Článek
Azbest (někdy též osinek) je komerční název pro minerály ze skupiny silikátů, které se v přírodě nacházejí jako serpentiny a amfiboly. Vlastností všech azbestových minerálů je jejich vláknitá struktura. Délka vlákna mnohonásobně převyšuje jeho průřez a může docházet k jeho štěpení po délce.
Používání azbestu se rozšířilo v druhé polovině 19. století, kdy se azbestová vlákna začala používat jako surovina nebo příměs výrobků z různých oborů průmyslu.
Azbest zajišťoval především nehořlavost, odolnost vůči působení kyselin, elektrickou nevodivost, pevnost a ohebnost. Největší rozmach využívání azbestu v průmyslové výrobě proběhl v letech 1975 až 1990. V tomto období se v naší republice ročně spotřebovalo až 50 000 tun azbestu.
Rozsah použití azbestu byl poměrně značný. Přibližně 70 % výroby se uplatnilo ve stavebnictví. Velkou část tohoto objemu tvořily střešní krytiny, instalační roury, zabudované nebo exteriérové a podstřešní desky. Azbest se také uplatnil v řadě protipožárních nástřiků a nátěrů.
Štěpením azbestových vláken vznikají vlákna velmi malých rozměrů. V ovzduší, se stávají polétavými, v případě nepříznivých podmínek až na několik kilometrů.
Vstupní cestou azbestu do lidského organismu jsou dýchací cesty. Po vdechnutí se azbestová vlákna dostávají do plic, a to až do plicních sklípků. Zde vyvolávají dráždivou místní reakci a mohou být spouštěcím faktorem onemocnění.
Negativní účinky na zdraví nespočívají v chemickém působení azbestu, ale v mechanickém dráždění citlivých vnitřních tkání. Nejrizikovější pro lidský organizmus jsou azbestová vlákna dlouhá 5 až 8 µm s tloušťkou méně než 1,5 µm.
Šíření azbestových vláken ve volném prostoru může být zapříčiněno nejčastěji degradací materiálu, případně nevhodnou manipulací s výrobky s obsahem azbestových vláken. Degradací materiálu je myšleno např. působení přirozených venkovních podmínek na výrobek (vítr, sníh, déšť, nánosy spadaných nečistot).
U nevhodné manipulace se jedná především o nešetrné zacházení převážně při stavebních, demoličních či úklidových pracích nebo při následném ukládání odpadu, kdy může docházet k lámání výrobků na menší kusy či dokonce drcení.
Zdravotní studie ukázaly, že dlouhodobá přítomnost azbestových vláken v lidském organizmu může způsobit v nejkrajnějších případech rakovinové onemocnění. Napadeny nejčastěji bývají plíce, pohrudnice či pobřišnice. Zvýšené dispozice pro vznik nemocí mají kouřící osoby.
Méně vážnými jsou onemocnění nezhoubná, mezi které patří např. azbestóza, kdy při působení azbestových vláken v plicích dochází k zánětům a snižuje poddajnost plicní tkáně. Tím se snižuje kapacita plicní ventilace a efektivita výměny kyslíku v plicích.
Onemocnění způsobená azbestem mají několik společných faktorů: |
---|
Onemocnění vznikají po mnohaletém působení, které se však neprojevilo žádným klinickým příznakem od počátku expozice azbestu do organizmu. Momentální průměrná doba, po které se mohou projevit příznaky nemocí způsobených přítomností azbestových vláken v lidském organismu, je 15 až 40 let. |
Riziko onemocnění i šíření trvá i po ukončení expozice. |
Závažnost onemocnění je závislá na celkovém množství vdechnutých azbestových vláken, odvíjí se od množství a délky expozice. |
Často se onemocnění diagnostikuje až u osob v důchodovém věku. |
První celosvětové důkazy o nebezpečí azbestu byly uveřejněny již v roce 1955, tedy dávno před jeho největším průmyslovým rozmachem. V České republice byl azbest zařazen do skupiny prokázaných karcinogenů v roce 1984 vydáním směrnice ministerstva zdravotnictví. Směrnicí došlo k omezení (nikoliv úplnému zákazu) výroby materiálů s obsahem azbestu, a to pouze v případě, kdy nebylo možné použít jiných materiálů. Zcela byla zakázána aplikace azbestu nástřikem.
V prostředí Evropské unie vznikla v roce 1991 směrnice 91/659/EHS upravující prodej a používání azbestových výrobků v EU. V ČR byl azbest zakázán zákonem č. 157/1998 Sb. z roku 1999. Po vstupu ČR do EU je tato oblast upravována zákonem 356/2003 Sb. Výroba, obchodování a používání azbestového materiálu je nyní v EU zcela zakázáno.
Článek vznikl ve spolupráci se společností Nemopas.
Autor: Ing. Evžen Janeček, inspektor nemovitostí
Inzertní sdělení
Inspekce nemovitostí NEMOPAS pomáhá majitelům nemovitostí a hlavně kupujícím i prodávajícím na realitním trhu zjistit skutečný technický stav nemovitosti. Inspekce tak šetří peníze za budoucí neplánované opravy nemovitosti a snižuje rizika realitního obchodu.
U nových domů a bytů inspektor pomáhá novým majitelům s převzetím nemovitosti od realizační firmy nebo developera. Majitel má tak šanci pomocí inspekce významně snížit riziko výskytu skrytých i zjevných vad a vyhne se tak budoucím nepříjemnostem při reklamacích.
Inspekce nemovitostí NEMOPAS provádí certifikovaní inspektoři nemovitostí, kteří mají vzdělání a praxi v oboru pozemních staveb a technického zařízení staveb a jsou členy Asociace inspektorů nemovitostí (AIN).
Technický stav nemovitosti je nejvíce podceňovanou skutečností při jejím nákupu. Kupující často věnuje enormní pozornost a energii vyjednávání o ceně, a k jeho škodě naprosto opomíjí samotný technický stav nemovitosti. Ten však může mít zásadní vliv na výslednou cenu. Tato zarážející situace se dá trefně vyjádřit lidovým příslovím našich předků „kupovat zajíce v pytli“, a taky je jí možno moderněji přirovnat k nákupu mobilního telefonu nebo počítače bez znalosti jejich základních parametrů. Investici v řádech tisíců korun by bez znalosti parametrů neudělal nikdo, ale nákup nemovitosti za milióny korun bez znalosti jejího technického stavu je bohužel běžnou praxí. Jen málokdo si uvědomuje, že malý vlhký flíček v podkroví nebo drobná prasklina nad schodištěm má přitom často cenu mnoha stovek tisíc nebo i miliónů korun vydaných za následné opravy.
Důležitost této služby ilustruje i fakt, že služba je běžným doplňkem realitního trhu v zahraničí (v USA přes 90 % realitních obchodů).