Když holky staví. Matka s dcerou si samy postavily kontejnerový domek, dá se pořídit za půl milionu

Jsme ve Strážovicích, malé jihomoravské vesničce. Hned na kraji obce stojí zbytky obvodové zdi starého domu, který šel nedávno k zemi. Místo něj tu brzy začne růst nový, moderní, vysněný rodinný dům Evy a Anny Němcových.

„Zjistili jsme ale, že potřebujeme nějaké zázemí, abychom se během stavby měly kde schovat třeba před sluncem, osprchovat se, zajít na záchod a podobně. Abychom nestavěly jen dočasnou buňku, napadla nás myšlenka kontejnerového domečku,“ popisuje Eva, jak vznikl nápad na tzv. tiny house, tedy obyvatelný domek postavený na malé ploše.

„Pojďte klidně dál,“ zvou nás majitelky dovnitř nudle kontejneru. Téměř celá jeho přední strana je prosklená. Proniká sem tak spousta světla, které čisté prostory laděné do bíla provzdušňuje a otevírá. Máma Eva a její dcera Anička se do podstatné části přeměny kontejneru pustily svépomocí. Proč?

„Nebylo zrovna do čeho píchnout,“ směje se Anička. „Čekaly jsme na stavební povolení na rodinný dům, a tak jsme si řekly, že stavbou kontejneru aspoň vyplníme náš čas. A že to bude náš projekt a zároveň zábava,“ vysvětluje Eva. „My jsme totiž ty typy, co pořád chtějí něco tvořit,“ objasňuje majitelka firmy na výrobu oblečení.

„Když si něco koupíte, přivezete, namontujete, jo, je to hezký, můžete si za pět let říct, koupili jsme to v Ikea. Anebo můžete při pohledu na to vzpomínat, jak jste to dělali sami, jak jste to udělali špatně, nebo dobře, co se vám povedlo a nepovedlo. A tohle na tom máme rády,“ říká Eva, kterou architektura chytla tak, že se rozhodla ji studovat.

Dnes je ve druhém ročníku. U jedné stavby rodinného domu už byla, a tak měla alespoň nějaké povědomí o tom, do čeho se s kontejnerem pouští. Pro dvacetiletou Annu, studentku výtvarných umění, to byla úplně nová zkušenost.

Vhodný kontejner sehnaly v Praze, zboží převážel všeho všudy jen jednou, a pak už ho jeřáb položil k nim na pozemek. Daly za něj kolem 100 tisíc korun bez daně a před rokem v květnu začaly s přestavbou samotnou. Ve volných chvílích, po práci a studiu.

Nejvíc jim prý dala zabrat instalace stropních sádrokartonů. Byly těžké, nevěděly, jak na ně, a pracovaly jen ve dvou. Zmínka o sádrokartonech u nich hned vyvolává smích a vypráví nám historku, která se k nim váže: „Nad kamna, která tu máme, měl přijít červený sádrokarton, protipožární,“ vypráví Eva. Jenže než si to uvědomily, už měly na stropě zelený, který měl správně patřit do koupelny.

„To byla krizovka,“ hodnotí tehdejší situaci Anna. „Daly jsme ho tam, a potom jsme ho se smíchem zase dávaly dolů. Ale máme na co vzpomínat! A myslím, že na hodně dlouho,“ reaguje její máma. „Stálo to pot, krev a slzy,“ glosuje v nadsázce zase Anna.

Ne do všeho se ale pustily vlastními silami. „Potřebovaly jsme elektrikáře, obkladače na velkoformátový obklad, další pán nám zafoukal pěnou, to jsme nemohly dělat samy, okna nám samozřejmě usadili z firmy… Ale všechno ostatní, co jde, jsme se snažily dělat my,“ říká Eva.

A vyjmenovává: „Podlahy, spárování, tmelení, natírání, broušení, malování, dřevěnou konstrukci pro venkovní zateplení, fasádu, zabudovaný záchod, systém pro vestavné posuvné dveře, střechu, komín a spoustu dalších drobných prací.“

Kde se to všechno naučily? „Moje perfektní máma seděla hodiny u internetu a četla si, jak se co dělá a dívala se na videa,“ prozrazuje Anna. „Ano, to základní jsem našla na internetu, a pak jsem se ptala konkrétních lidí, kteří se v tom vyznají, jestli mám správný postup a jestli to mám takhle dělat,“ doplňuje ji Eva.

