Článek
Současný stav dětských hřišť v metropoli hodnotí Naďa Kjellbergová ze dvou pohledů.
„Samozřejmě je tu spousta hřišť, to se ani nedá srovnávat s rokem 1993, to tu nebylo vážně nic, jen kovové zeměkoule. Jen naše firma v Česku od té doby postavila asi 550 hřišť.
Praha navíc s výstavbou hřišť začala, takže je na tom mnohem lépe než jiná města, i když ta se taky snaží. A díky dotacím leckde vyrůstají pěkná hřiště,“ tvrdí Kjellbergová s tím, že letos poprvé je opravdu cítit, že nejsou peníze.
Snížení rozpočtu se dotklo i výstavby a rekonstrukcí pražských hřišť. Ale právě politické zjištění, že stavby hřišť přinesou více hlasů, podle projektantky nejvíce pomohly k hromadnému nastartování jejich výstavby.
Džungle výrobců
„Problémem je, že u nás je doslova džungle asi padesáti výrobců herních prvků. Často se pak stává, že jsou prvky nekvalitní a nebezpečné nebo že materiály málo vydrží. To, co tady leckdy projde certifikací, by jinde neprošlo. Ve Švédsku se stavby například dělí mezi zhruba tři až pět firem, které jsou skutečně špičkou,“ hodnotí trh českých stavitelů dětských hřišť Kjellbergová.
To, jak má vypadat dětské hřiště, má své přísné normy, ale přesto by měli rodiče předem zkontrolovat, aby si jejich potomek nehrál na neopracovaných dřevech, kde by si mohl zadřít třísku, nebo se zranil o praskliny ve dřevě. Také může uvíznout v odkrytém nebezpečném otvoru nebo se přiškrtit na uvolněném závěsu. Všechny tyto nástrahy se totiž na pražských hřištích najdou.
Dospělí Češi si na hřišti neumí hrát
Další problém vidí autorka mnoha hřišť v tom, že když už se děti naučily si na těchto moderních hřištích hrát, neumějí to jejich rodiče. „Na začátku byl vůbec problém, když jsme pustili české děti na herní sestavy. Nejdřív se totiž začaly chovat destruktivně a všechno ničily, teprve po čase objevily herní funkce. Třeba takové švédské děti si přitom začaly normálně hrát hned a v jejich počínání nebyla žádná agresivita. Teď už je to samozřejmě dobré, ale rozdíl tu zůstal mezi rodiči. Zatímco zvlášť švédští tatínkové si na sestavách hrají s dětmi a vyblbnou se na tom i sami, čeští rodiče jdou s dětmi na hřiště a tam se posadí a povídají si s ostatními dospěláky,“ lituje takového zvyku Kjellbergová a dodává:
„Přitom ty sestavy jsou postaveny tak, aby bavily i dospělé. Například horolezecká stěna je fyzická výzva i pro velké. Na hřišti si rodiče s dětmi mají užívat i sebe navzájem. Děti se tu poprvé potkávají i s kamarády. Rozvíjí se tu jak fyzicky, psychicky, tak i sociálně.“
Nikam nevysazovat
Podle projektantky hřišť s dlouholetou praxí by také měli rodiče nechat děti, aby si vybraly samy, kde si budou hrát a nezasahovali do toho. Část úrazů a dětského pláče totiž vzniká z toho, že rodiče dítě někam vysadí, přílišnou silou ho zhoupnou, anebo mu pomůžou někam, odkud se jejich potomek neumí dostat.
„Dítě si herní prvek použije tak, jak umí a jak může. Rodiče by do toho neměli zasahovat. Až motoricky zvládne sestavu pro malé děti, tak si sám troufne na tu pro větší, kam už bude moci vylézt sám,“ radí Kjellbergová.
