S vlhkou zdí zatočí sanační omítka a hydroizolace

Prevence vlhkosti v konstrukci a stěnách objektu je důležitá stejně jako okamžité řešení problému. Necháme-li ho narůstat, dojde ke značnému zhoršení tepelněizolačních vlastností zdiva až k narušení stavby samotné.

Sanační omítky pomohou u konstrukcí s vysokým obsahem solí, u starých, málo udržovaných budov, do nichž se dostává srážková vlhkost. Sanační omítku zpracujeme jako tradiční jádrovou. Podobná je i její aplikace, nesmíme však uzavřít póry uvnitř zdiva. „Než začneme, původní omítku zasaženou vlhkostí odstraníme aspoň 80 centimetrů nad viditelně postiženým místem,“ radí Petr Müller, produktový manažer ze společnosti Weber, Saint-Gobain.

Pracujeme co nejrychleji, aby se vlhkost nedostala zpět do zdiva. Následně naneseme sanační omítku a sanační štuk, který je prodyšnější obdobou toho klasického. „Lidé na to často zapomínají a na sanační omítku aplikují štuk obyčejný. To pak ale snižuje její funkčnost,“ upozorňuje Petr Müller.

Ideální je využít kompletní výrobcem doporučený sanační systém. Přesto je použití sanačních omítek jen dočasnou záležitostí. „Jejich životnost závisí na stupni zasolení a vlhkosti zdiva, nelze tedy obecně určit, jak dlouho budou fungovat. Výběr konkrétní omítky je také vhodné konzultovat s odborníkem. Problém totiž může být mnohdy závažnější, než se na první pohled zdá,“ podotýká Pavlína Sobotíková, odbornice na sanaci z firmy Weber, Saint-Gobain.

Trvanlivost sanačních opatření prodlouží doplnění sanační omítky o hydroizolaci, například injektáž. Ta ochrání spodní část stavby, která je vzlínající vlhkostí nejvíce zasažena.

Vzlínající vlhkost bývá důsledkem buď dožívající, chybějící, nebo nefunkční hydroizolace spodní stavby. „Nejefektivnějším řešením je opatření, které v místě stavby zajistí trvalé snížení hydrofyzikálního namáhání, a to na trvalou úroveň namáhání pouze zemní vlhkostí,“ říká Petr Vencl, hlavní inspektor služby Nemopas, zaměřené na prověřování nemovitostí. Doporučuje provést řádnou a funkční obvodovou drenáž i nové svislé povlakové hydroizolace na vnějším líci obvodového zdiva. „V některých případech je nutné tato opatření doplnit také o systém provětrávané podlahy pod nově provedenou povlakovou hydroizolací v podlaze,“ dodává.

Podle něho však takové opatření nejde provést u všech budov. Vždy je nezbytné vyhodnotit lokalitu, typ stavby a hydrogeologickou situaci v místě, kde se nachází. „Například u řadového objektu lze opatření formou drenáže řešit pouze u stěn, které nepřiléhají k sousední zástavbě. Tehdy je možné uvažovat o kombinaci drenážního systému třeba se systémem tlakové injektáže u nepřístupných částí objektu,“ vysvětluje Petr Vencl.

Ani tato opatření nejsou úspěšná v místech stižených kolísáním hladiny spodní vody, protože by docházelo k zahlcení drenážního systému, který by pak následně nedokázal plnit svou funkci. Proto je potřeba vždy před realizací provést vyhodnocení konkrétního případu a následně navrhnout optimální opatření.

Optimální vlhkost vzduchu v interiéru je 50–60 %, její hodnoty kontrolujeme vlhkoměrem. Zvýšenou míru páry v kuchyni, prádelně i v koupelně krotíme častým větráním a úměrným vytápěním. Skvělým pomocníkem jsou odvlhčovače, jejichž kapacitu volíme podle velikosti prostor a závažnosti obtíží.

Ve špatně větratelných a vlhkých pokojích často bojujeme s povrchovými plísněmi na stěnách. Na ně platí speciální postřiky, které likvidují plísně, houby, řasy, mechy a lišejníky. Fungicidní látky prostupují hluboko do napadeného podkladu a ničí podhoubí i mikroorganismy. Současně poskytují dlouhodobý protiplísňový účinek. Pozor! Před použitím přípravku napadenou plochu mechanicky zbavíme plísně, a to za mokra a nejlépe špachtlí. Po zaschnutí postřik/nátěr jednou až dvakrát zopakujeme, abychom měli jistotu, že přípravek zapůsobil na všech místech.

Takto ošetřené stěny natřeme ještě fungicidní malířskou barvou.