Opravte to, pokud to jde aneb Když věci dostávají druhý život

„Naposledy jsem kupoval rodičům tablet. Potřebovali počítač, mamce zároveň dosloužil starý iPad, tak jsem si říkal, že by bylo fajn něco, co kombinuje obojí. Sám takový tablet používám, tak jsem prohledal internet, ale uvědomil jsem si, že nechci, aby za něj dali minimálně 25 tisíc korun,“ svěřuje se devětatřicetiletý Jiří Dolejš z Prahy.

„Hledal jsem proto repasovaný tablet a našel jsem velice kvalitní od značky Dell, který stál původně asi 30 tisíc korun, ale já ho koupil za šest a půl.“

Slovo repasovaný je v jeho sdělení důležité. Část veřejnosti si pod ním představí cosi použitého, oběhaného, tak tak držícího při sobě. Zkrátka variantu pro ty, co nemají na novou věc. Ve skutečnosti však značí zboží sice použité, avšak po důkladné omlazovací kúře – rozebrané, opravené, vyzkoušené a se zárukou. Jak spolehlivý je výsledek, pak do značné míry vychází z pověsti daného obchodníka, kterou je možné ověřit třeba v hodnocení na prodejních portálech.

Jelikož je Jiří Dolejš šéfem IT firmy, vyvrací tím domněnku, že repase je řešení pro nenáročné zákazníky. Jako svůj hlavní počítač, který vyměňuje přibližně po čtyřech letech, sice vždy vybírá nejnovější kousek s nejvyšším výkonem, avšak u ostatní techniky tak přísný není.

„Vzhledem k záruce mi nepřijde, že bych něco riskoval. Spíš si myslím, že za peníze, které člověk utratí za repasovanou techniku, si koupí kvalitnější věc, než jakou by si mohl dovolit novou.“

Vysloužilé přístroje nemusejí končit jen ve sběrném dvoře nebo v kontejneru na elektro. S použitou technikou, především tou výpočetní, se dají dělat divy. Evropská unie vychází v posledních letech opravitelnosti vstříc, byť to výrobcům přináší jistá omezení a nutnost změnit zaběhlé pořádky.

Revoluce přišla nenápadně už v březnu před dvěma lety, kdy měla Evropa kvůli pandemii jiné starosti. Od tohoto data musejí výrobci či distributoři elektrospotřebičů dodávat na trh v Evropské unii pouze rozebratelné a znova složitelné výrobky. Jejich povinností je rovněž zajistit dostupnost náhradních dílů, a to až po dobu deseti let podle typu spotřebiče.

Nařízení se zatím týká bílé techniky, jako jsou lednice, mrazáky, pračky nebo myčky, a velkých displejů, tedy televizorů a monitorů. Dodavatelé si musejí ohlídat i dostupnost návodů a konstrukčních schémat a doručit požadované díly do patnácti dnů od objednání.

Evropská unie si od změn slibuje prodloužení životnosti zařízení, úlevu skládkám a snížení těžby nerostných surovin a emisí oxidu uhličitého, které jsou s jejich výrobou spojené.

„Samozřejmě takové nařízení vítáme, i když se netýká všech výrobků. Mělo by to ale jít ruku v ruce s osvětou, aby zákazníci věděli, na co mají právo. Podle našich průzkumů požadují kvalitní elektro, a výrobci jsou touto poptávkou nuceni, aby kvalitní věci opravdu vyráběli,“ říká Jan Charvát, předseda spolku Opravme Česko, jenž si klade za cíl sdružovat všechny organizace a instituce, jimž na opravitelnosti záleží.

Po uplynutí povinné dvouleté záruky na výrobní vady, která je standardem v Evropské unii, už ale zákazník pochopitelně musí servis zaplatit. Tajuplná kazítka, o nichž jsou někteří lidé přesvědčeni, že je producenti naschvál montují do útrob přístrojů, jsou podle mínění Jana Charváta spíše souborem špatných materiálů a výrobních postupů než vědomou snahou, aby se věc po dvou letech rozbila a my museli koupit novou.

