Článek
Jak je to ale s kvalitou nového bydlení u nás?
S kvalitou je to mnohem horší, protože celková kvalita toho, co se dnes stavějí – ať už jsou to nájemní byty v činžovních domech, nebo byty prodávané do vlastnictví – je velmi špatná. Před časem jsem prohlásil, že mnoho bytů, které se dnes stavějí, jsou v podstatě zmetky a za tímto výrokem si stojím.
Nemyslím tím ani tak kvalitu stavění, která je od různých dodavatelů rovněž různá, ale mám na mysli kvalitu bytu z hlediska dispozičního uspořádání místností a fungování bytu jako prostředí, v němž člověk tráví podstatnou část svého života. Lidé dávají za bydlení milióny korun nebo se uvazují k desetiletím splácení hypoték a platí za něco, co bohužel tu kvalitu nemá.
V čem vidíte hlavní nedostatky?
Dispozice bytu je souhrn určitých logických vlastností. Má-li byt dobře fungovat, musí mít místnosti potřebnou velikost a určité uspořádání. Vrátíme-li se do minulosti, venkovské stavení bylo přísně domyšlenou stavbou, byť na podstatně nižší úrovni, než bydlíme dnes.
Bylo děláno velmi účelně a ekonomicky, nebylo tam nic zbytečného. Vše, co tam bylo, bylo velmi funkčně řešeno, počínaje vařením a skladováním potravin, přes bydlení až po přístup k dobytku.
V čem jsou současné byty konkrétně špatné?
Představte si byt, do kterého vstoupíte. Z chodby mezi schodišti je dveřní otvor široký dejme tomu devadesát centimetrů, kterým vstoupíte do předsíně široké něco kolem metru. Je dvakrát zalomená a ústí do ní osm úplně stejných dveří, takže nevíte, za kterými je záchod a za kterými obývák. Kuchyně je často součástí obytného prostoru, což je sice módní, ale vhodné pouze u menších bytů, tak do velikosti dvou pokojů s kuchyňským koutem. U větších bytů, které mají 90, 100 a více metrů, už to považuji za chybu.
Pozve-li si mladá úspěšná rodina společnost nebo šéfa na večeři, mně osobně by bylo nepříjemné sedět v kuchyni, kde se před chvílí vařilo zelí a přes veškeré kvality digestoře je prostor plný zápachu z toho zelí.
Kuchyň jako součást obývacího pokoje je moderní, ale nepraktický trend. foto: Finep
Myslím, že ve větších bytech mají lidé právo mít oddělenou kuchyň a konzumovat jídla v jídelně, což nebylo tak neobvyklé ve dvacátých třicátých letech. Je rovněž nepříjemné, když přijdete do bytu, v němž je sice z předsíně přístupný záchod, ale na záchodě chybí umyvadlo. To znamená, že máte dvě možnosti.
Buď si půjdete umýt ruce do kuchyně, což nepovažuji za šťastné řešení, anebo do koupelny, kde nemáte co dělat, protože koupelna je velmi intimní zónou, kam by měli mít přístup pouze obyvatelé bytu. Zkrátka byt má mít určité zóny, a jestliže toto rozdělení nefunguje, pak to považuji za zločin.
Profesí jste architekt, povoláním developer. V čem podle vás spočívá problém obecně nízké kvality developerských projektů bydlení?
Osobně bych nepoužil výraz obecně nízká kvalita developerských projektů bydlení, ale spíš bych řekl, že ve většině developerských projektů bydlení je velice mnoho bytů, které vykazují vady, o nichž jsem mluvil, to znamená, že to jsou zmetky. Jedna z příčin je na straně architektů, ale i médií a novinářů a možná i sociologů a demografů: jde o nedostatek osvěty v tomto směru.
Lidé se musejí naučit při výběru bytu porovnat to, co vidí, se svými zkušenostmi a potřebami. Podrobit byt nejen vizuální kontrole, jestli má pěknou fasádu, je „hezký“, barevně vyvážený a dobře vybavený spotřebiči, ale také, jestli má funkční schopnost uspokojit jejich současné i budoucí potřeby. Nejen tedy, že poskytuje střechu nad hlavou a uzavřený prostor, kam nefouká.
Otázka zní, kde budu vykonávat domácí práce, kde budu večer pracovat nebo studovat, zda se dva lidé ve společném bytě mohou zabývat každý jinou činností, aniž by si navzájem překáželi. Zda budou mít děti potřebný prostor pro vypracování úkolů, ale i pro zábavu. V Čechách je spousta krásných bytů, bohužel, většina z nich byla postavena ještě před druhou světovou válkou. To, co stavíme dnes, vesměs moc krásné není.
Jsou na tom rodinné domky s kvalitou lépe? Pohled na tvář některých satelitních městeček tomu příliš nenapovídá.
Když se dívám na satelitní městečka, mnohdy kroutím hlavou nad tím, že lidé jsou schopni vynaložit tolik peněz za svůj „dům snů“ a přitom jim bylo líto peněz za větší pozemek, protože často kolem toho ohromného domu zbývá tak dva a půl metru prostoru ze všech čtyř stran k plotu. Máli velký dům vyniknout, potřebuje prostor, a ne být namačkán na vedlejší domy vlevo a vpravo, takže si sousedé pomalu mohou podávat ruce z okna do okna. To je určitě špatně.
V Česku se stále staví především na „zelené louce“, na rozdíl třeba od Británie, kde se 60–70% nových developerských projektů staví povinně na tzv. brownfieldech, tedy na zregenerovaných, už dříve stavebně použitých pozemcích. Vy na jednom takovém pozemku v pražských Vysočanech rovněž stavíte. O co je to těžší než stavba na „zelené louce“?
V něčem těžší, v něčem lehčí. Těžší bezesporu v tom, že musíte překonat zažité veřejné mínění, které přisuzuje danému místu určitý charakter. V našem případě je to industriální minulost, která ve Vysočanech skončila a žádnou budoucnost tu už nemá. Naše část vysočanského brownfieldu měří patnáct hektarů a dnes toto místo plným právem představujeme jako místo budoucího života.
Na druhé straně máme to štěstí, že přímo ve středu našeho území je stanice metra, což mu významně přidává na exkluzivitě. Další předností je, že na jižním okraji našich pozemků protéká říčka Rokytka, kolem níž se rozkládá park, který se nyní péčí pražského magistrátu rekultivuje a zbavuje průmyslových a ekologických zátěží.
Takže na jedné straně metro, na druhé park s Rokytou a mezi tím je jižní stráň, na níž se chystáme postavit zhruba sedm set bytů. Uděláme vše pro to, aby to byly byty kvalitní, moderní a prosté všech neduhů, o nichž jsem hovořil.