Zahradní chodníky a cestičky mají být estetické i pohodlné

Kudy mají chodníky vést, určíme snadno, chce to jen čas. Před stavbou tras se přirozeně pohybujeme po zahradě a kolem domu podle svých potřeb, cestičky se tzv. samy vyšlapou.

Někde udusáme zemi více, tam bude bytelnější cesta, jinde méně – podle toho také zvolíme materiál a šířku chodníku.

Při výběru materiálu na zahradní trasy respektujeme již použité na schodišti domu i na stavbě samotné, na terase i materiály zahradních architektonických prvků.

Volíme častěji soulad: k dřevěné stavbě se hodí nepravidelné pěšinky z přírodního kamene, prken nebo z nařezaných špalků. K betonové zástavbě patří betonová dlažba, k cihlovému domu dlažba z pálené hlíny, ke kompozitům umělé materiály.

Betonová dlažba napodobí dřevo, valouny, cihly nebo antickou dlažbu. Vrchní část je protiskluzová, bývá posetá kamínky. Dokáže být barevně i tvarově rozmanitá a patří mezi nejlevnější.

Kompozit známý z teras můžeme použít i na chodník. Nestudí, nerozpálí se sluníčkem, díky drážkám neklouže, odolává škůdcům a nevyžaduje takřka žádnou údržbu.

Dlažba z pálené cihly se hodí ke klasickým stavením. Kvůli kluzkosti povrchu nevolíme keramiku glazovanou, ale se zdrsnělým povrchem. Dlažby z cihel pokládáme do parketových, loktových vazeb. Problémem nejsou ani oblouky a různé ornamenty podle naší fantazie. Jako dlažbu lze použít i staré použité cihly různých tvarů.

Přírodní kámen lze dobře napodobit levnějším betonem, může mít pravidelné i nepravidelné tvary a tloušťku. Povrchy jsou opracované dohladka, zůstat ale mohou i přirozeně hrubé. Mezi odolnější, tvrdší a také dražší materiály patří žula, rula, mramor, křemenec, měkčí a cenově dostupnější jsou pískovec a vápenec. Nejméně stojí štěrk, drť, říční oblázky, valouny pro malé plochy, které nechceme dláždit. U kamene dáváme pozor na kluzký povrch po dešti.

Dřevo má rádo slunečná místa, vlhko mu nesvědčí stejně jako následné plísně, odolné jsou pouze exotické dřeviny. Prkna či seříznuté špalky pokládáme na propustné podloží (štěrk, písek) a ošetříme je ještě před pokládkou impregnačním roztokem. Spodní část můžeme namočit do asfaltu.

Nejširší bývají přístupové cesty k domu (kolem 1,5 m) a obvykle také nejpevnější, např. z betonové zámkové dlažby.

Od terasy k místu s posezením může vést chodník v šířce 1 m, pěšinám mezi záhony a řadami s keříky stačí 50 cm. Pro oživení je může tvořit nepravidelná pokládka. Vypadá přirozeněji, tvoří ji většinou štípané kameny, nášlapy nebo keramika.

Nechceme-li, aby se chodník po čase rozpadal a vlnil, stavíme ho na suché, rovné podloží. Pozor dáváme také na blízkost stromů se silnými povrchovými kořeny, které dokážou rozbít i bytelný chodník.

Podloží zpevníme 15- až 20cm vrstvou štěrku ve vyhloubené trase. Je-li půda trvale podmáčená, např. v blízkosti přírodního jezírka, zavedeme drenážní trubky.

Na štěrk položíme vrstvu písku, spáry vysypeme směsí cementu a písku, nebo vyplníme maltou, aby jimi neprorůstal plevel. Někdo ale záměrně nechává prorůstat spárami trávník, aby oživil betonovou šeď.

Ohyby mezi stromky a keři zahradu opticky prodlouží, rovné trasy zdůrazní a oddělí jednotlivé zóny zahrady.

Od branky ke vchodovým dveřím nebo od vjezdové brány ke garáži volíme cesty přímé. Použité materiály budou odolné proti zatížení, mechanickému poškození i povětrnostním vlivům.

V zahradě necháváme vyniknout stromy, studnu, skalku či záhon s květinami, zvolíme proto klikaté trasy, které nijak neruší. Drobné cesty mohou být vysypány valouny, drcenou kůrou, nebo tvořené nášlapy.

Do zákoutí s jednoduchým posezením se hodí vzory nebo mozaika na dlažbě, k jezírku či bazénu můžeme kráčet po kamenné mozaice se vzory ryb.