Jeden schod navíc a nedostanete se ven, říká designérka Veronika Loušová

Ano, je to tak. Dám příklad: když designér navrhuje třeba židli, běžně vychází z průměrné výšky sedáku. Tady zprůměrovat nic nelze. Handicapovaný má svoje specifické omezení, které se v čase může měnit. Musíte počítat i s tím, že se stav nemoci někdy zhoršuje. Individuální potřeby jsou vždy na prvním místě. Od nich se vše odvíjí: dispozice domu, uspořádání jednotlivých místností, specifický nábytek i pomůcky.

Obávám se, že moc ne. V praxi vidím, že kvůli jednomu zbytečnému schodu mají lidé problém dostat se ven z domu. Častou chybou je venkovní terasa se stupni směrem do zahrady. Tam se senior s chodítkem prostě nedostane. A přiznejme si upřímně, nemusí jít jen o seniora. Úrazy se dějí, stačí nešikovně zlomená noha ze zimní lyžovačky.

Doporučuji mít hned v přízemí domu prostornou koupelnu s toaletou. Ne až v horním patře, jak je běžné. Do prvního podlaží je složité se dostat. Mysleme trošku i na to, že nemocný či handicapovaný potřebuje pomoc druhého. A to znamená mít více prostoru pro jistou obslužnost. Nemluvě o tom, že i dlouhodobě pečující osoba potřebuje klidné zázemí. Být sice nablízku, ale mít své soukromí.

Achillovou patou jsou obvykle koupelny. Za mě by neměl chybět bidet. Mnoha lidem ulehčí sebeobsluhu. Zamyslete se i nad vanou. V jistém životním období je super, ale v budoucnu může být nepřekonatelný problém se do ní dostat. Praktičtější je mít bezbariérový sprchový kout, alespoň jako záložní variantu.

Ano a tady bych se trošku obrátila na lidi věku 50, 55 let. Děti jim odrostly, vybavení obvykle dosluhuje a je vhodná doba na rekonstrukci. Mají ještě energii a potřebné finance. Vanu si lze samozřejmě stále užívat, ale pojďme si přiznat, že se to jednoho dne třeba zlomí a bude muset z koupelny pryč. Je špatně snažit se dožít s něčím, co nás omezuje. Nutí nás to říkat si o pomoc druhých. A věřte, když nejsme soběstační, ale závislí, psychika jde pak strašně dolů. A mnohdy je na vině jen nevhodná dispozice a vybavení domu. A to je opravdu zbytečné.

Setkávám se běžně s tím, že elektrika z 90.let je pro majitele domu „přece nová“. Bohužel není. Taková nemovitost přímo „křičí“ po rekonstrukci. Mnohdy ale stačí malé úpravy a provoz v interiéru je komfortnější.

V kuchyni bych se přimluvila za elektrickou nebo indukční varnou desku. Ve starším věku se motorika zhoršuje a deska je bezpečnější než plyn.

Podlahová krytina v celém interiéru se má dobře udržovat a být protiskluzná. Odstranila bych prahy, podlaha by měla být v jedné rovině, maximálně s přechodovými lištami. Vyvarovala bych se malých koberečků, o něž se snadno zakopne.

Je dobré popřemýšlet i nad podlahovým elektrickým vytápěním. Instalace topných rohoží je jednoduchá, není finančně náročná, ale komfort v podobě tepelné pohody je výrazný.

Lůžko preferujte alespoň 55 cm od podlahy i výše. Lépe se z něho vstává. A je otázka, zda takový noční stolek, co vypadá jako designová police, je pro seniora praktický. Myslím, že příliš ne.

Sedačku volte tvrdší, vyšší, nikoliv hlubokou. A nebojte se na stěnu přidělat dlouhé madlo. Mnoho lidí má problém s rovnováhou a budou se takto cítit bezpečně.

Ve cvičných kuchyních Tyfloservisu (organizace, která pomáhá lidem s těžkým postižením zraku k samostatnému životu - pozn. red.) jde především o nácvik soběstačnosti. Druhým projektem jsou cvičné kuchyně pro speciální školy. Dochází sem i malé děti a společně s učiteli se učí péct třeba štrúdl. K dispozici mají mnoho pomůcek, vyzkouší si různé spotřebiče, uspořádání skříněk, celkovou ergonomii. Zjistí, co jim nejlépe vzhledem k jejich postižení vyhovuje.

