Parazité mohou domácího mazlíčka i zabít

Parazité se dělí na vnější a vnitřní. Jak název sám říká, vnější parazité žijí na povrchu těla zvířete a živí se hlavně sáním jeho krve.

Vnitřní parazité přežívají uvnitř organismu a většina z nich je v trávicím traktu zvířete. Problémem parazitů není jen to, že znepříjemňují zvířeti život, většina z nich navíc přenáší závažné nemoci, které mohou domácího mazlíčka ohrozit i na životě.

Nejčastějšími vnějšími parazity psů a koček jsou blechy a klíšťata, méně pak už třeba trudník, zákožka nebo všenka.

Vnější parazité se ve většině případů přenášejí fyzickým kontaktem s jiným zvířetem, které je parazity napadeno. Výjimkou je klíště, jež prostě jen číhá v trávě a čeká, až se pes nebo kočka dostatečně přiblíží, aby na zvíře mohlo jednoduše přelézt.

Blechy a klíšťata se pak ze zvířete velmi jednoduše přenesou na člověka. Známá filmová hláška „to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou“ je jen legenda.

Tenhle tvoreček velikosti 1 - 2 mm je pro psy a kočky nebezpečný především tím, že je mezihostitel jiného parazita – tasemnice.

„Velkým problém jsou i alergie na bleší kousnutí nebo bleší trus, které bývají podkladem pro nepříjemná a obtížně léčitelná onemocnění kůže,“ říká Vladimíra Tichá, spolumajitelka veterinární laboratoře Labvet a dlouholetá chovatelka psů.

Nejviditelnějším příznakem, že pes má blechy, je, že se až příliš často úporně škrábe a drbe.

Pro účinný boj s blechami je třeba znát jejich vývojový cyklus. Až dospělá blecha totiž žije přímo na zvířeti. Vajíčka a larvy přežívají ve spárech prken, podlahy, škvírách v boudě, pelíšku apod. Vlastní dospělci, které najdete na vašem miláčkovi, jsou tedy jen malým zlomkem bleší populace. Pokud pes náhodně chytne pár blech od jiného psa při hře v parku, pak si můžete být jisti, že je s největší pravděpodobností ani nezaznamenáte.

Když psovi jednu nebo více blech najdete, je skoro jisté, že je jimi napaden masivně a je tedy třeba použít prostředky proti blechám nejen na vlastní zvíře, ale i na všechna místa, kde se pravidelně zdržuje, abyste zlikvidovali právě vajíčka a larvy.

Existuje mnoho přípravků, hlavně ve formě sprejů, kterými bleší populaci bezpečně zahubíte. Pelíšek, deky apod. je lepší vyprat, čímž se blech zbavíte také s jistotou. Sprej můžete použít i na srst zvířete, ale existují i speciální zásypy nebo šampony.

Na rozdíl od blechy se s klíštětem setká zcela jistě každý majitel psa nebo kočky. Klíšťata se na zvířeti nerozmnožují ani v jeho boudě nebo pelíšku. Klíšťata se na zvířeti pouze zachytí, sají jeho krev, a když jsou dostatečně nasátá (krev si ve svém těle ukládají a z ní pak žijí i několik měsíců), tak prostě z hostitele odpadnou.

Pro zvíře většinou nejsou nijak nepříjemná, a tak je můžete identifikovat pouze pohmatem nebo vizuálně. Klíšťata jsou nebezpečná tím, že přenášejí především dvě nebezpečné choroby - lymskou boreliózu a klíšťovou encefalitidu.

Klíště, hned jak pronikne kůží zvířete, vypouští do něj vlastní anestetikum, které zabraňuje tomu, aby zvíře zakousnuté klíště ucítilo a snažilo se ho zbavit. V místě zákusu většinou organismus reaguje mírným zduřením, a právě tuhle bulku je možné nahmatat ještě v době, kdy klíště je nenasáté a tedy malé a zrakem v srsti snadno přehlédnutelné.

Existuje tisíc a jedna rada, jak nejlépe klíště odstranit. Nejlepší je speciální plastová pinzeta, kterou se klíště uchopí až zcela u kůže zvířete a mírným tahem vytrhne.

„Ze své zkušenosti vím, že občas v kůži zůstane zbytek hlavičky klíštěte. S tou si starosti nedělám, buď ji organismus psa samovolně vyloučí, nebo se po čase zapouzdří a vznikne malý vřídek, který pak naprosto bezbolestně psovi vymáčknu,” říká Jarmila Slováčková, majitelka německého ovčáka.

Celá řada štěňat se potýká s trudníkem (Demodex canis), parazitem, který malé štěně dokáže ohrozit i na životě.

„Pro psy jsou velkým problémem různé zákožky, které mají tu nevýhodu, že si často rády odskočí smlsnout i na člověka,” říká Vladimíra Tichá. „Drbe se pak celá rodina, hledá se antibiotikum, které problém odstraní, a všem uniká, že příčinou je parazit sídlící v kůži (prašivina), na kůži (Cheyletiella), nebo v ušní výstelce (Otodectes cynotis).”

Nejlepší prevencí by samozřejmě bylo vyhýbat se rizikovým prostředím. Jenže v případě psů a hlavně koček to prostě není možné.

