Článek
Své bydlení si totiž vybudovali v domě rodičů hostitelky, kde muzikantka (přesahující svojí tvorbou rámec hranic republiky i hudebních žánrů) vyrůstala.
A už původní stavení bylo na svou dobu a prostředí moderní, s rovnou střechou a liniemi velkých oken v průčelí. Současný stav je vlastně "jen" přístavba a nástavba.
Vznikla tak nová bytová jednotka pro mladé v prvním patře a ještě velký prostor pod novou sedlovou střechou. Ale patro po patru. Vlastně čtyřpodlažní stavba je ve vsi nedaleko Uherského Hradiště také jediným rodinným domem s výtahem. Cimbál totiž není snadné nosit po schodech. A na koncerty vyjíždí Zuzana Lapčíková často.
Věrnost kořenům
Na sklonku roku mělo premiéru v brněnském Národním divadle její první autorské hudebně taneční představení Balady. "Mohla jsem tak zapojit všechny svoje schopnosti a síly. Spolu se sólistkou baletu a choreografkou Hankou Literovou jsme připravily hudebně taneční drama - balady s košatým příběhem. Společně jsme psaly libreto a byla to inspirativní spolupráce! Hrajeme v tom čtyři hudebníci s netradičním obsazením: cimbál, bicí, kontrabas a saxofon. Hraji spolu s vynikajícími mladými jazzmany.
"Tancuje patnáct tanečníků, šest sólistů a zpívá sbor. Už když jsme to s Hankou psaly, zažívaly jsme báječnou tvůrčí euforii. Nikdy bych nevěřila, že je něco takového možné," raduje se ze své nedávné práce autorka, která má na svém kontě řadu vydaných desek, na kterých se prolíná lidová hudba s moderní. Nejnovější album se jmenuje Černobílá, kde se pokouší propojit východiska romské a moravské lidové hudby. "Pro radost jsme se vrátili ke kořenům."
Cimbalistka žije v moderním zrekonstruovaném domě. Foto: PRÁVO/ Václav Jirsa
Dvojčata, školáci Josef a Magdalénka, s mladším sourozencem - batoletem Toníčkem - potvrzují, že dům je dnes už pro tři generace a vlastně tu má každý své soukromí, i když všichni žijí pohromadě a pomáhají si. Bez babičky by na mateřské dovolené čas na cimbál nezbýval.
"Tento dům se začal stavět, když mi byly dva měsíce. Faktem je, že jsem v sousedství vyrůstala ve starém selském stavení, památkově chráněném. Tam jsem chodila k sousedům na švestky a pást husy. Navíc jsem každý večer z protější hospody slýchávala zpívat chlapy," usmívá se Zuzana při vzpomínce na prostředí, které ji utvářelo. "I když jsem studovala konzervatoř a působila v Brně, nikdy jsem odtud úplně neodešla."
Moderní roubování
"Vyrostla jsem bez televize, jen s malým tranzistorovým rádiem. A rodiče pořád stavěli a já si hrávala na hromadě písku. Naši to neměli snadné. Stavěli svépomocí, tak jako tady všichni v okolí. Tatínek pracoval v gumárenském výzkumném ústavu ve Zlíně a tam se seznámil s panem architektem Pavelkou, který dům navrhl poměrně minimalisticky, čisté a strohé prostory.
Když jsme se rozhodli pro rekonstrukci a rozšíření, tak už jsme my s manželem spolupracovali s dnes už kamarádem, architektem Zbyňkem Marketíkem, který konstatoval: tak tady je na čem stavět. Ocenil výchozí situaci stavby a já jsem ráda, že mnohé zůstalo zachováno, protože jsem si bez nějaké nostalgie všeho vážila, protože vím, jak to pro rodiče nebylo snadné postavit. Bourání bych asi špatně snášela. Byla tu spousta vazeb. Pamatuji si, s čím nám jaký strýc pomohl. Prostě jsme chtěli naroubovat na danou stavbu něco, co nás dál bude vést k tomu, abychom se tady cítili dobře. Je to prostě propojení minulých třiceti let s dneškem."
Zvonící výsledek
Výsledek se podařil i díky opodstatněné důvěře architektovi a vzájemnému porozumění. Manžel Radek, sám také bývalý tanečník, dnes hlavně manažer, nás vnějším schodištěm (výtah ještě nejezdí) z oceli vyvedl až na horní terásku se zábradlím z kaleného skla.
Dobře je vyřešena i ložnice. Foto: PRÁVO/ Václav Jirsa
"Šlo nám i o propojení materiálů - sklo, kov, dřevo... Měli jsme štěstí nejen na architekta, ale i na stavební firmu, která odvedla výbornou práci v termínu, ale hlavně si nás získala přístupem. Samozřejmě se tu objevila různá úskalí, ale vše řešili, jako by pracovali na svém. I řemeslníci přicházeli s nápady a konzultovali je s námi i s architektem," vzpomíná s upokojením i s vědomím, co je ještě čeká, pan Radek.
A jeho žena dodává: "Přišlo mi to jako v muzice: když už někdo něco umí, tak je to zdánlivě snadné a ve výsledku to zazvoní. I když máme velký úvěr a platili jsme velké částky za faktury, tak nás uspokojuje, že výsledek je vidět. Navíc čekání na něj bylo dlouhé. Jenom na rozhodnutí pana architekta jsme čekali rok a půl, ale rádi."
V rekonstruovaném domě žili za stavebního ruchu dva roky a podkroví, kde bude garsonka pro návštěvy a vlastně prostorný sál pro zkoušky, není ještě dokončeno. "Zásadní věci byly postaveny během čtyř měsíců, ale zdaleka ještě nejsme u konce. Ale tragicky to nevidím, musíme prostě postupně."