„Když se dal kondenzátor v televizi vedle zdroje tepla, dalo se to už považovat za kazítko, protože se tavil, tavil, až se zhruba za ty dva roky záruky utavil. Ale s tím už se setkáváme zřídka. Zato skoro denně někdo přijde s mixérem, který sice mixuje, ale hnací ozubené kolečko je z plastu a odešlo. Kov je prostě dražší.“

Do sběrných dvorů a červených kontejnerů jsme loni podle společností, které mají licenci na zpětný odběr vysloužilého elektra, odložili přes 120 tisíc tun odpadu. Tento údaj každý rok stoupá v řádu procent. Podle loňské ankety společnosti EKOLAMP, která se zabývá především odběrem světelných zdrojů, ale deset procent dotazovaných přiznalo, že menší spotřebiče házejí do popelnice, a dalších devět procent, že je nechávají ležet doma.

Výhody nové evropské legislativy ve prospěch opravitelnosti by se měly projevit až nyní, neboť právě letos v březnu skončila dvouletá záruka u prvních spotřebičů prodaných za nových podmínek. Teprve se ukáže, zda zboží kvůli vyšším nárokům na výrobce zdraží, nebo zda to třeba pomůže vyřadit z trhu nejlacinější bezejmenné výrobky z Asie, u nichž zákazník beztak nemohl očekávat valnou servisní podporu.

Další nařízení pocítíme v praxi už brzy. Od roku 2024 budou mít všechna nová zařízení, která lze dobíjet, jednotný nabíjecí port ve standardu USB-C. Jinými slovy vám bude stačit jedna nabíječka na všechno a nebudete si ji muset pořizovat ke každému novému mobilu, tabletu nebo foťáku. Výjimku do roku 2026 dostaly notebooky.

Pracuje se také na tom, aby všechny baterie ve spotřebičích byly vyjímatelné, a to přímo zákazníkem. Kdysi to například u mobilů nebyl problém, dnes jsou ale obvykle součástí těla přístroje a bez odborné pomoci se k nim nedostanete. Nařízení by se po nezbytné přechodné době mělo stát povinností během tří až čtyř let.

„Každá baterie bude mít svůj pas přístupný prostřednictvím QR kódu, který bude obsahovat informace o původu, uhlíkové stopě a technické údaje o složení a podílu recyklovaných složek,“ uvádí ministerstvo životního prostředí.

„A neumře mi to za dva roky? Bude to fungovat?“ cituje nejčastější dotazy váhajících zákazníků Jakub Vokáč, vedoucí pražské prodejny společnosti inComputer, která už dvacet let obchoduje s repasovanou výpočetní technikou.

Kromě hlavního města má kamennou prodejnu už jen v Bratislavě, což ale nevadí, protože naprostá většina jejích zákazníků důvěřuje nákupu přes e-shop. Tomu odpovídá i poměrně skromný interiér pražské prodejny, na niž však navazuje hala o rozloze 700 metrů čtverečních, podle zástupců firmy největší sklad repasovaného zboží v Česku a na Slovensku. Notebooky, stolní počítače, tablety nebo monitory jsou tu úhledně naskládané v regálech, kde čekají na svůj druhý život.

„Zrovna dnes nám přijelo osm palet, tak je kolegové zpracovávají,“ říká ředitelka firmy Ivana Pevná, zatímco nás provádí halou, kde po příjmu zboží následuje jeho diagnostika, repase, testování a expedice. Když to člověk vidí, napadne ho: Kde se tolik použité techniky bere?

„Není z Česka,“ netají ředitelka. „Všechno pochází ze západní Evropy, především z Německa nebo Velké Británie. Je to mimo jiné tím, že zařízení používaná v těchto zemích jsou většinou velmi kvalitní, ale i tím, jak se k nim jejich majitelé chovají. Mají smysl pro pořádek, čistotu,“ otevřeně říká.

„Do oběhu se vrací obrovské množství použité techniky,“ souhlasí Jakub Vokáč, ale upozorňuje, že řeč je o zboží v byznysové, tedy vyšší kvalitativní i cenové kategorii, kterou firma při výkupu upřednostňuje.

