Včely přinášejí včelaři radost, med je až přidaná hodnota

Možná to někoho překvapí, ale podle oficiální statistiky bylo v roce 2015 v České republice přes 50 000 včelařů, kteří se celkem starali o skoro 600 000 včelstev. Tímto počtem patříme ke světové špičce a jsme tak jednou z „nejzavčelenějších“ zemí světa. A jak vyplývá z pouhého výpočtu, průměrný počet včelstev na jednoho včelaře je přibližně 12.

Skutečných velkovčelařů, kteří se chovem včel živí, je u nás něco kolem 300 až 400. Tedy ani ne jedno procento. Ostatní jsou vesměs tzv. hobby včelaři, chovatelé, kteří mají své včelky opravdu jako mazlíčky, kteří jim přinášejí především radost a jako přidanou hodnotu i včelí produkty.

A opět suchá čísla – z těch 50 000 je takřka 20 000 těch, kteří vlastní maximálně 5 včelstev.

Včela medonosná není typickým domestikovaným tvorem. Nejprve si lidé pro med prostě vyšplhali do korun stromů a včelám ho odebrali z hnízda. Specialistům na tuto nebezpečnou činnost se říkalo brtníci a dlouho bylo brtnictví svébytným řemeslem.

Po čase je napadlo, že by si prostě kusy stromů s dutinami, kde včely sídlily, přesunuli ke svým příbytkům. Med byl totiž prakticky jediným sladidlem. Ale uřezávat stále kusy stromů je velice nepraktické, a tak si začali vyrábět vlastní napodobeniny, v nichž se včely usazovaly.

Nejstarším takovým úlem byl prostě vydlabaný kus kmene, kterému se říkalo klát. Postupně se kláty nahrazovaly i úly z lehčích materiálů.

Nejznámějšími jsou košnice, tedy ze slámy nebo rákosu upletené koše, obrácené dnem vzhůru. Ty byly ještě poměrně nedávno k vidění v některých severoněmeckých regionech.

Dnes už se vzhledem k veterinární ochraně včel musí používat úly tzv. rozebíratelné, tedy systémy, kde lze jednotlivé plásty kdykoli vyjmout a zase vrátit zpět. Starým tradičním středověkým úlům tak odzvonilo.

V hospodářsky využívané krajině mají divoké včely medonosné podstatně menší možnosti přežití, a tak se včelařství stalo nejen krásným koníčkem, ale současně nezbytným pro opylování rostlin. Nejen těch divokých, ale především hospodářských.

„Uvádí se odhady, že v Evropě je až 75 % kvetoucích rostlin závislých na opylení včelou medonosnou,“ upozorňuje včelař Jaromír Kolář.

Kdo se chce včelaření věnovat, udělá nejlépe, pokud si sežene kontakt na místní včelařskou organizaci, kterých je v ČR přes 100, takže určitě alespoň jednu ve svém nejbližším okolí najde. Tam se každého zájemce o včelařství rádi ujmou a poradí mu vše, co do začátku potřebuje. Včelařství není úplně levný koníček a vyžaduje alespoň minimální základní investici.

„Největší položkou pro nového včelaře je pořízení úlů,“ říká Bohumil Koblasa, který kromě vlastních včel vede také školní včelařský kroužek v Jesenici u Prahy. „Protože se doporučuje začínat minimálně se dvěma včelstvy, tak cena dvou základních úlových sestav je okolo čtyř tisíc korun. Nicméně já například si úly vyrábím sám, což není žádná velká věda a jejich pořizovací cena je tak jen ve stokorunách.“

Dalším vybavením jsou ochranné pomůcky, jako je minimálně včelařská kukla, dýmák pro zklidnění včel, speciální smetáček na ometání včel z plástů a tzv. rozpěrák, kterým se uvolňují plásty nebo díly úlu, které včely slepily propolisem.

Dalších pomůcek a potřeb existují desítky, ale není nutné si je pořizovat hned do začátku, nejlépe postupně, jak nastane potřeba jejich využití. Vše se dá pořídit na internetu, kde fungují včelařské e-shopy, nebo ve včelařských prodejnách. Pro včelaře platí podle zákona povinná registrace u Českomoravské společnosti chovatelů.

Poté, co dostanete chovatelské číslo, je možné se poptat po vlastních včelách. Dají se koupit na inzerát celá včelstva, nebo od včelařů tzv. oddělky. Oddělek je část včelstva s vlastní matkou. Podle toho, jak silný oddělek je, odvíjí se i jeho cena.

Oddělky jsou k dispozici většinou v období květen-červen. Často ale místní včelař poskytne začátečníkovi dva oddělky zdarma, aby mohl začít.

Včelaření není tak složité, jak se na první pohled může zdát. Včely nejsou typicky domestikovaným tvorem plně závislým na péči člověka. Prakticky se jen naučily využívat pohodlí a služby, které jim člověk nabízí, ale žijí si stále svým divokým životem.

Takže můžete začít včelařit intenzivně, denně včelky opečovávat (i když příliš časté otevírání úlů včelám nesvědčí) a vybavovat úly nejmodernějším vybavením a dnes už dokonce i třeba teploměry pro sledování teploty v úle na počítači.

