Po stopách Joana Miróa. Místo, kde španělský umělec čerpal inspiraci, tvořil a zanechal odkaz

Palma de Mallorca. Město, kde je průměrně 300 slunečných dní v roce, historicky hodnotná architektura, čerstvý mořský vzduch i řada míst, kam se vyplatí zavítat za výtvarným uměním. Výjimečný zážitek čeká na ty, kteří se vydají do čtvrti Cala Major, dříve nepatřící k hlavnímu městu. Naleznou tu rozsáhlé Miróovo muzeum - Fundació Pilar i Joan Miró a Mallorca.

Joan Miró, který ještě za svého života městu věnoval spoustu děl, se narodil v Barceloně. Vše ale nasvědčovalo tomu, že tento ostrov bude považovat za svůj opravdový domov. Jeho matka z Mallorcy pocházela, stejně jako jeho budoucí žena Pilar. Za druhé světové války se zde manželský pár na několik let usídlil, od poloviny 50. let tu pak zůstal už natrvalo. Ve čtvrti Cala Major zakoupili dům a pozemek kousek od něj - s myšlenkou, že si zde Miró vybuduje vysněný ateliér.

Dnešní návštěvníky ovšem v areálu muzea čekají budovy hned tři. Miró nejdříve oslovil svého dobrého přítele architekta Josepa Lluíse Serta, aby mu ve svažitém terénu vytvořil výtvarný ateliér. O pár let později manželé koupili sousední dům z 18. století, ve kterém v té době 66letý umělec rovněž tvořil. Poslední stavby, která v areálu přibyla, se již Miró nedožil. Ta byla dokončena roku 1992 a slouží jako hlavní výstavní prostor.

Navrhnout výtvarný ateliér nemusí být nutně snadná práce. Obzvlášť, pokud jej děláte pro surrealistického malíře s osobitým vkusem a řadou požadavků. Miró tak tuto práci svěřil Sertovi, který žil v té době v USA. Oba muži si tak své návrhy a připomínky posílali v dopisech. Jejich obsáhlá poštovní korespondence ale přinesla své ovoce. Sertovi se podařilo skloubit začlenění budovy do topologie místní krajiny s Miróovým barevným světem, ovšem s ohledem na tradiční ostrovní architekturu.

Ateliér má dvě patra a jeho půdorys je do tvaru L. Má betonovou konstrukci, ovšem v kombinaci s více zemitými materiály - s kamenem a hlínou. Na první pohled zaujme jeho fasáda hýřící výraznými barvami. Ovšem důraz na geometrii a přesně vymezený prostor barevné hravosti z budovy nedělá nahodilý a nekonzistentní celek. V prvních chvílích vám na mysli může vyvstat dílo holandského malíře a milovníka geometrie Pieta Mondriana.

Interiér ateliéru je především prostorný. Toho si ovšem návštěvník nemusí ihned všimnout, a to vlivem velkého množství obrazů a různých výtvarných potřeb. Právě dostatek prostoru byl jedním z hlavních malířových požadavků. Miró by zde jinak nemohl tvořit díla velkých formátů.

Historicky starší, ale co do chronologického řazení dle koupě až druhý v pořadí, je Miróův ateliér Son Boter. Tato budova z 18. století představuje typickou venkovskou architekturu Mallorky a malíř v ní nalezl požadovaný klid před otravnými sousedy, jak si v jednom z dopisů architektu Sertovi postěžoval.

Koupě domu proběhla relativně brzy po dokončení Sertova ateliéru. Ten byl hotov roku 1956 a o tři roky později už Miró tvořil v obou budovách naráz. Exteriér ateliéru zůstal víceméně stejný, vnitřek ale umělec pojal po svém. Na stěnách jsou dodnes k vidění nástěnné malby vytvořené uhlem. Vesměs mají tyto obličeje a postavy evokovat jeho později vytvořené sochy. Jeden by mohl říct, že se Miró vrhl na umění graffiti už v 50. letech…

Hlavním sídlem Miróova muzea a rovněž největším výstavním prostorem je budova od architekta Rafaela Monea, která byla slavnostně otevřena v prosinci roku 1992, společně s muzeem. Hlavním důvodem jejího vzniku byla skutečnost, že oba existující ateliéry pro účely výstav nestačily a bylo potřeba větší prostor.

Díky vdově po Joanu Miróovi paní Pilar se podařilo prodejem několika desítek malířových děl získat dostatek finančních prostředků na stavbu. Vdova zároveň muzeu věnovala i pozemek, kde budova stojí. Vzniklo tak architektonické dílo, kde se krom výstavních sálů nachází i zázemí, knihovna, auditorium, kavárna a obchod.

Moneo se k návrhu budovy rozhodl přistoupit s filozofií dvou rozdílných prostor. Vznikly tak dva odlišné, ale propojené objekty, které pojí užití betonu coby hlavního materiálu. První stavba je lineární třípodlažní budova s plochou střechou. Zde se nacházejí všechna zázemí a ostatní služby.

Druhá stavba je uzpůsobená výstavním prostorám a má neobvyklý hvězdicový tvar. Její střecha je zalita vodou, což vytváří zajímavý optický efekt. Nejúžasnější podívanou v interiéru (kromě Miróových děl) je Moneova hra s denním světlem. Některé stěny tvoří průsvitné alabastrové panely a několik oken je záměrně umístěno nízko, aby dovnitř pronikaly sluneční paprsky.

Miró byl zastáncem názoru, že sochy patří ven. Několik jeho děl je tak k vidění v zahradě areálu, jež slouží jako venkovní galerie, místo k rozjímání i k prohlédnutí si Moneova architektonického díla.

Možná se v prostorech celého areálu mnohé změnilo. Přesto však i nadále toto místo díky Miróově stopě hýří pozitivní a tvůrčí energií.