Jak se žilo na Cibulkách

Ani mnozí Pražané košířskou čtvrť Cibulka neznají, dost možná nebyli ani v tamním lesoparku a neviděli Čínský pavilonek nebo nejstarší pražskou rozhlednu. V poslední době se o léta chátrající historické usedlosti Cibulka píše v souvislosti s bohulibým počinem manželů Vlčkových, kteří ji začali rekonstruovat pro účely dětského hospicu.

Právě podle ní dostala jméno kolonie 93 domů s 569 byty, které v jejím okolí v letech 1924–1926 postavilo Obecně prospěšné stavební družstvo při sociální ochraně státních zaměstnanců v Praze.

Pražský magistrát v té době rozhodl i o výstavbě základní školy a ve třicátých letech bylo ještě postaveno Gymnázium Nad Kavalírkou, dokončena výstavba tenisových kurtů s klubovnou a společenského domu s restaurací. Společně s třinácti obchody a provozovnami umožnilo plnohodnotný život rodinám státních úředníků, kteří se sem nastěhovali.

Místním lidem se říká Cibuláři nebo Cibuláci, kolonie má sice pomnožný tvar slova Cibulka, ovšem v názvech jejích ulic najdeme nejen V Cibulkách či Před Cibulkami, ale i U Cibulky…

Eva Malá je na tyhle češtinářské zmatky zvyklá a příliš je neřeší. Mnohem víc ji zajímá historie lokality a osobní příběhy jejích sousedů.

„Na Cibulkách žili od roku 1935 rodiče mého táty Otomara Procházky. Dědeček byl úředník, babička soukromá švadlena. Táta se stal rovněž úředníkem u Elektrických podniků v Holešovicích. S mámou Františkou se seznámil zřejmě v Košířích, kde bydlela. V roce 1945 se jim narodila dvojčata – já a brácha Jirka. Nejdřív jsme žili v bytě dědečka a babičky, pak jsme si pořídili jedna plus jedna o kousek dál.

Naše dětství v padesátých letech se odehrávalo jako na vesnici. Hráli jsme si na zahrádkách, které náležely ke každému domu, na ulicích, kde nejezdila téměř žádná auta, do ruky jsme dostali chleba s hořčicí a vraceli jsme se navečer.

Snad až do třinácti let jsem neznala žádné jiné části Prahy, nám dětem na Cibulkách nic nechybělo. Měli jsme tu všichni mlékárnu, cukrárnu, pekaře, řezníka, zeleninu, trafiku, galanterii, holiče, kominíka, dvě hospody, potraviny Bratrství a v mém případě se brzy nejdůležitějším místem staly tenisové kurty,“ vypráví Eva Malá.

Právě tenisu na Cibulkách věnovala svou první knížku, která vyšla v roce 2017. K bílému sportu ji přivedla teta Hana Brychtová, tatínkova sestra, zapálená tenistka. V deseti letech začala Eva fotit – nejdříve měla bakelitový foťák Pionýr, později dostala zrcadlovku Flexaret. Fotila na zídce, na zahradě a brzy také na kurtech. Sama si fotky vyvolávala v koupelně, která jí sloužila jako temná komora.

„Marně doluju v paměti, kdy jsem vzala poprvé do ruky tenisovou raketu. Moje máma nesportovala, táta hrál raději fotbal a karty než tenis, měl rád společnost a ta tenisová byla pro něj asi moc nóbl. Ale tři fotky na schůzi tenisového klubu Cibulka, před klubem a na kurtech v roce 1936 svědčí o jeho tenisových začátcích. Tenis jsem se tedy učila sama – chvíli na zdi, chvíli na kurtě, soudcovat mistráky, sbírat míčky, okouknout styl, a že bylo od koho. Občas mně někdo z dospělých ukázal, jak mám držet raketu, že mám stát bokem, to bylo asi vše.

Na rozdíl od rodičů se nám dospělí hráči docela věnovali, zahráli si s námi i promluvili. Na tenise vyrostly celé generace z Cibulek, snad z každého domu někdo chodil na kurty, v zimě jsme na nich bruslili. Hrály tu ale i skutečné hvězdy – Vladimír Zábrodský, Jiří Lendl, otec Ivana Lendla, nebo Honza Kodeš,“ vypráví Eva Malá.