Druhý extrém je, že prostě necháte včelky, ať si žijí, jak ony považují za nejlepší, do jejich života zasahujete jen minimálně. V Německu dokonce vyšla knížka, přeložená později do češtiny, s příznačným názvem Víkendový včelař. Je určena těm, kteří své včely nemají doma, ale třeba na chatě nebo chalupě, a péče o ně je tak limitována pouze na víkendy.

„Samozřejmě včelař, který chce ze včel vytěžit co nejvíce medu, propolisu, mateří kašičky a vosku, musí o ně pečovat intenzivně,“ konstatuje Bohumil Koblasa. Ale pokud máte včelky pouze pro radost a produkce medu stačí pouze pro vaši rodinu, pak není nutné jim věnovat nijak extrémní množství času.

Včely mají v přírodě mnoho nepřátel, ale pro včelaře jsou hlavním nebezpečím choroby a především roztoči.

Opravdovou noční můrou včelaře je mor včelího plodu. Je to bakteriální onemocnění, které by se poměrně snadno dalo vyléčit antibiotiky. Ale v celé EU je používání antibiotik u včel přísně zakázáno.

Pokud je onemocnění prokázáno, znamená to konec a včelař musí pod dohledem veterinární komise všechny včely na napadeném stanovišti usmrtit a vše, včetně úlů a včelařských potřeb, spálit. Poté jsou vyhlášena i pro včelaře v nejbližším okolí nákazová opatření.

Nejčastěji se ale mluví o takzvané varoáze. To ale není onemocnění, je to napadení včel roztočem varroa destructor, jehož název už napovídá vše.

Léčení včel na varoázu tak není skutečným léčením, ale používáním látek, které parazita usmrcují nebo znemožňují jeho množení. Boj proti tomuto parazitovi je uzákoněn, a tak každý včelař na území EU musí používat ve schválenou dobu schválené chemické prostředky pro likvidaci roztoče.

„Bohužel stačí jeden nezodpovědný včelař, který vůbec nebo nedostatečně proti parazitovi zakročuje a jeho včely ho roznášejí dále a ohrožují tak i včelstva, která jsou správně ošetřována,“ dodává Jaromír Kolář. Pokud jsou prostředky správně používány, nedostanou se při správném užití do medu.

V současnosti dává mnoho lidí při nákupu potravin přednost produktům s označením bio, takže existuje samozřejmě i bio med. I biovčelaření je opředeno mnoha mýty a bohužel i trestuhodnými omyly. Většina včelařů se snaží včelám vytvořit co nejlepší podmínky k životu.

Pokud by včely strádaly, projevilo by se to hlavně na množství vyprodukovaného medu. Biovčelaření se tak od včelaření konvenčního liší například nepoužíváním plastických hmot v úlech, a také je doporučeno, ale není to podmínkou, aby biovčelař měl své včelky umístěny pokud možno v co nejméně civilizací poničeném prostředí.

Prvním omylem je to, že biomed je údajně kvalitnější, než med od konvenčních včelařů. Med nevytváří včelař, vytvářejí ho včely z nektaru, který si donesou. Kvalita medu závisí především na kvalitě nektaru a pak také na tom, jak včelař vystihne ten pravý okamžik, kdy ho včelám z úlu odebrat.

„Ani biovčelař nemůže nijak zabránit tomu, aby jeho včely nezaletěly dále od úlu a nepřinesly nektar například z pole postříkaného nějakým chemickým prostředkem,“ upozorňuje Bohumil Koblasa. Proto nijak nemůže ovlivnit obsah eventuálních zbytků cizorodých látek v medu.

Druhým omylem, který se mezi lidmi šíří a bohužel ho podporují i někteří včelaři, je to, že biovčelař se chlubí tím, že při chovu včel nepoužívá žádnou chemii. Takové tvrzení může znamenat dvě věci. Buď záměrně lže a klame tak zákazníky, kteří jeho med kupují, nebo opravdu žádnou chemii nepoužívá, a dopouští se tak protizákonného jednání.

Protože jak je výše popsáno, zákon ukládá všem včelařům v EU pravidelně každoročně schválenými chemickými látkami zasáhnout proti množení roztoče varroa destructor.

Biovčelaření je tak obecně mezi včelařskou veřejností vnímáno spíše jako výstřelek, který nemá žádný skutečný význam.

Existují ale i další alternativní možnosti včelaření. Jednu z nich propaguje hnutí včelařů s názvem Šance pro včely (ŠPV). To prosazuje návrat včelaření k praktikám, které jsou blíže přirozenému životu divokých včel.

Samozřejmě, boj s varoázou neodmítá, ale například podporuje včelaření bez mezistěn, pouze na plástech, které si včely postaví kompletně samy. Znamená to co nejmenší zasahování do včelstev, protože jakýmkoli zásahem jsou včelí společenstva vystavena stresu.

Návrat ke včelaření našich předků znamená třeba i to, že se včely na zimu nekrmí cukrem, odebírá se jim jen takové množství medu, bez kterého se v nejchladnějším období roku obejdou – jde o tzv. zimování na medu.

Sympatické na tomto hnutí je, že nijak neváže své členy ke striktnímu dodržování všech pravidel, která si stanovuje, ale snaží se, aby alespoň některá, třeba částečně, do svého přístupu ke včelám zaváděli.