Samotné téma pro mě jsou třeba úchytky. Ve cvičné kuchyni záměrně dávám každou jinou. Lidé hapticky poznají, která jim nejlépe pasuje do ruky. Tu si pak pořídí domů.

Určitě kontrast. Jednotlivé skříňky či pozadí kuchyně musí být barevně odlišné. Praktické je, když máte na konci sestavy vysokou tmavou skříň. Je to určující bod místnosti a díky němu se v prostoru lépe orientují. Dbám i na to, aby sestava měla horní skříňky s čelem výklopným směrem nahoru nikoliv do stran. Ve spodní části zase preferuji zásuvky s plnovýsuvem.

Na pracovní desku patří lamino, nikoliv masivní dřevo. Lépe se udržuje. Snažím se také vyvarovat nápadných dekorů, výrazné kresby. Pro slabozrakého je to matoucí. Nepozná, zda jde o stín, dekor nebo špinavý flek. Osoby se slábnoucím zrakem v kuchyni ocení i magnetickou tabuli. Vytisknou si recept s velkými písmeny a mohou v klidu vařit.

S těmi mám obrovský problém. K postiženým osobám a seniorům nejsou vůbec friendly. Design směřuje k dotykovému ovládání, displeje splývají s varnou deskou, piktogramy jsou malé a nečitelné. Se zhoršeným zrakem nebo motorikou spotřebič prostě neovládnete. Nabízené aplikace navíc vůbec nemusí být vyladěné s těmi, co používáte doma. Nejsou ani připravené kompatibilní čtečky pro nevidomé. Ti lidé jsou pak stále odkázaní na druhé. A sehnat otočný knoflík na moderním spotřebiči je skoro nemožné.

Když hůře vidíte či máte omezenou hybnost, je dobré volit nádobí, které se dobře drží v ruce. Pohodlná rukojeť je důležitá. Je třeba si i vyzkoušet, zda nádobí není těžké.

Pro slabozraké je důležité, aby pomůcka byla kontrastní vůči tomu, co se s ní dělá. Základem bezpečného vaření jsou různě barevná prkénka a krájecí desky s dobře padnoucím nožem do ruky.

Důležité je dávat vše na stejné místo. Třeba do různých košíků, které hapticky člověk rozezná. Jeden může mít výplet do čtverečku, druhý kolečka. To se týká i odlišení sladkého koření od ostrého.

Konkrétně v kuchyni nemá být instalované na zadní stěně či být přímo proti vám. To je vyloženě nežádoucí. Strašně oslňuje a pro osoby s oční vadou je to skutečně problém. Normální zrak se srovná rychle, ale u nemocného to trvá klidně i hodinu. Zkuste si to představit. Všichni znáte pocit, když se podíváte do ostrého sluníčka.

Nevhodné je používat halogenky a bodová světla. Vytváří stíny v podobě kužele a pro osoby se zhoršeným zrakem jsou naprosto matoucí. Důležité je naopak rovnoměrné osvětlení. Zdroj se světelným tokem má směřovat shora dolů. Nebo se odrážet od stropu. Vznikne decentní rozptýlené světlo. Neoslňuje, nebolí z něho oči.

Více dávám denní studené světlo, protože s ním slabozrací lépe zaostří. Záměrně prostor i někdy přesvětluji. Je to ale individuální. Člověk hodně choulostivý na světlo potřebuje spíše přítmí, pak je vhodnější světlo žluté. S osvětlením obecně ale nemám problém, jde technologicky rychle dopředu. Existují systémy na dálkové ovládání, které umí namíchat chromatičnost, intenzitu. Přizpůsobíte ho celkem snadno vašim očím.

V naší hlavě. Buďme k sobě upřímní a přiznejme si, že se nám třeba zhoršuje zrak, motorika a postavme se k tomu čelem. Snažme se přizpůsobit své bydlení a potřeby aktuální životní etapě. Důležitá je soběstačnost. Když ztratíte sebeobsluhu, významně to postihne vaši psychickou pohodu. A nestyďme si říci o pomoc: rodině, zdravotním organizacím, bytovým designérům, architektům.