Pořídit si koně je pořádně velký koníček

Je dobře, že se tomuto ušlechtilému průvodci člověka věnuje taková pozornost, na druhou stranu jeho chov přináší nemalé problémy. Hlavně tehdy, když si nadšení budoucí majitelé neuvědomí, jaké jsou jeho potřeby, jak je péče o toto zvíře časově a finančně náročná.

Jízda na koni, romantika, rytíři, indiáni, kovbojové, to jsou romantické představy, které má hodně z nás o koních a jejich chovu. Pokud se tedy rozhodujete, zda si koně pořídit, měli byste si svůj krok nejprve dobře rozmyslet.

Kůň není kočka nebo křeček a jeho vlastnictví přináší podstatně více omezení, ale i víc práce, větší peněžní výdaje, a když se nakonec budete chtít třeba koně zbavit, protože jeho potřeby nebudete zvládat, není to až tak snadné.

Co by tedy člověk, který si chce koně pořídit, měl podniknout jako první? „Úplně prvně by měl navštívit nějakého zkušeného chovatele, nejlépe jezdecký oddíl, který nabízí výcvik pro veřejnost,“ říká Petr Hanuš, „tam by měl strávit minimálně tak půl roku jako člen, pravidelně tam chodit a zkusit si vše od základní péče o koně až po jízdu na něm. Jen tak pozná, zda má na to, aby vlastnil svého koně.“

I velcí nadšenci tak často zjistí, že starost o koně není až taková romantika, jak si představovali a ze snu o vlastním koni jsou vyléčeni. Pořizovat by si ho neměli ani lidé, kteří mají strach z velkých zvířat nebo jedinci nevyrovnaní, kteří mají problémy sami se sebou.

Pokud po této půlroční „stáži“ přece jen zjistíte, že život s koněm je pro vás to nejlepší, nastává druhý krok: rozhodnout se, na co a jakého koně si pořídit. Možností je mnoho, na každou se ale hodí jiné ušlechtilé zvíře.

Parkúrové skákání, dostihy, westernové ježdění nebo jen kůň na projížďky přírodou, každá z těchto činností klade zcela rozdílné nároky na plemeno koně, péči o něj a časovou náročnost výcviku.

„V žádném případě bych nedoporučoval začátečníkovi jít si koně kupovat sám,“ upozorňuje chovatel, „nejde přece jen o malou částku peněz, zcela jistě by si měl s sebou vzít zkušeného chovatele koní, kterému důvěřuje a jenž případně odhalí zdravotní nebo jiné problémy.“

I když to tak na první pohled nevypadá, kůň může mít vyléčená zranění nebo geneticky podmíněné zdravotní problémy, které laik není schopen prakticky odhalit.

Mít koně doma, nebo ustájeného u profesionálů? To je dilema, se kterým se potýká každý budoucí majitel koně. Obojí má své pro i proti a je jen na majiteli a jeho možnostech, pro kterou variantu se rozhodne. Pokud bydlíte v panelovém domě nebo v rodinném domku s malou zahrádkou, na koně doma můžete zapomenout.

Majitelé větších usedlostí už možnost mít koně doma mají, ale vše si dobře promyslete. Stáj s okny je podmínkou, nejlépe i s možností otevřít část vstupních dveří ven kvůli dobrému větrání. Podlaha stáje by neměla být z tvrdého materiálu (např. betonu), ale buď klasicky hliněná, nebo moderní z gumové hmoty. Tvrdá podlaha vede k prochládání nohou koně a k problémům s klouby.

Neméně důležitá je kvalitní podestýlka ve stáji. Používají se různá steliva, především sláma nebo sláma s dřevěnými pilinami. Nutný je samozřejmě vhodný větraný prostor pro skladování jak krmiva, tak podestýlky.

Velikosti stáje (popř. boxu), skladu krmiva a podestýlky je závislá na plemenu koně a jeho využívání. V tom je nejlépe se poradit s nějakým zkušeným chovatelem.

Kůň by měl mít pravidelný pohyb, takže ideální je travnatý výběh. I když všechny tyto možnosti máte, s rozhodnutím ještě nepospíchejte. Kůň vyžaduje poměrně časově a fyzicky náročnou každodenní péči.

„Mít koně doma znamená zapomenout na volný čas, dovolené nebo výlety,“ upozorňuje Petr Hanuš.

„Pokud máte koně doma, smiřte se s tím, že veškerý volný čas budete trávit ve stáji nebo venku s koněm. Takový životní styl je jen pro ty opravdu zapálené koňáky, kteří jezdectví a koním zcela propadli.“

Nezapomeňte ani na to, že musíte mít někde i místo na hnůj, kterého kůň vyprodukuje také nezanedbatelné množství.

Druhou variantou je mít svého koně ustájeného v některém jezdeckém klubu nebo u chovatelů koní, kteří tuto službu často nabízejí. Ne že by snad tady byla péče méně náročná. To v žádném případě. Jen budete mít možnost občas si užít volný čas jinak, než s koněm. O toho se vám postarají profesionální ošetřovatelé. Taková varianta je pochopitelně finančně náročnější.

Pořídit si dospělého koně nebo hříbě? Začínající budoucí majitel koně často podlehne dojmu, že nejlepší je koupit si hříbě a vychovat i ho od malička. To je ovšem velký omyl, mnohdy fatální pro majitele i koně. Vychovat a vycvičit koně není vůbec nic snadného a pro úplného laika něco takřka nedosažitelného.

