Poznat šlendrián na stavbě není snadné, jedním z ukazatelů jsou nápadně nízké ceny materiálu

Jedním z prvních nešvarů mnoha novostaveb je chybějící projektová dokumentace. Stavebník usoudí, že jde o příliš nákladný krok a že není potřeba.

„Z mého pohledu je velmi důležité věnovat se již při sestavování projektové dokumentace umístění zařizovacích předmětů. Při projekční přípravě kuchyně je stěžejní mít promyšlenou nejen pozici myčky a dřezu, ale především varného centra a digestoře. V případě požadavku umístit varné centrum se spodním odsáváním na ostrůvek je situace často neřešitelná. Obdobná situace může nastat při požadavku na jiné uspořádání koupelny,“ upozorňuje Jan Pala z architektonického studia +arch.

„U vypracovávání projektu je myšleno na pozice instalačních předstěn a stoupacího vedení tak, aby nedocházelo k nevhodnému narušení obvodových stěn či akustických příček,“ dodává.

Právě tak se někdy stavebníci rozhodnou, že ušetří na stavebním dozoru v domnění, že si přece stihnou průběh stavby ohlídat sami. Obvykle až pozdě zjistí, že na pravidelné kontroly a návštěvy stavby nemají dostatek znalostí, zkušeností a zpravidla ani čas. V lepším případě si pak odborný dozor pořizují ještě v průběhu stavby, v tom nejhorším končí s nedohotovenou stavbou, případně výrazně problémovou.

Profesionální stavební dozor by proto zejména pro naprosté laiky, kteří staví poprvé, měl být samozřejmostí a základem. Nikoli položkou, nad kterou se rozhoduje, zda ji zajistit, či ne.

Nesprávně zvolený materiál je pak snad nejrozšířenějším nešvarem, s nímž se lze na českých stavbách setkat. Příkladem může být třeba použití nevhodného typu zdicího materiálu na pozemcích, kde je tradičně problém s vysokou vlhkostí. Na takových místech je třeba použít soklové cihly s impregnací proti vlhkosti.

Ty však nenahrazují (a ani nemají nahrazovat) hydroizolační vrstvu stavby. Jejich úkolem je lépe chránit zdivo před vzlínající vodou, která může zůstat na základové nebo stropní konstrukci objektu během stavby.

Velmi bolavým krokem při novostavbě, ale i rekonstrukci může být výběr vhodného okna. Problémem je, že většina vypadá na první pohled stejně a ani tzv. CE štítek, tedy doklad o tom, že výrobek byl otestován a splňuje parametry stanovené Evropskou unií, nemusí být zárukou absolutně ničeho.

Okna se totiž testují jako sériový výrobek jen na jednom produktu o rozměrech 120 × 120 cm. To ale rozměrově vůbec neodpovídá nejprodávanějším výrobkům. Ve většině případů si zákazníci kupují okna větší a nezřídka s různě upravenými skleněnými výplněmi nebo i v různých barevných variantách, což se pak podepisuje na chování konkrétního okna.

„Dalším problémem je, pokud výrobce modifikuje kování, upraví těsnění nebo změní dodavatele profilu. S každou takovou změnou by měl okna nechat znovu otestovat, což se ale reálně téměř neděje. A to ani nemluvím o tom, že některé otvorové výplně, jako jsou HS portály, nadrozměrné prvky nebo okna se třemi a více křídly se nemusí testovat vůbec,“ dodává Tomáš Pilský ze společnosti Vekra.

Zcela samostatným problémem je pak důvěryhodnost samotných prodejců, kteří nejsou zároveň výrobci nebo nemají jednoho stálého spolehlivého dodavatele. Toto platí nejčastěji u firem nabízejících okna za podezřele nízké ceny. Pokud firma nakoupí a rozprodá okna od jednoho zahraničního výrobce a další dodávku již bere od jiného, který jí nabídl lepší cenu, nemá pak zákazník reálnou šanci dohledat, odkud přesně jeho okna pocházejí.

Řešením v obou případech je tak orientace podle délky záruky, kterou spolehlivý dodavatel může poskytovat třeba i na 20 let bez nějakých skrytých „ale“. Zároveň je velmi užitečné se před zakoupením oken informovat o firmě, od níž okna zákazník hodlá koupit. Dlouhodobá a snadno dohledatelná historie může být další zárukou seriózního jednání.

Obezřetnost se vyplatí i při výběru prvků domovní elektroinstalace. „Necertifikované součástky nemusí splňovat bezpečnostní normy, to může vést k poruchám v elektrickém obvodu, a dokonce i ostatních zařízeních. Nízká kvalita materiálů a špatná konstrukce vypínačů a zásuvek pak může způsobit také přehřívání, což zvyšuje riziko požáru,“ varuje Martina Obadalová ze společnosti Obzor Zlín.

Proto je i u takových zdánlivých „prkotin“, jako jsou zásuvky, vypínače a další komponenty důležité, aby měly odpovídající certifikaci. Je to zejména CE štítek potvrzující, že přístroj splňuje základní bezpečnostní normy EU (na rozdíl od oken se zásuvky a vypínače vyrábějí pro naši republiku ve stejném rozměru, tvaru a provedení, takže co platí u jedné, platí i u druhé).

„Produkty české výroby pak mohou nést označení ČSN, což je Česká státní norma. Tyto značky bývají viditelně vytištěny nebo vyraženy přímo na výrobku, jeho obalu nebo v přiložené dokumentaci,“ doplňuje Obadalová. Na obalu a v přiložené dokumentaci nebo technickém listu by měly být uvedeny bezpečnostní normy, které produkt splňuje, informace o výrobci, zemi původu a certifikacích.