Třeba když pokládala rošty a plechy na střechu, ptala se odborníků, jakou krytinu a sklon jí doporučují. „Nebylo to tak, že bych si něco přečetla na internetu a hned to tady dobrodružně dělala,“ krotí představy o všemocné síle on-line tutoriálů.

Ruku k dílu plánují co nejvíc přiložit i na blížící se stavbě rodinného domu. „Všechno, co jsme na kontejneru dělaly, je zkušenost. Já jsem se naučila vrtat, šroubovat, vím, který šroubek je na co, a spoustu dalších věcí. Na velkém domě nás čekají ale zase jiné věci, uvidíme,“ odpovídá Eva s tím, že „to ale určitě zase zvládnou“.

Ani současné kontejnerové obydlí ale ještě není kompletně hotovo. Bojler čeká na namontování, vnější fasáda z trapézových plechů na dodělání a vnitřní prostory na dovybavení. „Musíme dobře promyslet úložné prostory,“ zmiňuje Eva, která se sem míní časem přestěhovat. Anna zatím tráví nejvíc času v Bratislavě, kde studuje vysokou školu.

„A venku ještě plánujeme předsunout terasu, která by byla pro praktické užívání, protože většinu roku se dá jíst venku. A tak celkově by člověk měl víc trávit čas venku,“ myslí si Anička. Ale zůstaňme ještě chvíli vevnitř a udělejme si malou prohlídku. Co 27 metrů čtverečních obytné plochy nabízí?

Jdeme zleva doprava: „Momentálně se nacházíme v našem malém, skromném obýváčku, ve kterém jsou kamna a dočasný gauč.“ Přesunujeme se o kousek dál. „Za námi se nachází kuchyňská linka. Nechaly jsme si ji dělat na míru, protože jsme potřebovaly úložné prostory, které by nám standartní linky neposkytovaly,“ objasňuje Anna. Každý centimetr tu má svůj účel. Za dvířky světlé linky je schovaná třeba i pojistková skříňka, aby nerušila čistotu interiéru.

„Za kuchyňkou se nachází malá koupelna, ve které je náš milovaný obklad, který jsme potřebovaly mít,“ smějí se opět dámy a ukazují na světlý obklad s onyxovou kresbou, vizuálně podobný třeba tomu, který mají v brněnské vile Tugendhat.

K vidění byl i v předchozí, obývákové části s kamny. Velmi si jej tu na zdech přály mít a podařilo se jim ho přes známého sehnat za dobrou cenu. „A za koupelnou je plánovaná ložnice, která teď ale není vůbec vybavená.“ Zatím slouží jako sklad krabic a nářadí.

Když s přestavbou začínaly, počítaly s náklady okolo 500 tisíc korun, což je dle nich reálná částka, za kterou se podobné „low budget“ bydlení dá pořídit. „Nám se to ale nepovedlo, máme tady pár věcí, které tu cenu zvedly. Je to ale o tom rozhodnutí, co chcete a nechcete,“ vysvětluje Eva. Například okna, kamna či kuchyňskou linku je podle nich určitě možné pořídit levněji a rozpočet tak snížit ještě víc.

A možná se jim některé z vynaložených financí časem vrátí. Až bude stát zděný dům, plánují kontejner přesunout na jiné místo a využívat ho třeba jako chatu a pronajímat ji. Díky tomu, že se nejedná o stavbu spojenou se zemí a stojí na patkách, dá se z místa kdykoli odstranit.

„Až ho jednou přesuneme, tak by měl být soběstačný. Je tu udělaná příprava na solární panely, případně pokud by to bylo na místě, kde je hodně větru, tak ho můžeme připojit na malé větrné elektrárny,“ zmiňují i ekologickou a udržitelnou stránku.

A ještě jeden aspekt jejich projekt má – motivační. Stavbu krok za krokem sdílejí pomocí fotek a videí na sociálních sítích. Snaží se tak ostatní inspirovat k tomu, aby se nebáli pustit do realizace vlastních plánů. Ať už malých či větších, skromných či bláznivých.

„Pokud něco chcete, tak to prostě zkuste. Když to nedáte, zkusíte to znova, však ono to jednou vyjde. Když to nezkusíte, prohrajete hned na startu,“ vzkazují Eva a Anna Němcovy.