Opustili svůj život v New Orleansu a koupili si staré opuštěné domy na ostrově v Japonsku

Vzpomínáte ještě na americký filmu Poslední samuraj? Hlavní hrdina v podání Toma Cruise po strastiplném životě v Americe v době tamní občanské války se nejprve zaváže pomoci vycvičit nově budovanou japonskou armádu, která má nahradit tamní samuraje. Po boji s posledním z nich se ovšem dostane do odlehlé vesničky, kde tento samuraj vládne, a stráví zde zimu.

Poklidný a harmonický styl života jej donutí svůj život přehodnotit. A tak když poslední japonský samuraj padne, Cruisův hrdina se oficiálně kamsi ztratí, ale divákovi je jasné, kam se vydal - zpět do vesnice, kde získal to, co jeho traumatizovaná duše potřebovala ze všeho nejvíc - klid, harmonii a řád.

Ač jde samozřejmě o hollywoodskou nadsázku, něco z toho platí v první čtvrtině 21. století stále. Přesvědčil se o tom manželský pár čtyřicátníků z New Orleansu. Když před třemi lety prodali svůj veškerý majetek, vydali se Bentonovi nejprve na cesty po Mexiku, protože zde Evan mohl využít své znalosti španělštiny. Kromě toho ale ovládá také základy japonštiny, a proto se následně vydali do Japonska. A zde objevili malý ostrov Ómišima.

Podobně jako výše zmíněnému filmovému hrdinovi i jim okamžitě učaroval onen klid, harmonie a řád natolik, že se zde rozhodli už zůstat.

„Přišli jsme na Ómišimu zcela nenápadně, ovšem s úmyslem zůstat natrvalo, pokud budeme cítit napojení na místní atmosféru a životní styl. Velmi rychle jsme si uvědomili, že naše instinkty byly správné. Na ostrově žije něco málo přes 5000 lidí, kteří žijí mezi několika vesnicemi. V našem okolí zná každý každého,“ popisuje Dani Bentonová.

Manželé na ostrově objevili dva staré opuštěné domy, které koupili a začali pomalu renovovat. Nikoli ovšem do nějaké moderní podoby ve stylu západní civilizace, ale pěkně v místním duchu. Aby bylo vše tak, jak to bývalo…

Jeden z domů pronajímají, lokalita je totiž oblíbeným cílem turistů. Tím si vydělávají na život, který ale vedou velice prostým způsobem. Mají jen málo potřeb, a tak jsou jejich životní náklady v porovnání s těmi v Americe neporovnatelně nižší. A to vše v naprosto klidném, až romantickém prostředí.

Manželům nový životní styl padl jako dobře ušité sako. Svůj domov mají zařízený v japonském stylu, nechybí místnost s rohožemi, spousta vybavení pro každodenní život i nejrůznější dekorativní prvky a hračky.

Právě malý počet obyvatel a všeobecně úzké sousedské vazby mezi nimi jsou jedním z důvodů, proč se dvojici Američanů podařilo mezi místní tak snadno a rychle zapadnout. „Když potkáme lidi, už o nás slyšeli od kamaráda nebo vědí, že jsme udělali laskavost pro jejich příbuzného. Jsme tu teprve 18 měsíců a už máme skvělou síť podpory přátel a sousedů,“ pochvaluje si Dani.

Na svém novém životním stylu, v němž je doprovází pes Bosca a zrzavá kočka Ponkan, oceňují sepětí s místní přírodou. Kromě pronájmu penzionu se věnují i včelaření a pomalu budují včelí farmu. „Ómišima má perfektní jarní a podzimní počasí s přiměřenými teplotami až do prosince a ledna. Únor je jediný chladný měsíc, ale stále nesněží. Líbí se mi, že se tu věci pohybují pomaleji,“ popisuje.

Každý den je v šest ráno probouzí svěží písnička hraná místním rozhlasem. „Hudba obvykle probudí našeho psa Bosca a naši kočku Ponkan – je pojmenován po citrusové odrůdě, která roste na ostrově. Každý den je jiný v závislosti na tom, zda se k nám hosté přihlašují nebo odhlašují, a na potřebách našich včel a plodin,“ vypočítává Dani a dodává, že ona pak uklízí penzion, přičemž po vyprání prádla - stejně jak to dělají místní - nepoužívá sušičku, ale nechává jej schnout venku na šňůrách. Pěkně postaru.

Když obstará nové i odjíždějící hosty, vydá se za manželem na farmu. I tam dělají vše sami. Sejí, plejí, sklízejí, vytvářejí kompost a samozřejmě se starají o včely: „Naše práce na včelí farmě zahrnuje kontroly zdravotního stavu úlů, sledování růstu včelstev, stavbu úlových boxů a samozřejmě sklizeň a zpracování medu. Náš místní mentor včel nám dal návrhy, jak pomoci bojovat s nejpřekvapivějším sezonním úkolem. Obří sršni dokážou zničit celou kolonii během několika hodin, takže v sršní sezoně začíná Evan každé ráno návštěvou našich včelařských dvorů s badmintonovou raketou v ruce, aby zahnal všechny ‚ranní zvědy‘.“

Svou farmu postupně obnovují a rozšiřují. To kromě spousty práce s kultivací půdy znamená mj. i nutnost posouvat a rozšiřovat oplocení chránící pole proti divokým prasatům.

„Máme odtud přenádherné výhledy. Ostrovy jsou malé, ale mají strmé hory, takže je zde jedinečná a krásná kombinace lesa, citrusových sadů, rýžových polí, pláží s výhledem na klidné vnitrozemské moře a Šimanami Kaido, slavné bílé visuté mosty spojující ostrovy dohromady,“ popisuje Dani.

Na svém pozemku plánují mít vistárie, které jsou v zemi velice oblíbené, a hlavně je milují včely. Dani si velmi oblíbila i místní restaurace a kuchyni. Nejvíce je nadšená z japonské tradiční speciality okonomiyaki. „Ingredience se mohou měnit, ale obvykle se jedná o nakrájené zelí držené pohromadě s těstem, vařené na horkém grilovacím stole nebo teppanu. Jako náplň si můžete dát vepřové maso, krevety nebo chobotnice se sušenými rybími vločkami, vločkami sušených mořských řas, omáčkou okonomiyaki a s japonskou majonézou,“ prozrazuje.

S manželem vedou tak naplněný, a přitom klidný život, že se jim po New Orleansu ani nezasteskne. Se psem se rádi procházejí vpodvečer po vesnici. Kličkují uličkami a setkávají se se sousedy. Podvečer je zde časem odpočinku. Lidé se tu scházejí ke společnému cvičení nebo jen proto, aby si vyměnili novinky. I Bentonovi, když rekonstruovali své domy, měli vždycky večer kolem stavby pár místních, kteří přišli okouknout, jak práce pokročily.

„Cítím se tu jako doma. A natolik bezpečně, že necháváme dveře neustále odemčené. Dokonce necháváme klíče od zapalování auta zavěšené na blinkru. Náš život zde je tak obohacující. A přátelství s okolními sousedy je jedním z největších důvodů, proč se tu cítíme tak šťastní,“ uzavírá Dani Bentonová, jež je ovšem kromě toho všeho také uznávanou fotografkou.