Článek
Vlnu nevole způsobilo prosincové rozhodnutí pražské rady neuvolnit finance na rekonstrukci Pragerových kostek. Radní tak navíc učinili ve chvíli, kdy byl po letech příprav zpracován projekt, schválené stavební povolení i nachystány prostředky. Stačilo finální ano.
Místo toho ale přišlo vedení města s odmítavým postojem k opravě brutalistní stavby. Tento krok vzbudil nepochopení ze strany veřejnosti i architektů. Vznikla také petice, kterou do poloviny ledna podepsalo téměř sedm tisíc lidí.
Právě petice i tlak odborné veřejnosti nakonec způsobily, že pražské zastupitelstvo vyzvalo radu, aby rekonstrukci řešila. K rekonstrukci by na základě rozhodnutí vedení města mělo dojít ještě letos.
Podle Petra Hlaváčka, náměstka primátora pro oblast územního a strategického rozvoje za hnutí STAN a zároveň minulého ředitele Institutu plánování a rozvoje, který v budově sídlí, se již v projektu škrtat nedá, mohl by se ale rozdělit do více etap.
Opoziční zastupitelka z hnutí Praha Sobě Kristýna Drápalová prozradila Radiožurnálu, že projekt je ve fázi, kdy stačí uskutečnit poslední administrativní kroky. „Jsou vyhodnoceny nabídky, takže si stačí sednout a podepsat s vítězem smlouvu. To teď bude ještě několik měsíců čekat,“ řekla rozhlasu. Rada hlavního města má však na řešení čas do konce dubna.
Některé části budov jsou již vyklizeny v očekávání opravy.
Odborníci i vedení Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), který v budově sídlí, navíc upozorňují, že stav budov je velmi špatný a s rekonstrukcí se nedá otálet.
Podle ředitele IPR Ondřeje Boháče vnější plášť špatně izoluje, a navíc dovnitř zatéká. V některých místnostech jsou tak běžně rozestavěné kýble, které při deštích zachytávají kapající vodu.
V katastrofálním stavu je prý také klimatizační jednotka, která stejně jako celá budova nikdy rekonstrukcí neprošla.
Renovaci budovy podpořila v minulosti i Česká komora architektů, v jejímž čele stojí bývalý pražský primátor Jan Kasl. Nechápavě ke stanovisku pražské rady přihlíží i architektka a odbornice na dílo Karla Pragera Radomíra Sedláková.
„Neznám architekta, který by chtěl postavit ošklivost“
„Máme pocit, že vše, co bylo postaveno mezi roky 1950 a 1989, je špatně. A já nevím proč. Neznám architekta, který by chtěl vědomě postavit ošklivost,“ řekla Novinkám s tím, že Pragerovy kostky vznikly na evropském architektonickém a technologickém vrcholu.
V podzemních prostorách u základu jedné kostky se dříve skladovaly brambory a později zde sídlil autoservis. Špatný stav místa je patrný na první pohled.
Kritička, teoretička a kurátorka architektury vidí přínos budovy v tom, že si ji architekti navrhovali pro sebe, mělo se v ní usadit Sdružení projektových ateliérů. A sídlil v ní nakonec Ateliér Gama, kde architekt Prager pracoval.
Kostky zkrátka vyrostly proto, aby v nich pracovali lidé, kteří ovlivňují podobu města. K tomu areál sloužil a je opět využíván od doby, kdy se dovnitř nastěhoval Institut plánování a rozvoje a také Centrum architektury a městského plánování (CAMP). Dnes slouží nejen architektům, ale i veřejnosti. Do CAMP ročně zavítá přes 100 tisíc návštěvníků, a to nejen za účelem vzdělávání o rozvoji města.
Nová scéna Národního divadla je provokativní. Své okolí ale nepotlačuje, říká architektka
50 let stará a ojedinělá stavba
Unikátnost stavby spočívá v použitých materiálech i zcela neobvyklé konstrukci. Prager byl považován za velkého inovátora, vyznával pravidlo, že architektura musí nejen výrazem, ale také materiálem a konstrukcí odpovídat své době.
„Na všech svých stavbách od Ústavu makromolekulární chemie to všude prokazoval. Používal inovativní věci a je to krásně vidět i tady,“ upozornila architektka.
Každá kostka má betonové jádro, na kterém je zavěšena ocelová konstrukce. Což bylo na tehdejší dobu unikátní řešení. „Stavba vlastně visí na tom jádře čili je možné velké vyložení, a právě proto je tady tolik zeleně,“ vysvětlila Sedláková.
