Trpasličí ježek je oblíbený domácí mazlíček

Samozřejmě se nejedná o ježky žijící v naší přírodě, ti by v zajetí jen strádali a navíc se chovat bezdůvodně v zajetí ani nesmí. V domácím chovu se velké oblibě těší ježek, kterému se mezi chovateli neřekne jinak, než africký trpasličí, to podle jeho velikosti a původu.

„Tito ježci jsou sice nejvíc podobní ježkovi bělobřichému, ve skutečnosti se ale většinou jedná o křížence,“ říká Dagmar Němcová, chovatelka ježků z Jesenice u Prahy.

„Je v nich nejvíc zastoupený právě ježek bělobřichý, méně pak alžírský, ušatý a pustinný. Vliv různých druhů je znát především v pestrosti exteriérových znaků.“

Ježky nenabízí prakticky žádný obchod pro zvířata, takže jedinou a správnou možností je kontaktovat některého z chovatelů. Registrovaný chovatel nesmí ježky do obchodů se zvířaty dodávat a na chovatelských burzách je koupě ježka také riskantní.

Chovatele sdružuje Klub chovatelů ježků, na jehož webových stránkách najdete kontakty i důležité informace k chovu. Od chovatele, sdruženého v tomto klubu dostanete ježka s „rodokmenem“, tedy průkazem původu.

„Chov ježků je dnes na vzestupu po celé Evropě a Americe, takže vznikly mezinárodní organizace, které kluby v jednotlivých státech zastřešují, aby průkazy původu byly platné po celém světě,“ říká Eva Němčanská, předsedkyně Klubu chovatelů ježků v ČR.

Především je třeba sehnat si předem dost informací. Chov ježků není extrémně náročný, ale stejně jako u každého jiného zvířete by měl chovatel mít alespoň základní znalosti o jeho potřebách a zvycích.

„Mít ježka se stalo poslední dobou populární. Je to něco nového, neokoukaného,“ konstatuje Dagmar Němcová. ”„Někteří lidé však zapomenou, že mu zůstal noční život, je to spíše samotář a hlavně stále také hmyzožravec, který potřebuje ke svému zdravému životu přijímat každý den živý hmyz, a to už může být pro některé lidi problém.“

Takže asi nejdůležitější je nemít fóbii z hmyzu, červů a podobně, které musí chovatel ježka mít neustále k dispozici jako základní krmivo pro svého mazlíčka. V žádném případě se ježek nedoporučuje jako mazlíček pro malé děti!

Ježek samozřejmě nemůže být chován volně v bytě. Musí mít svůj box, kde současně najde úkryt k dennímu spánku. Ideální jsou například boxy pro králíky. Tím nejluxusnějším jsou pak speciální velká prosklená terária. Důležité je, aby box nebo terárium bylo umístěno v teplotě 22-26 °C. Pokud takovou teplotu doma nemáte, budete muset přikoupit pro ježka ještě topení.

„Vhodné jsou speciální vyhřívací podložky, které se umisťují pod ježkovu ubikaci,“ radí Dagmar Němcová. „Vhodná pro ježky je ale například i infračervená žárovka.“ Box nebo terárium by mělo být zabezpečeno pevným víkem, protože ježek dokáže překvapivě dobře šplhat a tak by se z nezakrytého boxu snadno dostal ven. Dno ubikace by mělo být pokryto neprašnými hoblinami nebo speciálním stelivem. Používají se také látkové podložky nebo koberečky, které se vyperou a vyčistí.

Dalším vybavením jsou misky na potravu a vodu, nejlépe těžké keramické. Napáječka vhodná není, protože může ježkům poranit zuby. Jako záchod či koupelna se dá použít jakákoliv nádobka s nízkým vstupem, nejlépe plastová s pískem pro činčily, nehrudkující stelivo nebo peletky. V prvních dvou případech do nádoby ježci chodí na tzv. toaletu bodlin a poté ji zpravidla použijí jako WC. Nádobku umístíme do ubikace, ježek se na ni za pár dní naučí chodit sám. Nefunguje to ale vždy, jsou i ježci, kteří se to nenaučí nikdy.

Na co se ale nesmí nikdy zapomenout, je ježčí domeček nebo pelíšek. V tom ježek tráví ve spánku celý den. Existuje mnoho druhů, například dřevěných, proutěných apod.

Ježci mají obecně rádi jakékoliv textilní předměty, do kterých se mohou schoulit a odpočívat v nich. Neměly by chybět ani hračky, prolézačky nebo „kolotoč“, výborný je i „běhací talíř“.

V každém případě musí být ježkova ubikace umístěna na místě, kde je denní světlo, ale ne na přímém slunci a především ne tam, kde je průvan. Ježek totiž přes den spí, a tak pokud by byl v temné místnosti, narušil by se tím jeho přirozený režim a strádal by.

Ježek je v přírodě hmyzožravec. Nicméně ježky chované v zajetí není nutné krmit pouze hmyzem, i když ten by měl tvořit podstatnou část jeho potravy.