„Levné notebooky z plastu, které chytnete za roh a skoro se ohnou, nedávají smysl. Za pár let bývají zničené, zato některé z těch, co prodáváme my, vydrží i deset patnáct let, když vyměníte součástky.“

Každý přístroj, který do skladu dorazí, je nejprve připojen na diagnostiku – software, který odhalí stav mechanických komponentů. Co je oběhané, vymění se za nové. „U většiny počítačů a notebooků se vyměňuje mechanika nebo harddisk. Baterii měníme, když její kapacita klesla pod 90 procent,“ říká Ivana Pevná a dodává, že s kvalitnějšími modely se obvykle pojí i snadnější rozebratelnost, takže opravit lze podle ní takřka vše.

Po výměně dílů se přístroje testují a kontrolují, což obnáší třeba i „počeštění“ klávesnice za pomoci nálepek se znaky s českou diakritikou.

Ředitelka připouští, že pro část zákazníků je hlavní motivací nízká cena, ale nakupují u nich i profíci, kteří přesně vědí, co chtějí, jen to nepotřebují mít nové. „Máme i mladší generaci zákazníků, kteří jsou zvyklí na kvalitu, ale je pro ně důležitá také ochrana životního prostředí. Hodně se tím zabývají, takže mají z nákupu dobrý pocit.“ Nařízení ve prospěch opravitelnosti proto považuje za správné kroky. „Nejen kvůli ekologii, ale i ochraně spotřebitelů, protože ne každý je odborník na to, co kupuje.“

Důvodem, proč firmy na Západě pravidelně obměňují kancelářskou techniku, bývá podle zástupců inComputer ukončení leasingu nebo třeba změna dodavatele. Tady se zjevně na ekologickou notu nehraje, protože počítače sloužily třeba jen dva roky, někdy i méně. Tuzemští zákazníci na tom ale vydělají.

„Běžnou práci, na kterou je potřebují, budou zvládat dalších pět deset let, co se týče výkonu,“ tvrdí Jakub Vokáč. U nákupu repasované techniky proto nespatřuje žádná úskalí, ostatně jistotou je čtrnáctidenní lhůta pro vrácení zboží a roční záruka na nečekané závady. Když se zákazník nechá přesvědčit, ušetří podle jeho odhadu 60–70 procent oproti původní ceně, u některých kusů i více.

Slovo kvalita může být pro leckoho poněkud abstraktní pojem. Jak tedy vybrat nové zboží přímo v obchodě? „Vyšší cena může být vodítkem, ale ne jediným,“ upozorňuje předseda spolku Opravme Česko Jan Charvát. Radí, abychom pozornost věnovali například tomu, jestli výrobce nabízí prodlouženou záruku a jestli jde o značku, která má v Česku své zastoupení, na něž je případně možné se s čímkoli obrátit.

Napovědět může i hmotnost spotřebiče. „Mám tu dva kuchyňské roboty, které mají stejné funkce, ale jeden váží 18 kilo a stál 20 tisíc korun a ten druhý pět kilo a 3000 korun. Ten těžší je plný kovu místo plastů a pravděpodobně vydrží déle,“ tuší Jan Charvát.

Na rozhovor jsme se sešli v kamenné pobočce jeho projektu Opravarna.cz. Jde 0 internetovou platformu, která sdružuje přibližně 1500 opravářů z řad profíků i kutilů. Zákazníkům umožňuje zadat poptávku na opravu nejen elektroniky, ale třeba i nábytku, jízdních kol, hodin či šperků. Kamenná Opravárna v Holešovické tržnici v Praze přibyla loni před Vánoci a nově se k ní přidal také e-shop se zánovní elektronikou. Zaměřuje se na zboží vrácené zákazníkem ve čtrnáctidenní lhůtě, ze skladových zbytků nebo lehce poškozené. Sleva na ně činí podle Jana Charváta 20–60 procent.

