeše by šly zcela proti duchu nenápadné stavby v přírodě. Měsíčně platíme pouze za elektřinu, roční spotřebu máme necelé tři MWh, žádné další náklady na energie kromě dřeva na topení nemáme.

Jiří: Klimatizaci jsme nechtěli, obecně ji nepovažujeme za zdravou a nezbytně nutnou. Také jsme byli firmou ujištěni, že jsou izolace v domě dostatečně kvalitní. Tepelný komfort je v naší dřevostavbě v zimě i v létě ideální.

Jiří: Je to kombinace výborné izolace, provětrávané fasády (difúzně otevřená) a zelené střechy, která je další izolační vrstvou. Od začátku jsme věděli, že bychom ji chtěli, bylo potřeba upravit kvůli tomu nosnost. Největší radost máme v létě z jasanu před okny, který funguje jako přírodní stínidlo a dřevostavbu od slunce krásně odcloní. Když byla loni o prázdninách ta vedra, venku bylo 37 a v domě příjemných 24 stupňů. Jakmile večer zajde slunce, vyvětráme přes noc a ráno je tam zase příjemných 18.

Jiří: Tím, že jsme dva, nemáme moc věcí. Ve vstupní místnosti máme vestavěné skříně, kde jsou bundy, kabáty a podobně. Další vestavěná skříň s oblečením je v ložnici. Dekorace a podobně máme v technické místnosti, je tam regálová stěna plná krabic. Ještě máme výhodu v tom, že tady stála původní chata, takže jsem z ní udělal dílnu, je to takový zahradní domek s nářadím a podobně. Plus ještě máme prostory v garáži.

Jiří: Jako největší plus vidím rychlost výstavby, ta stavba rostla před očima každý den. Byla postavena za 3 měsíce, o měsíc později už jsme se sem stěhovali. Nadšení jsme i z tepelného komfortu v zimě i v létě.

A nevýhody… vůbec nic mě nenapadá. V případě patrové stavby by mohl být problém s akustickým hlukem, ale u nás s přízemní dřevostavbou je ticho venku i vevnitř. Po třech letech nevidím jedinou nevýhodu dřevostavby proti zděnému domu.

Lenka: Stresující během stavby nebylo v podstatě nic, protože ji dělali profesionálové a věděli, jak si poradit s případnými nečekanými problémy. Pro nás byl spíše těžký ten začátek před tím – museli jsme řešit zasíťování, vůbec nic tu nebylo a nebyla jistota, že se nám to podaří.

Jiří: Řešili jsme problém, že sem nevede elektřina a nemáme ji kudy dovést. Přitom na hranici pozemku vede vysoké napětí. Proběhlo jednání s dodavatelem elektřiny, který ale nabídl jen to, že si můžeme zakoupit své vlastní trafo, ale s tím, že ho nikdo nepojistí a v případě poškození přepětím nebo bleskem musíme pořídit opět nové na své náklady. To jsme odmítli. Elektřinu se pak podařilo dovést zemí od vzdálené trafostanice, jen bylo potřeba vyřešit souhlasy vlastníků pozemků. Takže tohle byla další těžká fáze, která předcházela stavbě.

Další komplikací byla voda. Když jsme pozemek koupili, byl na něm nezkolaudovaný vrt – trubka do země. Později jsme zjistili, že je vrt mělký a žádná voda do něj nenatékala. S pomocí proutkaře a spolehlivé firmy na vodní vrty se ale nakonec podařilo zdroj vody nalézt. Natéká sice pomalu, ale to jsme vyřešili akumulační nádrží na 900 litrů, která se plní automaticky a ze které čerpáme vodu do domu. Odpadní voda teče do čističky, přečištěná voda se za ní slévá společně s dešťovou vodou ze zelené střechy do další akumulační nádrže, kterou využíváme na zalévání.

Jiří: Pro mě nejhorší zkušenost byly ztracené dva roky s architektem – neříkám neobracet se na architekty, pokud nechcete něco speciálního. Pokud ale stavíte běžnou dřevostavbu, je podle mě jednodušší domlouvat se přímo s firmou, která dřevostavby staví, má své projektanty, osvědčené postupy a technologie. Dnes firmy nemají důvod jít do nějakého rizika, když mají své ověřené konstrukce, skladby a podobně. To byl vlastně asi nejhorší moment – srážka s architektem.

Jiří: Je to zcela ideální místo pro žití lidí v našem věku. Kdybychom byli mladí a potřebovali večerní zábavu a společnost nebo měli malé děti a museli je denně vozit do škol a kroužků, viděl bych to asi jinak. Jsme teď ale v životní etapě, že samota, klid a příroda okolo je to, co potřebujeme a oceňujeme.

Autor: Kateřina Pospíšilová, www.drevostavitel.cz