Článek
Dobře se mu tu píší pohádky pro děti, které rádi čtou i dospělí. V třípodlažním řadovém domě ve stráni má místo jak na svoji pracovnu, tak i na malou saunu, kterou si nechal vybudovat v předsíni hned vedle koupelny. Nápadů je tu hodně.
Zelená zážitkům!
Že se zde daří jak fantazii, tak i květinám, je hlavně zásluhou paní Adamcové, která se o rostliny nejen stará, ale dokonce je i uzdravuje. „Známí jí nosí chřadnoucí kytky, a když pak vidí, jak se jim tu začalo dařit, tak nám je tu nechávají. Je pravda, že moje žena má zelené ruce a kytky uzdravuje, stará se o ně, rosí je, mluví na ně, takže naše zimní zahrada je zároveň i taková ozdravovna.“
Mezi rostlinami se vyjímají i domorodé masky – vzpomínky na exotické dovolené. V patře, nad radiátorem, nejde přehlédnout další sbírku:
Břečťan a réva spolu s dalšími rostlinami na zahradě rámují bydlení do zelena.
„Náš soused a dobrý kamarád Kája Saudek před lety nakreslil portrét mojí ženy jako kočky. To byl asi ten impulz, proč tu dnes máme sbírku dřevěných i malovaných koček. Dnes už na jejich sbírání nějak nemáme čas. Nehledě na to, že se tu snažíme mít co nejméně předmětů. I tak je tu spousta zastavěného místa a musel jsem ženě vysvětlovat, že nejsme Noemova archa, abychom zachraňovali každou kytku. Naštěstí jsme byli na dovolené v tropech a viděli jsme, že tam ty rostliny žijí i bez našeho přispění a záchrana z naší strany není nutná,“ konstatuje náš hostitel, když nás uvádí do obývacího pokoje v prvním podlaží. Z něho je vstup i na malou předzahrádku na druhé straně domu.
„Když byly spartakiády, tak jsme s Kájou Saudkem a dalšími sousedy všichni natírali ploty a koukali, jak silnicí míří zástupy dorostenek ke stadionu.“
Nekončící příběh renovací
Adamcovi koupili dům v roce 1984. Dětem byl rok. „Ale nejprve jsme tady byli v nájmu a obývali jen přízemí. V místě, kde je nyní malá sauna, byla kuchyňka. Pak nám původní majitel dům odprodal i se zbývajícími podlažími. Půjčili jsme si a bylo to opravdu krušných pět let, kdy jsme jen spláceli a spláceli. Máme za sebou asi tři přestavby – jak byly postupně peníze, tak jsme tu něco vybourali, tu vyměnili dveře a okna.“
„Než šly děti ráno do školy, tak jsem jim vyčesávala cementový prach z vlasů,“ vzpomíná dnes už s úsměvem paní domu, jinak vedoucí hotelu. Na zahradě v době naší návštěvy probíhala téměř stavební činnost, protože po letošních mrazech a nekvalitně odvedené práci před dvaceti lety bylo třeba zrenovovat schody a chodníčky.
Přistavěná zimní zahrada dala bydlení nový rozměr.
„Najal jsem si firmu, která používá všechny moderní technologie, jako lepidla, těsnidla a jak se tomu říká... Snad už to tak bude dobře!“ I když se ve stráni, jak říká náš hostitel, nikdy nevyhnete tomu, že se něco pohne.
„Zimní zahrada je naše realizace a nápad. Dřív tu byl jen vstup do domu s teráskou, kde jsme i grilovali. Zimní zahrada je takové nakročení do přírody, při kterém ještě můžete být v teple. Úžasné místo i na přijímání návštěv! Když dospívaly děti, tak si sem vodily své návštěvy a tento prostor poskytoval jakýsi druhý obývák, takže jsme se navzájem nerušili,“ shodují se naši hostitelé.
Těšit se a být zvědavý
Před pěti lety jel Miroslav Adamec s vodáckou partou Ohři. „V Karlových Varech jsme v době filmového festivalu nechali lodě pod mostem a šli se najíst na kolonádu. Potkal jsem tam kamaráda, režiséra a hosta festivalu Petra Nikolaeva, a když se mě zeptal, co tam dělám, odpověděl jsem mu, že tu jsem s lodí. Hned se zeptal: Kdo to natočil? Až když jsem mu ukázal mokré trenky, pochopil, že jsem z lodi právě vystoupil. Překvapil jsem ho, ale hned mi nabídl spolupráci, protože z ostravského studia právě dostal nabídku na natočení vodáckého seriálu. A že je třeba napsat scénář. Roky jsme se potkávali, ale nebýt setkání na kolonádě, nevěděl by, že jsem vodák se znalostí prostředí,“ vzpomíná spoluautor úspěšného seriálu a potvrzuje, že náhoda vskutku přeje připraveným.
Výhled do zeleně vylepšuje i pohodlné posezení v prvním patře.
„Skoro nic z toho, co prožijete v životě, se pro psaní nedá použít. Všechno musíte upravit. Potřebujete fantazii. Když jste ve světě čisté fantazie, tak se píše mnohem lépe. Ale musíte mít zase tu fantazii opřenou o něco reálného,“ uvažuje nahlas Miroslav Adamec, když se při zastávce v pracovně ptám na jeho plány.
„S F. A. Brabcem (režisérem 3D filmu V peřině) připravujeme další bláznivý projekt. Je to excelentní režisér i mistr obrazu, zatím ovšem nemohu nic prozradit. Ale už se těším. Přičemž jsem přišel na to, co je hnacím pohonem mého života: Těšit se a být zvědavý. Kdo tuto schopnost ztratí, už tady nemusí být. Přitom se stačí těšit na cokoliv. Jako děti jsme se těšily na prázdniny, že přijede děda s babičkou. Teď se těšíme na diváky filmu V peřině, aby se mohla natočit dvojka,“ směje se Miroslav Adamec s tím, že doufá, že na to nebude muset jít s rodinou do kina vícekrát.
Odlehčené schodiště se vznáší mezi prvním a druhým podlažím, kde jsou pokoje a ložnice.
„Abyste se mohl těšit, což může také vyčerpat, potřebujete energii. Myslím, že umění, které umí druhým lidem dodat energii, je pro mne vrcholem. Přičemž nic proti umění, které vás připraví na ty nejtěžší chvíle a ukáže vám, jak je život krušný. Ale přenést na lidi pozitivní emoci je pro mne to pravé.“
Pohádková inspirace a čas na čaj
U poličky na dýmky autor potvrzuje, že rád i vzpomíná. Zátiší na stěně říká oltář a vedle kuřáckých pomůcek má třeba i vstupenku z koncertu Leonarda Cohena nebo žloutnoucí papírek, na který si jeho žena sepsala seznam vánočních dárků pro všechny. Na poličce je i uschlý lístek, který nikdy nespadl na zem.
Dýmkový oltář není jen tak nějakou poličkou.
„Když jsem ho v letu zachytil, a to se často nestává, inspiroval mě k pohádce o lístku, z kterého, když si uděláte čaj, se naučíte létat. Až najdu čas, tak to napíšu…“
