Nová scéna Národního divadla je provokativní. Své okolí ale nepotlačuje, říká architektka

O vzniku Nové scény Národního divadla se mluvilo už od první poloviny 60. let dvacátého století. Původně stavba ani neměla stát právě vedle historické budovy divadla.

„Mluvilo se také o tom, že by si Národní divadlo mohlo postavit činoherní dům na Smíchově, to ale pak také utichlo,“ vysvětlila historička architektury Radomíra Sedláková.

Při rekonstrukci Národního divadla a dostavby jeho okolí se původně počítalo s tím, že Nová scéna bude jakési společenské zařízení, které ani nemělo spadat pod divadlo.

„Pan architekt Kupka, který to navrhoval, to pracovně nazýval společenské foyer Prahy,“ vzpomněla Sedláková.

V té době ale Praha získala Palác kultury a potřeba společenského zařízení najednou opadla. Národní divadlo tedy oživilo myšlenku na Novou scénu.

„To bylo v roce 1980 a Národní divadlo se po rekonstrukci muselo otevřít v roce 1983,“ doplnila historička. Ke stejnému datu mělo být hotové i veškeré jeho okolí.

Mezitím se plně montovala ocelová konstrukce, a když všechny příslušné rady schválily, že v nově vznikající budově bude menší scéna pro divadlo, zjistilo se, že na dostavbu zbývá málo času.

„Byli osloveni tři architekti, kteří přišli s nějakými návrhy. Povinnost byla dodržet konstrukci, která zde již v té době stála,“ vysvětlila Radomíra Sedláková.

Jediný, kdo tehdy nezpochybnil, zda je nutné stavbu dokončit do termínu, byl Karel Prager, který návrh budovy získal za úkol.

„On tu konstrukci nakonec směrem k divadlu lehce uřízl, směrem k Národní ulici ji zase rozšířil o 40 centimetrů a na piazzettu o dva metry,“ sdělila Novinkám architektka. „Díky tomu se mu ale podařilo získat slušný divadelní prostor,“ dodala.

Na začátku roku 1982 byla hotova prováděcí dokumentace a v listopadu byla budova otevřena.

Divadlo nemělo původně v místech být, a to hlavně kvůli okolnímu hluku z dopravy a otřesům od tramvají, které jezdí v těsné blízkosti stavby.

Právě kvůli dobré akustice bylo nutné vytvořit těžkou fasádu. „Je tam italský obvodový plášť, na něm kámen, který byl víceméně přidělen, říká se mu kubánský mramor. Mramor to úplně není, ale je to kámen výrazné barvy,“ popsala historička.

Akustické zkoušky ale ukázaly, že to hluk dostatečně neodizoluje. Pragerova přítelkyně, výtvarnice Jaroslava Brychtová, tehdy navrhla zkusit budovu odhlučnit sklem.

„Tehdy zjistili, že když je sklo dostatečně silné, tak jako třetí vrstva může fungovat. Hledalo se, jaký to bude mít tvar, a došli k těm tzv. obrazovkám,“ vysvětlila Sedláková.

Obrazovky jsou záměrně rozmanité, aby vytvořily velký plastický obraz. Každá obrazovka měla původně mít svůj světelný zdroj, vznikla by tedy svítící plastika. Na to ale nakonec z časových důvodů nedošlo.

„Ona ta budova je velmi provokativní, ale když se na ni člověk zadívá a snaží se zapomenout, jak to lidé nemají rádi, tak si uvědomí, že na jednu stranu je barokní klášter, na druhou stranu je nádherné novorenesanční divadlo, a tahle stavba mezi nimi stojí jako suverénní, dominantní, ale nepotlačuje ani jedno z toho,“ řekla architektka.

Sedláková také připomněla, že budova má i velmi dobrý urbanistický kontext, který je návrhem architekta Pavla Kupky. „On vymyslel tu piazzettu, počítal s propojením s Voršilskou zahradou, a víceméně určil, že tady bude takový objekt,“ doplnila.

Největším skvostem je podle Radomíry Sedlákové schodiště. „To je opravdu noblesní. Ono vede až do toho společenského foyer. To je nádherný prostor s monumentální skleněnou plastikou, která pak zase krásně klesá dolů a s návštěvníkem se takto loučí,“ popsala.

Dodala, že podle ní je také z budovy krásný pohled na celou Národní ulici i přilehlé budovy. „Přitom fasáda člověka neobtěžuje, protože je dost daleko od místa, kde je zábradlí,“ doplnila.

Skvělé je podle architektky i hlediště divadla. „To má krásná sedadla, bohužel jsou dnes trochu poničená, což je mi záhadou. Člověk tam má pocit, že to hlediště nemá stěny a strop. To je dokonalá akustická konstrukce,“ uzavřela povídání Radomíra Sedláková.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Nová scéna Národního divadla