Müllerova vila - místo, kde se setkává funkcionalismus s anglickým stylem

Prohlídka jejího interiéru i exteriéru, kam je třeba se předem objednat, vypráví strhující příběh uplynulých desetiletí.

Bylo to šťastné setkání. Brněnský rodák Adolf Loos dokonce označil inženýra Müllera, spolumajitele stavební firmy KapsaMüller, za nejinteligentnějšího stavebníka, jakého kdy poznal a v roce 1930 v jeho – a tedy i své – vile oslavil svoje šedesáté narozeniny. Osvícený zadavatel a geniální realizátor. „Toť celé tajemství architektury,“ říkal Loos.

Stavbě vily ale zpočátku nebyly pražské úřady nakloněny. Když v roce 1928 koupili manželé Milada a František Müllerovi pozemek v pražských Střešovicích, obrátili se na plzeňského architekta Karla Lhoty, aby jim zajistil projekt vily u vídeňského architekta Adolfa Loose. Lhota se s Loosem znal už od roku 1923, proto vyplnění prosby nic nebránilo.

Nakonec to byl právě Lhota, který na stavbu dohlížel a vlastně tak zastupoval vytíženého Loose.

Pozemek, na němž měla být stavba, měl jednu zásadní vadu – byl příliš svažitý. Loos si s ním ale poradil po svém, vlastně ho geniálně využil k tomu, co světoznámý architekt vyznával. Zvenku tedy žádné okázalé zdobení fasády, podle Loose lidé žili především uvnitř. Interiéry byly řešeny na svou dobu převratně. Najít dvě místnosti se stejnou výškou ve stejném patře bylo hodně těžké.

Jídelna potřebovala jinou světlost než obývací pokoj, jednotlivá patra se prolínala, prostory na sebe navazovaly ne pro zdůraznění inteligence architekta, ale jednoduše tak, aby vše mělo logiku. Posoudit to mohou návštěvníci především při prohlídce obývacího pokoje.

Jenže už strohost fasády – bílá kostka s malými okny směřujícími do ulice – popudila městskou radu, která měla dát povolení ke stavbě. Vedle výšky jim vadil i příliš jednoduchý vzhled stavby.

Kolik metrů vila, jež je dokonce výš než Pražský hrad, překonává, si uvědomíme, když stoupáme po schodišti spojujícím Střešovickou s ulicí Nad Hradním vodojemem, kde je oficiální adresa dnešní Národní kulturní památky.

Veřejné schody, jež z části financoval i František Müller, obepínají dům při pohledu zdola z pravé strany.

Nakonec vše dobře dopadlo a rodina mohla začít v roce 1930 ve vile oficiálně bydlet. Stala se okamžitě místem setkávání pražské kulturní elity, chodili sem třeba přítel Sidonie Nádherné spisovatel Karl Kraus, básník Josef Svatopluk Machar, historik umění Antonín Matějček a samozřejmě Adolf Loos. „Je to můj nejkrásnější dům,“ tvrdil architekt.

Po šťastném meziválečném období přichází rok 1948, ze soukromé je činžovní vila s více nájemníky, v roce 1951 umírá František Müller, jeho žena Milada se musí o několik let později vystěhovat do pokojů pro služebnictvo. Milada Müllerová zemřela v šedesátých letech minulého století, dcera Eva pod nátlakem prodává státu poslední kusy vybavení domu. Když je jí dům po roce 1989 vrácen v restituci, nabízí ho České republice zpět k odprodeji. V roce 1995 se tak majitelem vily stává hlavní město Praha. O devět let později paní Eva umírá.

Před patnácti lety tak začíná nová éra Müllerovy vily. Chystá se rekonstrukce a uvedení stavby do původní podoby. Měla by se co nejvíce přiblížit tomu, jak vypadala za života architekta Loose, tedy hned po svém zprovoznění. Před historiky, architekty, restaurátory stojí téměř detektivní úkol. Mají sice stavební plány, dobové fotografie, výstřižky z časopisů zachycující život ve vile, ale většina mobiliáře je nenávratně ztracena. A některé tehdy použité materiály se třeba už dávno nevyrábějí.