Oprava pláště se v minulosti provedla, povedená ale podle architektky Sedlákové není. Její nedokonalost dokazuje to, že se z oken a panelů po opravě nesundaly ani ochranné fólie, které jsou tam dnes vlivem povětrnostního působení doslova „přiškvařené“.
Karel Prager tak respektoval formulaci francouzského architekta Le Corbusiera o pěti znacích moderní architektury. Jeden z bodů říká, že to, co sebereme zeleni dole, musíme nahradit někde nahoře. O to se právě Prager snažil, když ve svém projektu komponoval zahradu kolem stavby a plánoval také vznik střešní zahrady.
Podle architektky jde o nesmírně variabilní budovu. „Má navíc otevřený parter. Dá se tudy procházet kolem dokola. Když jdete od Moráně, tak se před vámi otevírá nádherný klášter Na Slovanech, jdete kolem a vidíte nádhernou parkovou úpravu, díváte se na dům a vidíte nádherný reliéf, který lemuje přízemí hlavní budovy. Přicházíte Vyšehradskou ulicí a místo plotu je tam nádherná plastika,“ vyjmenovala Sedláková.
„Když se navíc podíváte z druhého břehu řeky, tak vidíte, že stavba nepřesahuje římsu kláštera Na Slovanech, vztahuje se i ke kostelu svatého Jana na Skalce, protože ten průhled tam také je. Architekt Prager velmi dobře znal architektonické souvislosti a dokázal na ně reagovat,“ dodala specialistka na Pragerovo dílo.
Panely vznikaly v závodě v Boleticích nad Labem, proto se jim říká Boletické panely.
Boletické panely
Dalším unikátním přínosem pro brutalistní architekturu byla lehká zavěšená fasáda složená z Boletických panelů.
„Boletické panely byly Pragerův vynález. Když byl v New Yorku a viděl stavby architekta Ludwiga Miese van der Roheho, který dělal lehké zavěšené fasády, říkal, že to chce i u nás. Bylo jasné, že tehdejší režim to nikdy nekoupí a žádnou licenci nedostane,“ uvedla Sedláková.
Prager navíc lpěl na tom, aby jeho stavby vznikaly z materiálů pocházejících z tuzemských fabrik. „V Teplicích tehdy vytvořili linku, která lila sklo, a Prager inicioval vznik továrny na panely. Jediné, co nedomyslel, bylo, že když socialistické hospodářství postaví továrnu, tak ji nezavře a musí vyrábět. A musí každý rok zvyšovat produktivitu práce. On sám z toho pak byl nešťastný, když se následně Boletické panely objevovaly všude. Často proti smyslu těch konkrétních staveb,“ prozradila Novinkám.
Plastika sochaře Miloslava Chlupáče vítá návštěvníky přicházející do CAMP Vyšehradskou ulicí. V 90. letech byly mezi jednotlivé části nainstalovány mříže. Ty jsou už dnes pryč.
Velké plány byly a jsou
Pragerových kostek mělo být původně celkem pět, nakonec vyrostly tři. Podle prvotních plánů v nich mělo sídlit Sdružení projektových ateliérů, kterých bylo právě pět.
„Už v době, kdy se stavba dokončovala, bylo jasné, že to tak nebude. To, že tady chybí západní část, je špatně. Pod Emauzy vlastně kvůli tomu vznikla periferie uprostřed města. Přihlouplé parkoviště, které má z části panelovou vozovku,“ připomněla teoretička architektury.
V těchto místech měly původně stát ještě další dvě kostky. Dnes tři padesátileté bojují o přežití.
Právě pod chybějícími pavilony měla původně vzniknout krytá parkovací stání ve dvou až třech podlažích. „Navíc by tam byly terasové úpravy. K tomu ale nikdy nedošlo a zřejmě už nikdy nedojde. Což je škoda,“ dodala.
Rekonstrukce sice již další dvě chybějící kostky nepřistaví, místo nich má prý na konci ulice Pod Slovany vyrůst parkovací dům, avšak samotný projekt na renovaci kostek je podle Sedlákové povedený.
„Velmi dobře ctí původní myšlenku a zároveň vnímá dnešní funkci. Nemůžeme chtít, aby se vše vrátilo zpátky, ale můžeme se snažit o zachování hodnot, které stavba má,“ uzavřela.