Jak vypadá domov, kterému vládne moderní klasika

Bydlení si pořídil už zcela „dospělý“ muž pro druhou polovinu svého života. Chtěl příjemné, pohodlné a komfortní bydlení, kde bude místo pro dospělé děti, když přijdou na návštěvu, i pro přátele, kteří budou chtít přespat. Jinak žádné zvláštní požadavky neměl a ochotně svěřil budoucí podobu svého nového domova ve fázi hrubé stavby do rukou kamaráda architekta.

„Vyšel jsem z možností dispozice, se kterou se už nic dělat nedalo, konstrukce celého objektu je monolitická, půdorys nepravidelný, pravé úhly tu pravidlem nejsou,“ říká architekt Luboš Kouřim, který s kamarádem pouze z počátku konzultoval pár črt a skic, a pak už vše připravoval až do chvíle, kdy předal klíč od zařízeného bytu.

Vznikla tu tudíž jen jedna lehká přepážka v ložnici pána domu, zato se plně využila možnost pohrát si důkladně s elektrickými rozvody a promyslet do detailu perfektní osvětlení: „Myslím si, že světelná atmosféra dělá strašně moc,“ říká architekt, „proto jsme zvolili pro celý prostor systém inteligentního ovládání, kdy jsou jednotlivá svítidla ovládaná elektronicky, a klient si může během užívání měnit způsoby rozsvěcování jednotlivých svítidel nebo celých sekcí. Kombinoval jsem různé možnosti, podhledová svítidla, stojací i stolní světelné zdroje.“

Po celém bytě se střídá nepřímé a přímé osvětlení, nad jídelním stolem je výrazná plovoucí skleněná deska, výrazné je i osvětlení pracovní plochy v kuchyni. V ostatních místech je světlo jemnější, v ložnicích tlumené.

Nepravidelnost půdorysu si vynutilo řešení optimální zastavitelnosti parcely. Podle architekta četná absence pravých úhlů nijak nepřekážela, říká: „Někde je pravoúhlost respektována, ale jinak nepravidelnost působí příjemně, bourá klišé, a občas vznikají v bytě zajímavé optické klamy.“

Základem je příjemně tmavá hněď. Dřevěná dýha z drásaného dubu je mořená na odstín wenge a je použita pro veškerý nábytek v interiéru dělaný na míru. V ložnici ji rozčeří pásky temnější červené a v kuchyni se objeví vanilkový vysokopevnostní laminát HPL, z něhož je vyroben barový pult, jinak však platí nadvláda čokoládového tónu. Světlo dodává prostoru nejen stavební řešení, které nešetří velkými prosklenými plochami, ale také neutrální velkoformátová dlažba na podlaze, imitující světlý šedý kámen s hnědým a bílým žilkováním.

Pro oživení jsou v hlavním obývacím prostoru některé stěny obložené cihelnými pásky, které se opakují i na velké lodžii navazující na obývák. V ložnici pro domácího pána i v té pro hosty jsou barevným akcentem tapety a závěsy, v koupelně benátský štuk v krásném, sytém, medově žlutém tónu.

Trochu mimo promyšlenou barevnou harmonii, držící se příjemné podzimní škály barev, jsou luxfery v předsíni, ale ty už byly součástí hrubé stavby. Světlo propouštějící oblouk kryje jinak potřebnou technickou místnost, usazenou v samém centru bytu, která umožňuje uschovat vše, co je nezbytné k provozu, a nezatížit tak interiér technickými výrobky. Vešla se pračka, sušička, dřez a ještě zbyl úložný prostor. Poměrně úzkou předsíň opticky rozšířilo umístění velkoplošného zrcadla.

Pro moderní dotek jsou na stěně za televizí panely imitující pohledový beton, v kuchyni za pracovní linkou nejsou obligátní a poněkud zastaralé obkladačky, ale lakobel, tónované sklo. Pro kuchyňský nábytek zvolil architekt horizontální hliníkové úchyty na moduly skříněk.

Kde jsou ty prvky, pro které řadíme interiér do moderní klasiky? Architekt vyšel z jasné představy: „Chtěl jsem sice udělat moderní interiér, ale měl být relativně klidný, bez zbytečných extrémů a měl působit zabydleně.“ Tou klasikou jsou třeba záclony a závěsy místo minimalistických žaluzií, které by sice korespondovaly s velkoformátovými okny v kovových rámech, ale citelně by interiér „ochladily“. Pokud jsou z praktických důvodů žaluzie v kuchyni, jsou plizované a textilní.

Puncem modernosti je již zmíněný pohledový beton či řešení osvětlení v bytě. Zcela současný design a také výrazný barevný kontrapunkt vnáší všechny zelené plastové židle. Jejich protějškem, se kterým se dobře snášejí, je dnes již klasická sedací souprava. Pro dokonalou zabydlenou atmosféru sehnal architekt Luboš Kouřim i pár reprodukcí a fotografií, které nechal zarámovat, pro ložnici pak u plzeňského výtvarníka objednal jako výtvarnou dekoraci barevnou kompozici. Obraz se stal velmi výrazným prvkem této místnosti.

Majitel přijal po dokončení klíče a svůj nově zařízený domov zcela bez výhrad, je v něm spokojený, dobře se mu v něm žije. Neměl by tak končit každý započatý příběh klienta a architekta?