Již v roce 1936 byla vedle kurtů otevřena družstevní restaurace, kterou původně provozoval Jaroslav Kopáček. Restaurace slouží dodnes.

V další knížce Život na Cibulkách, vydané rok po té první, se věnovala víc historii a zvlášť Leopoldu Leonhardu Raymundu Thun-Hohensteinovi (1748–1826), českému šlechtici a pasovskému biskupovi, který v roce 1817 koupil usedlost Cibulka a převezl do ní mnoho uměleckých předmětů ze zámecké kaple ve Lnářích, kde žil předtím.

Původně viniční dvůr ze 14. století prošel barokními přestavbami a biskup Thun ho nechal upravit na empírový zámeček doplněný hospodářskými budovami, stájemi a dalšími drobnými stavbami.

Kolem něj založil rozsáhlý anglický park se třemi jezírky a romantickými altánky, pavilonky, skleníky i umělou zříceninou v podobě hrádku s věží, sloužící jako rozhledna.

Jeho záliba v exotických motivech vedla ke stavbě osmibokého Čínského pavilonu s dvojitým vřetenovitým schodištěm, vyhlídkovým ochozem a šindelovou prohnutou stříškou s figurou Číňana držícího rozevřený deštník na vrcholu. Figurka z měděného plechu se za větru otáčela a na okrajích střechy přitom cinkalo 48 skleněných zvonků.

Zajímavá je i podoba kamenné rozhledny s 64 schody, vysoké třináct metrů, a sousední hájovny vyzdobené gotizujícími prvky.

Obě stavby se stejně jako Čínský pavilonek nedávno dočkaly obnovy. Biskup Thun má svou velkolepou hrobku na nedalekém Malostranském hřbitově, kde je zvěčněn na klekátku s knihou v ruce.

Třetí publikaci, která vyšla v roce 2021 a vznikala v časech největší covidové pandemie, Eva Malá nazvala Lidé na Cibulkách. Poskládala ji ze vzpomínek mnoha osobností, mezi nimi i muzikologa Lubomíra Dorůžky. Na Cibulku se dostal v deseti letech na podzim 1934, když tatínek koupil družstevní podíl a byt v kolonii.

„Domky byly jednotného typu: po dvou bytech v suterénu, v přízemí a prvním patře a mansardový prostor pod střechou. Z malé předsíně našeho bytu vedly napravo dveře do kuchyně, nalevo do obýváku, šikmo za ním byla ložnice a ještě za ní koupelna. Topilo se uhlím a v koupelně se roztápěla kamna s velkým válcem na vodu. Koupání byla slavnostní i dost pracná záležitost, která se odbývala nanejvýš jednou týdně.

Veškeré dění se soustřeďovalo v kuchyni, teprve jak jsem odrůstal, okupoval jsem pro sebe stále víc obývák. Tam byla knihovna, má sbírka známek i maminčino piano,“ popsal Dorůžka svůj dávný domov.

Knížky Evy Malé jsou založené především na fotkách. Cibuláci se fotili nejraději u Čínského pavilonku, kam si vyšli slavnostně oblečení na nedělní procházku. Jejich alba ale nabízejí i bezpočet snímků z ulice – posedávání na zídkách, klábosení se sousedy na chodníku, vzájemné nahlížení do dětských kočárků s nově narozenými Cibuláčky.

Muži se zvěčňovali u svých motorek nebo prvních aut, obchodníci u svých krámků, které postupem času mizely a dnes z nich nezbylo nic.

Konaly se také slavnosti, poutě, Boží tělo – tam se lidé setkávali. „Průvod šel až ke kostelu u Malostranského hřbitova, kde se lidé u Thunova pomníku pomodlili a děkovali mu, že mohou žít na tak krásném místě,“ uvádí Eva Malá.

Dodnes chodí po Cibulkách s fotoaparátem, vrací se na stejná místa, čeká na dobré světlo. Jen lidé se už na ulici tolik nepotkávají, většinou jezdí auty.

Často zajde k tenisovým kurtům, posedí v restauraci, kde jsou vylepené retrofotky, které jim poskytla. A těší se na 22. října 2026, kdy se přesně 200 let od úmrtí biskupa Thun-Hohensteina vyloupne usedlost Cibulka do nové krásy a ke šlechetnému účelu.