Palác Adria v době vzniku kritizovali, dnes je dokonalou ukázkou stylu art deco

Na Jungmannově náměstí kolem nás proudí lidé spěchající pod zem na zastávku metra Můstek, my tu ale stojíme z jiného důvodu. Zpovzdálí si prohlížíme monumentální šestipatrovou budovu na rohu Národní třídy a Jungmannovy ulice – palác Adria.

„Výstavbu velké krásné budovy na tomto prestižním místě zadala v roce 1922 italská pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta působící v Československu,“ říká nám na úvod o historii domu Michal Šedivý, dobrovolník spolku Open House Praha.

Pojišťovna Riunione Adriatica di Sicurta měla ústředí v italském Terstu a postupně si u nás postavila filiálky i v Brně a Liberci.

„Síla italských pojišťoven tehdy vycházela z postavení města Terst coby důležitého středomořského přístavu Rakouska-Uherska. Právě obchod a pojišťovnictví byly velmi důležité pro celou monarchii a často si tyto společnosti udržely svoje pozice i v novém rozdělení světa po 1. světové válce,“ vysvětluje nám, proč právě zahraniční pojišťovna potřebovala v českém hlavním městě obrovské sídlo.

Adria měla připomínat velkolepý italský renesanční palác. A tak trochu i pevnost, jak naznačují věže objektu korunované cimbuřím. Patrně chtěla pojišťovna hřmotnou stavbou ukázat, že je velkou a silnou společností, o jejíž stabilitu se mohou klienti opřít.

Autorem návrhu budovy s lichoběžníkovým půdorysem a dvěma dvory byl architekt německého původu Josef Zasche. „Za první republiky bylo pro německé architekty docela těžké získat v Praze větší zakázky,“ upozorňuje průvodce. Zasche v tom však byl úspěšný.

Na projekt ale nebyl sám, spolupracoval s českým architektem. „Pavel Janák dostal za úkol zpracovat fasádu. Navrhl pro ni rondokubistické pojetí. Tahle budova spolu s palácem Legiobanky od Josefa Gočára jsou nejreprezentativnějšími ukázkami stylu rondokubismu,“ vysvětluje Šedivý.

Říká se mu také národní styl či české art deco. „Typická je pro něj barevnost červeno-bílá a například střídání obloučků s trojúhelníky, které na fasádě paláce Adria krásně vyznívají,“ ukazuje.

Zvenku je budova protkána spoustou sochařské práce, jež má podle průvodce svou symbolickou roli. Příklad? „U vstupu z Jungmannovy ulice jsou alegorie, sochy od Karla Dvořáka. Třeba námořník s lodí a selka-žnečka symbolizovali československé a italské propojení,“ objasňuje.

A přiznává, že na někoho může přílišná zdobnost budovy doplněná obrovskými věžemi s cimbuřím – připomínky italské renesance – působit jako „chaos“, který do tohoto prostoru u Václavského náměstí moc nezapadá.

Zajímalo nás, zda se budova líbila v době svého vzniku? „No jak komu,“ směje se Šedivý. Kritiku sklidila především u moderních tvůrců tíhnoucích k funkcionalismu. „Třeba architekt Jaromír Krejcar, který navrhoval i Vančurovu vilu na Zbraslavi, patřil k těm mladým, avantgardním, podle kterých to bylo svým způsobem archaické,“ říká průvodce.

A zmiňuje i historku se švýcarským architektem Le Corbusierem, jenž měl jednou v Praze přednášku v protějším Urbánkově domě neboli Mozarteu. „Údajně se mu budova Adrie vůbec nelíbila. A to je přesně ten konflikt mezi staromilci a mezi těmi moderními a dravými, kteří se chtěli odklonit od dekorativismu.“

Nestůjme ale pořád venku a vydejme se dovnitř. „Nacházíme se teď v centrální pasáži, která spojuje Jungmannovu ulici s Národní třídou. Pasáž je krásnou ukázkou art decového interiéru. Tady se všechno blyští, tehdy měla pasáž ohromit svým luxusem,“ vysvětluje průvodce.

Jedná se údajně o jednu z nejkrásnějších pasáží v Praze. Výzdoba připomíná americké interiéry, třeba newyorské Rockefellerovo centrum.

Centrální dvorana je prosvětlená střešním oknem a otevřená do prosklené kruhové galerie v patře. Že v budově sídlila pojišťovna, mohl návštěvník poznat třeba při pohledu na mozaikovou podlahu. Vyobrazuje některé pojistné události, například hořící dům. Další výraznou dekorací je orloj se zvěrokruhem kolem něj a názvem pojišťovny nad ním.

A pokračujeme v prohlídce dál, do druhého patra. Šipka nás směruje k úzkému výtahu, který nás veze do zdejší art decové kavárny. Je běžně otevřená veřejnosti a díky terase nabízí pohled do ulice pod námi. Oči návštěvníků by však neměly směřovat jen dolů, ale i nahoru.

Nad terasou je totiž usazeno Štursovo sousoší Adri-Mořeplavby, vrchol zdejší sochařské výzdoby. Přes tři tuny těžké kovové sousoší má odkazovat na mateřské město pojišťovny, Terst. Kavárnu, respektive divadelní klub, měl navštěvovat v 60. letech i sám Václav Havel.

A divadelní provoz tu žije i nadále. „V prostorách v suterénu byl od počátku biograf Adria, potom se tam vystřídala právě divadla. V 50. letech, po úspěšné výstavě v Bruselu, adaptovali prostor pro experimentální Laternu magiku. Pak tu bylo divadlo Otomara Krejči Za branou,“ vyjmenovává náš průvodce.

Teď se chodí na představení do Divadla Bez zábradlí, které v roce 1990 založil Karel Heřmánek jako první soukromé divadlo v Česku. V budově sídlil i Československý, později Český filmový ústav či Filmový klub. V roce 1989 se tu usadilo Občanské fórum. Dnes v domě převažují kanceláře a je zde i několik bytů.

Naše poslední dnešní zastávka je na střeše, kam nás vyvezl výtah. „Střecha je současně takovou korunou budovy s tím cimbuřím, které celý palác charakterizuje. A jsou odsud i nádherné výhledy na Staré a Nové Město, na jejichž rozhraní je palác zbudovaný,“ říká Šedivý s Pražským hradem a Petřínem v pozadí.

Běžně je tento pohled návštěvníkům upřen, na střechu jen tak někoho správci nepustí. Výjimkou je tento víkend 20. a 21. května, kdy se koná festival Open House Praha. V minulém roce se sem prý přišlo každý den podívat přes tisíc lidí. Kolik pak to bude letos?