Kritickým místem stavby, kde se nevyplatí improvizovat, je střecha. Zde patří k častým nešvarům zabudování levné paropropustné fólie, která zároveň tvoří pojistnou hydroizolační vrstvu. „Paropropustná fólie funguje podobně jako membrána v oblečení a má za úkol chránit střechu před pronikáním vlhkosti. Některé levnější varianty však mají životnost pouhých 10 až 20 let, což nekoresponduje s životností střechy jako celku,“ vysvětluje Michal Ponec ze společnosti Betonpres.

Postupná degradace materiálu vede podle něj ke ztrátě hydroizolační funkce, což může způsobit vážné problémy. „Ideální je proto zvolit fólii z termoplastického polyuretanu (TPU), která může mít garantovanou životnost až 30 let,“ doporučuje odborník.

Na podezřele nízkou cenu je třeba dát pozor i při výběru střešní krytiny. Například u kovové je nutné vědět, že není plech jako plech a na tloušťce záleží. „Problém je například tloušťka plechu. Norma požaduje 0,4 u samonosných ocelových nebo 0,5 mm u plnoplošně podepřených ocelových krytin a 0,6 až 0,7 mm u stejných typů krytin v hliníkovém provedení. Při použití vstupního materiálu vyrobeného v záporné toleranci může krytina tloušťky 0,4 mm dosahovat síly pouze 0,34 mm, ale z pohledu normy je stále přijatelná. Na pohled je to malý rozdíl, ale pro kvalitu krytiny je zcela zásadní,“ upozorňuje Petr Tureček ze společnosti Satjam.

Krytina vyrobená ze slabšího plechu se může snadněji poškodit. Při neopatrném pohybu po střeše se snáze promáčkne. Problematická je funkčnost šroubů, kterými se jednotlivé díly krytiny spojují mezi sebou, nebo šroubů, kterými se do krytiny mohou kotvit různé komponenty. To vše zvyšuje riziko poškození, zatékání, ale i náročnost realizace a zvyšuje náklady na práci.

„Abychom si to potvrdili i v praxi, krytinu jsme nechali otestovat. Nešlo o certifikovaný test, ale postupovali jsme podle normy. Použili jsme tři trapézové plechy stejného tvaru, vyrobené z plechu shodné třídy oceli, ale o různých silách, a to 0,4 mm, 0,5 mm a 1,0 mm, a nechali jsme na ně působit bodové zatížení, dokud nedošlo k destrukci. Plech tloušťky 0,5 mm měl oproti nejslabší variantě téměř dvojnásobnou únosnost, plech tloušťky 1,0 mm pak dokonce více než šestinásobnou. Nejslabší materiál by sice požadavky normy splnil, ovšem test ukázal, že zvětšení tloušťky o 0,1 mm znamená zvýšení únosnosti o 100 kg, popisuje Tureček.

Stejně jako všude jinde i v případě střechy platí, že je tak odolná, jak odolný je její nejslabší prvek. U skládaných střech tím bývají často nejrůznější spoje a přechody mezi taškami a levnými plastovými doplňky použitými na střeše. Ne vždy jsou spolu totiž všechny komponenty kompatibilní. Použití prvků od několika prodejců a z různých materiálů může sice na počátku stavebníkovi něco ušetřit, ovšem časem se může vyskytnout problém.

Tak například: prvky na střeše jsou neustále vystaveny povětrnostním vlivům, na něž různé materiály reagují různě. A tak spoj, který byl původně těsný, se po čase může uvolnit. Ideální cestou je podle výrobců všech druhů střešních krytin pořizovat materiál i doplňky u jedné značky. Tím se zaručí dodání uceleného a fungujícího systému výrobků a kompatibilita jednotlivých prvků.

Skládanou střechu je nutné také kvalitně ukotvit, aby odolala i při extrémním počasí. I zde se může projevit šlendrián. „Pálenou keramickou krytinu kotvíme na každé krajní tašce, na nárožích i úžlabích a všech lemujících taškách. Při sklonu 45° a více je potřeba připevnit každou třetí tašku a při sklonu 60° a více každou tašku v ploše. Častou chybou zde bývá nevhodné upevnění, například za pomoci silikonu,“ uvádí Rudolf Prus, zástupce značky Tondach ve společnosti Wienerberger.

S rostoucím trendem instalací fotovoltaických elektráren se objevuje i problém s nešetrnými zásahy do střešního pláště. „Nezřídka se stává, že montážní firmy při instalaci poškozují střešní tašky, špatně provádějí prostupy kabeláže nebo umisťují prvky tak, že zhoršují odvod vody ze střechy,“ vysvětluje Michal Ponec.

Například špatně vedená kabeláž v úžlabí střechy může vytvořit překážku pro odtok vody, což může vést k zatékání. Správným řešením je pečlivá úprava tašek. „Kabely musí procházet upravenou základní taškou, která se ve spodní části vybrousí tak, aby svazek kabelů mohl bezpečně projít,“ říká. Důležité je podle něj i správné ukotvení těchto tašek pomocí příchytek.

Stavebníci a firmy mají podle zkušeností výrobců střešních krytin někdy tendenci ušetřit při rekonstrukci střechy tím, že sice vymění krytinu, ale klempířské prvky ponechají. Na první pohled bezproblémové klempířské plechy však mohou být poškozeny v místech, kde to není vidět. Namísto úspory tak stavebník prodělá, protože bude muset rekonstruovat znovu.