Do kamenné Opravárny lidé nejčastěji nosí různé kuchyňské spotřebiče, ale třeba také rádia. „Nedávno jsme tu měli pána, který přinesl jedno z roku 1980. Když jsem se ho zeptal, kolik je ochoten zaplatit, odpověděl, že na tom nezáleží, protože je sběratel a je to jeho srdcovka. Toustovač ze supermarketu za 300 korun se ale opravit nevyplatí,“ podotýká. Když se totiž zákazník dozví, že diagnostika a následná oprava by vyšla třeba na 1200 korun, obvykle se s přístrojem rozloučí.

Velký potenciál pro výrobu náhradních dílů a opravitelnost jako takovou přinášejí 3D tiskárny. Stolní typy se do povědomí lidí dostaly v době pandemie, kdy se na nich zhotovovaly chybějící díly pro obličejové štíty personálu nemocnic, avšak velké průmyslové tiskárny se stávají plnohodnotnou výrobní technologií. Stěžejním materiálem zůstává plast, avšak v široké škále vlastností.

„Tuhé plasty, polyamidy, pružné plasty, elastomery blížící se vlastnostem gumy,“ dává příklady Ondřej Štefek, jednatel společností 3Dees Industries se sídlem v Praze a ostravské Paarts Additive. Zatímco ta první dodává zákazníkům veškerou technologii pro 3D tisk, ta druhá je vzorovým pracovištěm 3D digitální výroby, která je schopna zajistit i kusovou nebo malosériovou produkci.

Jednou z oblastí, kde technologie už nyní nacházejí uplatnění, je podle Ondřeje Štefka takzvaná náběhová výroba, kdy je podobně jako v době pandemie potřeba rychle zajistit chybějící komponenty.

Další oblast tvoří sériová výroba geometricky složitých tvarů, pro kterou není možné při stávající metodě vstřikování plastů zhotovit odpovídající formu. 3D tisk může být řešením také pro malé série nebo individuální kousky. „Pomáhali jsme například vyvíjet cyklistická sedla na míru zákazníkům. Hodně se 3D tisk využívá v medicíně, například ve výrobě ortetických a protetických pomůcek.“

Výrobu náhradních dílů sice zmiňuje na posledním místě, ale předpovídá jí velkou budoucnost. I na tuto vlnu už jeho firmy naskočily. „Výrobci jsou tlačeni k tomu, aby ke starším zařízením dodávaly náhradní díly,“ připomíná platnou legislativu, „což je obecně velmi nákladné, protože musejí držet obrovský sklad dílů nebo forem na jejich výrobu.

3D tisk jim ale umožňuje vytvořit si takzvaný digitální sklad. Náhradní díly si převedou do podoby 3D modelu a uloží si ho ve virtuální podobě. Když bude potřeba, prostě si je vytisknou.“

Příkladem kusové výroby za pomoci 3D tiskárny byla zakázka od železničního dopravce. Ten se na firmy Ondřeje Štefka obrátil s požadavkem na plastový kryt, jenž je součástí zpětného zrcátka strojvedoucího a často se ničí.

Výrobce vlaku však uměl nabídnout jen celé, nepoměrně dražší zrcátko. „Dopravce nám ten díl poslal, my ho naskenovali, převedli do digitální podoby a do týdne jsme byli schopni mu těch několik potřebných kusů poslat,“ říká Ondřej Štefek.

„Před Vánoci jsme měli prezentaci pro zástupce armády, kterým jsme také ukazovali naše možnosti,“ poodhaluje další oblast uplatnění.

Před rokem a půl, jen krátce před ruskou invazí, otevřeli pobočku v Kyjevě a stihli dodat velkou průmyslovou 3D tiskárnu do Oděsy. „Tam teď jedou ve velkém a tisknou pro armádu drobné komponenty, výbavu pro vojáky nebo drony.“

Jednotlivci poptávají třeba i ozubené kolečko u mixéru. Vyrobit ho by nebyl problém, jenže pokud k němu nejsou digitální data, tedy 3D model, vyšlo by zpracování zakázky dráž než cena nového spotřebiče. Pro výrobce náhradních dílů to ale může být cesta. „Kdybyste potřebovali těch koleček stovky, pak se vám vyplatí do 3D modelu investovat, protože už ho budete mít napořád,“ shrnuje Ondřej Štefek.