Jak zamezit běhání psa v trávě nebo kontaktu s jinými psy? Proto je nutné chránit své mazlíčky jinak. Dnešní prostředky proti vnějším parazitům jsou téměř vždy širokospektrální - více či méně účinné proti všem jejich druhům.

Ochrana proti parazitům není úplně jednoduchá. Za prvé vždy zatíží organismus zvířete nepřirozenými chemickými látkami nebo jejich směsí. Zadruhé - nikdy není stoprocentní. Zatřetí si bohužel na některé nadužívané látky parazité vytvořili ochranu a jsou proto stále méně účinné.

Na trhu se objevují také tzv. přírodní antiparazitika, což jsou většinou přípravky na bázi výtažků z rostlin. I ty mohou být dostatečně účinné. Vždy se ale vše musí odzkoušet, protože každý organismus jinak reaguje a jinak chemické látky vstřebává.

Látka účinná u jednoho psa několik měsíců může u jiného mít účinek jen několik týdnů. Na rozdíl od člověka pro psy existuje efektivní očkování proti borelióze, naopak proti encefalitidě vakcína zatím není.

Žijí ve vnitřnostech napadeného zvířete a lidově se jim říká červi. Existuje jich mnoho druhů, ale převážně v tropickém a subtropickém pásmu.

U nás jsou nejčastější škrkavky (oblý červ) a tasemnice (plochý červ). Vzácně se vyskytují také měchovci, kteří žijí v podkoží zvířete.

Vnitřní parazité, týká se to škrkavek a tasemnic, jsou nerozlučnými životními partnery psů a koček. Psi a kočky žijící v zajetí jsou při boji s nimi odkázáni na pomoc člověka.

Jsou to 5 - 15 cm dlouzí červi, kteří parazitují ve střevech zvířete. Nedejte se ale mýlit, že pokud v trusu škrkavky nevidíte, tak je pes nebo kočka nemá. Pokud už jsou dospělí červi v trusu, bývá zvíře napadeno velice masivně.

V trusu jsou mnohem nebezpečnější a běžným okem neviditelná vajíčka škrkavek, jež jsou pak zdrojem nákazy dalšího zvířete nebo člověka. Jedna škrkavka je schopna denně vyprodukovat až 200 000 vajíček, proto nelze toto riziko podceňovat.

U březích fen se larvy dostávají přes placentu a infikují nenarozená štěňata. Stejně tak se vajíčka dostávají i do mateřského mléka. Jediným účinným prostředkem proti škrkavkám jsou antihelmintika, která se podávají perorálně, tedy především v tabletách nebo pastě.

Na rozdíl od škrkavky potřebuje tasemnice ke svému vývoji mezihostitele. Nejvýznamnějším mezihostitelem jsou blechy, v nichž se larvy tasemnice vyvíjejí.

Pokud zvíře blechu pozře, larvy se uchytí v tenkém střevě a vyvine se z nich až několik metrů dlouhý červ. Nakazit se může také např. pozřením masa nakaženého zvířete, kde jsou tzv. boubele, tedy larvální stádium tasemnice.

„Častěji než o maso se jedná o vnitřnosti, a to ještě jen některých druhů zvířat, jako třeba z králíka nebo myši,“ podotýká Vladimíra Tichá. „Například z hovězího nebo kuřecího masa se pes tasemnicí nenakazí.“

Tělo dospělé tasemnice se skládá z jednotlivých článků, v nichž jsou uložena vajíčka. Dozrálé články se oddělí a se stolicí odcházejí z těla. Každý má velikost přibližně zrnka rýže a proto je možné ho ve stolici nebo na chlupech kolem konečníku zvířete identifikovat i pouhým zrakem.

Zvířata reagují na články tasemnice u konečníku podobně, jako při problémech s análními žlázkami – takzvaně sáňkují, třou si o zem konečník. V boji s tasemnicí se používají opět anthelmintika, odstranit je ale třeba i mezihostitele, např. v případě tasemnice psí blechy.

„Mimo vnitřních parazitů typu škrkavka nebo tasemnice, bojují v současné době psi a kočky i s různými prvoky,“ varuje Vladimíra Tichá.

„Nejčastějším z nich je Giardia canis, která napadá střevní sliznici a vyvolává průjmy. Prokázat ji lze mikroskopickým vyšetřením a jednorázové odčervení ji z těla psa neodstraní. Giradii pes nejčastěji získá ze zevního prostředí z trusu jiného nakaženého psa.“

Doporučuje se pravidelné odčervování domácích zvířat podáváním tablety antihelmintika. V současné době existují i takzvané spotony, které odstraňují nejen zevní parazity, ale i oblé červy. Nejlepší je pokaždé zvíře odčervit po uplynutí tří měsíců.

Ještě lepším řešením je v tomto intervalu nechat udělat ve specializované laboratoři rozbor trusu zvířete a podle výsledku postupovat dále. V každém případě se pravidelně odčervují březí feny a malá štěňata a koťata. Kdy a jakými přípravky konzultujte s veterinářem.

Existují i přírodní látky, které se podávají psovi nebo kočce v krmivu a také omezují rozvoj vnitřních parazitů. Z nejznámějších je to třeba česnek nebo hřebíček. Protože hlavním zdrojem infekce tasemnicí jsou blechy, je používání antiparazitických přípravků současně bojem s tasemnicí.