„Jako vhodný doplněk a náhrada části denní dávky hmyzu se osvědčily kvalitní granule pro kočky s poměrně vysokým podílem bílkovin, málo tučné, bez obilovin,“ radí Eva Němčanská. „Nejvhodnější jsou co nejmenší, aby si ježek nadměrně neopotřebovával chrup.“

Ztráta nebo nadměrné opotřebení chrupu je často příčinou úhynu ježka ve stáří, protože tak nemůže přijímat potravu. Hmyz pro ježka lze koupit v každém obchodě s potřebami pro zvířata, popřípadě si ho doma chovat sám (např. moučné červy, zophobasy, šváby, cvrčky). Kde a jaký hmyz se pro ježky hodí a jak ho eventuálně doma chovat, to vše se zájemce o chov dozví nejlépe od chovatele, od kterého si ježka plánuje pořídit.

Potrava se dá zpestřit třeba tepelně upraveným vejcem, vařeným drůbežím masem, sladkým ovocem (banán, jahody, borůvky), zeleninou (vařená mrkev, syrová okurka), kočičí konzervou či kapsičkou. Vždy jídlo nakrájejte na drobné kousky. A nezapomeňte, že se jedná pouze o občasný doplněk stravy, takže se ježkovi nabízí jen jednou nebo dvakrát týdně a druhy se musí střídat.

Ježek potřebuje každodenní kontakt s člověkem. Proto je velice důležitá jeho socializace už od samého začátku, kdy si ho přinesete domů. Ježka byste odmala měli brát do rukou a zvykat ho na zvuky v domácnosti. Každý, kdo si pořídí ježka, musí být připraven mu věnovat nějaký ten čas každý den.

„Ideálními majiteli se ukázali lidé, kteří jsou celý den v zaměstnání a pozdě odpoledne nebo večer přicházejí domů,“ říká Dagmar Němcová. „V jejich nepřítomnosti ježek celý den prospí, a když se vracejí domů, začíná být aktivní a majitelé se mu mohou věnovat.“ Ježek není vhodný jako zvířecí kamarád pro malé dítě nebo člověka, který hodně cestuje a není často doma.

Ježek chovaný v domácnosti by také neměl chodit ven. Pokud nechcete bojovat s parazity, kteří se ježků rádi chytají, pak na procházky venku zapomeňte. Také se občas objeví informace, že ježci jsou vhodným domácím zvířetem pro alergiky. Je to pouze ničím nepodložený mýtus.

Ježčí sliny obsahují stejné alergeny jako třeba kočičí nebo psí sliny. Navíc může být pro alergika problém i podestýlka, kterou má ježek ve svém příbytku.

I ježek potřebuje čas od času veterináře. Chovatelé nebo přímo klub chovatelů každému novému majiteli jistě doporučí veterináře, který má s ježky už zkušenosti. U ježka neexistují žádná povinná očkování. Proto se k veterináři chodí spíše jen se zdravotními problémy. Zastříhávání drápků zvládne nový majitel doma sám.

Ježci mají občas problémy s roztoči, plísňovými infekcemi kůže, ale také například rýmu nebo zažívací problémy.

„Roztoči jsou nepříjemní, ale zkušený veterinář si s nimi snadno poradí. Ježek je často citlivý na látky, které ostatním zvířatům neublíží,“ varuje Dagmar Němcová. „K ošetření vnitřních a vnějších parazitů proto používáme zásadně jen Stronghold pro koťata a štěňata. Samozřejmě v přiměřené dávce, dostanete ho na lékařský předpis.“

Často noví majitelé propadají panice, když jejich ježčí junior začne ztrácet ostny. Nejedná se o nemoc ale zcela přirozený proces, kdy se do půl roku ježek čtyřikrát zbavuje jemných „dětských“ bodlin a nakonec mu narostou ty pevné a silné, které má pak do konce života.

Také jeho krkolomné pozice, při kterých se silně sliní dlouhým jazykem na záda, nejsou ničím jiným, než jeho přirozeným chováním, při kterém se seznamuje s novými pachy. Nejedná se o žádný epileptický záchvat, který by vyžadoval péči veterináře, jak se občas začátečníci domnívají.

Klub chovatelů ježků v ČR zastřešuje všechny registrované chovatele. Od nich zájemci koupí ježky, kteří mají průkazy původu vystavené Klubem chovatelů ježků, tedy lidově řečeno „rodokmeny“.

A k čemu takový průkaz původu slouží? Má naprosto stejnou funkci jako průkazy původu ostatních domácích zvířat. Tedy má zabránit případné příbuzenské plemenitbě, zamezit šíření dědičných genetických poruch apod.

Ježci s tímto průkazem navíc mají možnost se také účastnit výstav, které v ČR organizuje chovatelský klub, a jsou dvě do roka. Výstavy jsou nejen místem, kde se mohou chovatelé pochlubit svými pichlavými svěřenci. Také se tu majitelé setkávají a vyměňují si zkušenosti a v neposlední řadě jsou k dispozici i odborní veterináři, kteří jsou připraveni pomoci a poradit s jakýmkoliv problémem.