Problém je i s uměleckými díly. Ta byla sice v 60. letech přemístěna do Uměleckoprůmyslového muzea či Národní galerie v Praze, ale mnoho jich skončilo v soukromých sbírkách. A kde vzít zbytek vybavení? Nakonec pomohou inzeráty ve specializovaných časopisech, televizní pořady a hledání ve vilách, které stejně jako ta průmyslníka Müllera vznikly ve 30. letech. Dlaždice, kování, kliky, to vše se stěhuje do Prahy. Kde to jde, zachraňují odborníci původní vybavení střešovické stavby.

Naštěstí, už první zprávy z jejího průzkumu jsou potěšující – statika vily není zásadním způsobem narušena, opravit se musí třeba zděný plot nebo zatékající terasy.

Vybavení interiéru v mnoha případech navrhoval sám Loos – jde o velmi příjemnou symbiózu moderního funkcionalismu a klasicizujícího anglického stylu – obytnou halu, jídelnu a dámský salón vybavila firma Standard, bytová společnost, brněnský architekt Jan Vaněk zase obě schodiště. Vyrobil i nábytek do přípravny jídla, kuchyně, knihovny, šaten, dětských pokojů a vstupní haly. Právě při její rekonstrukci vznikl problém s unikátností původního materiálu. Zelenkavý obklad haly z opaxitu byl poškozen, mnoho desek se rozbilo. Takový materiál se už v Evropě nedělá, přitom nový musí být od originálu téměř k nepoznání. Jak se to povedlo, mohou návštěvníci posoudit sami.

Podobně náročnou rekonstrukcí prošla třeba francouzská tapeta s motivem přímořské krajiny v ložnici. Zachovala se sice v celé místnosti, ale byla velmi poškozená a její barva se dala jen odhadnout. Nakonec ji restaurátoři vyčistili, zpevnili, chybějící místa zaretušovali temperovými barvami. Rokům i lidem odolal i původní nábytek; postele, noční stolky. Kde ale stály, nebylo možné zjistit, neexistovaly už žádné fotografie. Nakonec pomohl průzkum elektroinstalace; každý noční stolek měl nad sebou i vlastní stahovací lampu se stínidlem z textilu.

Hned vedle ložnice je prostorná koupelna, jejíž vana by i dnes byla ozdobou luxusního interiéru. Při rekonstrukci dostal původní obklad zdí přednost před opravou koupelnových rozvodů, a tak si do ní vodu asi těžko natočíte.

Podzimní návštěva Müllerovy vily by určitě neměla opomenout ani prohlídku zahrady. Že je to zážitek, naznačují už z ulice viditelné barevné kompozice popínavek na fasádě. Zahrada se rekonstruovala podle původních plánů z přelomu třicátých let, vedle Loose se na její úpravě podíleli i další významní zahradní architekti Camillo Schneider, Karl Foerster a H. Matern.

Po obnově zídek a zpevnění severního svahu se zahrada ve své nové éře začala plnit květy a stromy podle původních plánů. Ty byly objeveny v pozůstalosti Milady Müllerové.

Zase sice nastal už známý problém – některé původní odrůdy rostlin se již nepěstují – nahradily je proto odrůdy novější a v současnosti je zahrada vlastně celý rok barevná. Stále v ní něco kvete, roste, mění velikost i barvu. Nově byly vysázeny i ovocné dřeviny typické pro zahrady 30. let dvacátého století – jabloně a hrušně.

Přesně deset let od skončení rekonstrukce pak zahrada Müllerovy vily získala 15. září 2010 v Norimberku i ocenění v mezinárodní soutěži zahrad Trend Award –Building with Green (Stavby se zelení).