Panelákový byt sochaře je bez dveří, jeho centrálním prvkem je sklářská dílna

Sochař a sklář Vladimír Bachorík ve svém bytě na pražském sídlišti vždy pracoval – proto si v rámci totální rekonstrukce přál navrhnout také sklářskou dílnu. Co si naopak nepřál, to byly dveře. Neobvyklé zadání má cenný potenciál generovat neobvyklá řešení, čehož architekti z ateliéru Neuhäusl Hunal využili k experimentu. Při své práci zkoumali, jaké jsou maximální možnosti klasického panelákového bytu a jak daleko lze při jeho úpravách zajít.

Cílem architektů bylo dosáhnout co nejvyšší míry svobody, světla a velkorysosti. V rámci půdorysů u volby materiálů rozmlžili v panelákovém bytě hranice i funkci jednotlivých prostorů a vytvořili tak maximálně otevřený a plynoucí interiér bez dveří členěný pouze obloukovými polopříčkami z copilitu. Tyto průsvitné skleněné tvárnice zajišťují průchod světla napříč bytem. Jejich materialita a charakter samozřejmě odkazují k celoživotní práci majitele bytu.

Klíčovým limitem pro návrh architektů byla kromě statiky také infrastruktura bytu. Jediným pevným bodem tak bylo místo pro napojení vody a kanalizace, od nějž odvinuli polohu jediného, skoro uzavřeného prostoru.

Nejvýraznější prvek interiéru proto tvoří koupelnový oblouk s toaletou a sprchou. Kvůli vedení odpadu je usazen na decentní platformě, která jemně podtrhuje jeho prostorovou dominanci.

„Půdorysnou kompozici doplňují tři otevřené copilitové „hokejky“, které nenásilně vymezují šatnu, sklad a dílnu, jinými slovy kuchyni. Zbylý prostor je volně modulován mezi těmito křivkami skla a zůstává otevřen jakékoli budoucí interpretaci. Pracovali jsme svým oblíbeným principem, kdy jednotný a jednoznačný prostor tvoří pozadí pro život (v tomto případě především tvorbu) jeho obyvatele. Dále jsme využili druhý svůj princip, kdy jsme odstranili vše, co není nosné a co neporušuje zákon,“ vysvětlují svůj přístup architekti.

Obdélný půdorys bytu „od okna k oknu“ přetíná železobetonová nosná stěna se dvěma otvory, kterou architekti díky její výsadní pozici jako jediný prvek očistili až na beton a učinili z ní nositelku identity místa. Zbylé stěny a strop naopak ponechali v lapidární bílé omítce. „Nemáme zájem přehánět betonovou manýru ani přesmíru konkurovat elegantnímu sklu či vytvářet příliš sevřený prostor,“ podotýkají k tomu architekti.

Místa, kde dochází ke kontaktu s vodou, jsou obkládána špinavě bílou mozaikou. Pro velkorysou kuchyni, kde vzniká více objektů než jídel, architekti zvolili technicistní jazyk, aby funkčně vyhovovala svému primárnímu účelu.

Charakter jednotlivých prostorů velmi zdařile podtrhuje i typ použitých svítidel: přísné linky či rozvolněné bodovky.