Porozumět koni, jeho myšlenkovým postupům a vzorcům chování, na to je třeba čas a zkušenosti. Proto je pro začátečníka nejvhodnější pořídit si koně už takzvaně hotového, tedy dospělého a vycvičeného. Důležitým hlediskem je i to, zda kůň vyrůstal ve větším stádu nebo sám s jedním majitelem.

„Kůň je schopen si bez problémů zvyknout na střídání majitelů,“ říká Petr Hanuš, „problémem mohou být koně, kteří byli příliš navázáni na svého předchozího majitele. Ale kůň z chovu, kde byl mezi dalšími koňmi, si zvykne na nový domov a majitele velice rychle.“

Opět je na zkušeném odborníkovi, aby při koupi koně poznal, zda nemá nějaké problémy s povahou nebo jestli nebyl špatně vychován či vycvičen. Častým problémem je, že majitelé koní při výchově podléhají stereotypům, které vidí v dobrodružných filmech nebo v televizi.

„Jakákoliv násilná metoda výcviku nebo výchovy koně je naprosto zničí. Bohužel se mi dostalo do rukou mnoho koní, kteří například při spatření klacku nebo hole panikařili, což jasně ukazovalo, jakou metodou se je minulý majitel-amatér pokoušel vychovávat a cvičit.“

Výchova koně vyžaduje nekonečnou trpělivost, znalosti a zkušenosti. Proto jednoznačnou volbou pro začátečníka je dobře vychovaný a vycvičený dospělý kůň.

Otázkou je, zda klisnu, hřebce nebo valacha? I tady je odpověď jasná. Pro začátečníka je nejvhodnější valach, který je klidnější a je u něj menší pravděpodobnost problémů.

Co si pořídit za vybavení? Už při zkušebním obdobím v jezdeckém oddíle se každý seznámí s vhodnou výbavou a pomůckami, které potřebuje. První, na co by měl jezdec myslet, je vybavení, jež mu zajistí větší bezpečnost.

Nezbytná je ochranná přilba a páteřový chránič popřípadě tzv. jezdecká vesta, která chrání i boky a hrudník. Vesty jsou navíc vybaveny reflexními prvky pro bezpečný pohyb na veřejných komunikacích. Pád z koně je docela běžnou příhodou, zvlášť u začátečníka. Hodně lidí si myslí, že tyto ochranné pomůcky nepotřebují, protože na koni jezdí jen krokem.

„To je největší omyl,“ varuje Hanuš. „Nejnebezpečnější pády jsou právě ze stojícího koně nebo koně, jenž jde krokem. Tam člověk padá přímo a plnou energií kolmo na zem. Pokud kůň běží, tak se energie pádu rozloží, jezdec má sice nějaké odřeniny, ale nedostane tvrdý náraz na páteř.“

Důležitou výbavou jezdce jsou také dobré pevné boty a vhodné oblečení.

Pro koně je samozřejmě potřeba sedlo. Jeho typ závisí na způsobu ježdění. Jsou sedla parkúrová, westernová, dostihová, turistická apod. V jezdeckých klubech nebo specializovaných obchodech každému rádi poradí, jaké je nejvhodnější. Stejné je to s dalšími pomůckami - s udidly, ohlávkami, uzdečkami, otěžemi a podobně.

Budete také potřebovat potřeby pro péči o koně; hřbílka na hřebelcování, kartáče, hřebeny a v neposlední řadě i háčky na čištění kopyt. Nezbytné jsou také deky nebo podsedlové dečky.

Při rozhodování o pořízení koně počítejte s tím, že nutné vybavení pro něj je poměrně finančně náročné, i když se pořídí z druhé ruky.

Základem zdraví koně je dostatek pohybu, kvalitní krmení a dostatek vody. Samozřejmostí je také péče o srst a kopyta. Velkou diskuzi stále víří způsob chovu koní, kdy se kopyta neokovávají.

„Je to nesmysl. Koně v přírodě nejsou okováni, ale na nich nikdo nejezdí a nepohybují se po tvrdém podkladu,“ říká Hanuš. „Mám také koně, kteří nemají zadní kopyta okována, protože váha jezdce se přenáší především na přední nohy.“

Majitel koně by si proto měl najít i zkušeného podkováře, který mu koně oková a pomůže s péčí o kopyta. Důležité je mít také dobrého veterináře. Kůň není pes nebo kočka, jeho převoz k veterináři je často nemožný. Proto musí veterinář za koněm.

I s náklady na veterinární ošetření by měl majitel předem počítat. Mít vlastního koně prostě není jen pouhým koníčkem, ale opravdovým velkým koněm.

Výcvik jízdy není úplně triviální věcí. I když začátečník projde nějakým jezdeckým kurzem, stejně by jeho styl a zvyky měl alespoň občas posoudit někdo třetí. Nejčastější problémy mají právě rekreační jezdci, ti mají dojem, že jim jejich jezdecký styl pro projížďky přírodou stačí.

„Správný posez na koni není pro každého člověka přirozený a pohodlný, ale je důležitý jak pro ovládání koně, tak pro bezpečnost jízdy na něm,“ doplňuje odborník.

„Z mé zkušenosti vím, že když se člověk na začátku naučí něco špatně, tak jen těžko se to později odnaučuje.“

Špatnou techniku jízdy, ale i ovládání a přístupu ke koni nejlépe posoudí zkušený trenér nebo chovatel, se kterým by měl začátečník vždy spolupracovat.

Není žádnou ostudou, když majitel koně ještě navíc chodí na jezdecké kurzy k profesionálům.