Na dogtrekking se musí pes i jeho pán dobře připravit

Dogtrekking je velice mladá sportovní disciplína. U nás se první dogtrekkingový závod konal v roce 2000. Je to orientační závod, kde trasu absolvuje závodník se psem. Tahle jednoduchá definice ovšem nevyjadřuje jeho náročnost. Trasy jsou totiž běžně dlouhé okolo 100 km. Jsou vedeny krajinou po turistických cestách i po trasách, které pořadatelé sami označí.

„Minimální délka je osmdesát kilometrů, ale většinou jsou jako doplňkové závody vyznačeny i trasy okolo 42 km, takzvaný dogmaraton, a 20 kilometrů, které nazýváme štěněcí nebo kočárkové. Poslední jmenované jsou vhodné pro začátečníky, kteří si sport chtějí vyzkoušet,“ vysvětluje Martin Šoltys, jenž se dogtrekkingu věnuje celoročně.

Pes by měl svému pánovi při dogtrekkingu pomáhat a mírně ho táhnout. Proto je vybaven postrojem, psovod ho má vodítkem připevněného k bedernímu pásu, podobnému, který používají například horolezci. Samozřejmě to není povinností, někteří účastníci mohou prostě jen vést psa na vodítku, což je ovšem na delších tratích nepraktické a pro psovoda dost náročné. Závodit lze i s více psy, což někteří zkušení závodníci také dělají.

„Začátečníkům doporučuji začít pouze s jedním psem,“ říká Pavel Kohout, nadšený dogtrekkař a organizátor dogtrekkingových závodů.

„Čím více psů s sebou psovod má, tím je pro něj celý závod náročnější," upřesňuje.

Absolvovat dogtrekkingový závod v plné délce může každý účastník starší 15 let, do 18 let je třeba mít písemný souhlas zákonného zástupce. U kratších tras věkové omezení není, avšak děti mladší 15 let musejí jít v doprovodu dospělé osoby.

Minimální věk je předepsán také u psů. Závodit mohou psi nejméně 12 měsíců staří. Podmínkou je, aby jak psovod, tak pes prošli celou trasu takříkajíc „po svých“. Nelze tedy třeba psa malého plemene část trasy nést. Z toho vyplývá, že výběr plemene psa je velice důležitý.

„Nejčastěji můžeme vidět plemena středního až vyššího vzrůstu,“ říká Martin Šoltys a dodává:

„Nelze obecně říci, které plemeno je pro dogtrekking nejvhodnější, závodu se účastní jak psi s průkazem původu, tak i kříženci.“

„Viděl jsem na stupních vítězů i 10letého jezevčíka,“ konstatuje Pavel Kohout. „Dá se říct, že na těchto závodech není dobré použít klasického gaučáka, ale ani nezkrotitelného tažného psa. V prvním případě povlečete psa po deseti kilometrech do kopce, ve druhém případě povleče pes vás. Jedno i druhé bolí,“ upozorňuje Kohout.

Proto jsou nejčastěji na dogtrekku vidět například husky, malamuti, českoslovenští vlčáci. Posledně jmenovaní jsou nejen odolní a vytrvalí, ale také mají tzv. samočistící srst. Pokud se pes zrovna nevyválí v rozlité syntetické barvě nebo rozteklém asfaltu, ostatní nečistoty z jeho srsti rychle zmizí.

Pokud chcete s tímto sportem začít, určitě je lepší zkusit si nejprve některou z kratších tras (mid). Plná trasa neboli long je skutečně náročným výkonem, a tak by člověk neměl bez přípravy přepínat síly své, ani svého psa.

„Za přípravu na long lze považovat absolvování midu, kde si lze vyzkoušet a naučit se, jak se se psem chovat. Jinak je třeba se psem chodit, jednak proto, aby získal fyzičku, a také proto, aby si ochodil tlapky, na kterých se mu musí zpevnit polštářky,“ radí Martin Šoltys.

Právě ošlapané a sedřené polštářky na tlapách jsou nejčastějšími zdravotními problémy, se kterými se na dogtrekkingu lze setkat. Proto jsou dvě botičky pro psa většinou povinnou výbavou pro závod. Ale i lidé často podcení důležitost výběru správné obuvi.

„Špatné boty jsou velkým problémem. Je třeba koupit boty o něco větší, protože po pár kilometrech nohy natečou a prsty narážejí na špičku bot, často pak člověku slezou nehty,“ varuje Martin Šoltys. Vhodnější jsou podle jeho názoru nízké boty na běhání než pohorky.

Kde se dá dogtrekking zkusit

Bloody Walk Adventure VII 2017

Otevřené mistrovství České republiky v dogtrekkingu nejenom Českých národních plemen

30. června - 2. července 2017

Autocamp Slunečná Černý Důl

Kategorie:

Velice důležité je hlavně v letních měsících doplňování tekutin nejen u psovoda, ale především u psa. Psí organismus se snadněji může přehřát, a proto by psovod měl mít dostatečnou zásobu vody především pro svého čtyřnohého parťáka.

Pořadatelé závodu vždy také určují povinnou výbavu, kterou musí mít závodník u sebe, ta se kontroluje i v průběhu závodu a na jeho konci. Povinnou výbavu určuje charakter a náročnost konkrétního závodu a jeho trasy.

„V povinné výbavě je vždy strava pro psa, plastikové láhve naplněné pitnou vodou pro psa, miska pro psa, příslušná mapa dané oblasti, lékárnička obsahující 1x obvaz hotový, 1x obinadlo elastické, 5x náplast s polštářkem, 1x izotermickou fólii a dvě botičky pro každého psa, se kterým vyrazí účastník na trať,“ vysvětluje Pavel Kohout.

Organizátor pak sám může rozhodnout o další povinné výbavě a výstroji. Bývá to většinou i čelovka a potřeby pro spaní v přírodě.

Závody se většinou konají od čtvrtka do neděle. Ve čtvrtek se sjíždějí závodníci, odpoledne je registrace, kontrola očkovacích průkazů psů a večer je „briefing“, kde se účastníci seznámí s popisem trasy a případnými nebezpečími a problémy, které mohou nastat.

Součástí seznámení je i popis, jak na trati probíhají kontroly a kde se cestou lze dobře občerstvit. Ze čtvrtka na pátek se přespává podle možností. Spí se ve stanech nebo autech, často jsou k dispozici i chatičky nebo bungalovy.

Start závodu je v pátek, většinou ráno mezi sedmou a devátou hodinou. Závodníci vycházejí postupně. „A pak už se jen jde a jde. Občas se bloudí, na trati se účastníci potkávají, někteří chodí sami, někteří po skupinkách. Mělo by se chodit maximálně ve dvou, ale někdy se potkají i dvě skupinky,“ směje se Martin Šoltys. Závodníci musí projít předem určenými kontrolními body.

Pořadatelé se vždy snaží v krajině vést trasu tak, aby ukázali zajímavá místa, nádherné výhledy, ale i tak, aby trasu trochu „zpříjemnili“ prudkými dlouhými kopci, které se jdou jak nahoru, tak dolů.

Někteří opravdu fyzicky zdatní a trénovaní závodníci jsou schopni celou trasu běžet. Většina ale jde turistickým tempem a občas si dopřeje odpočinek a pauzu. Když se přiblíží večer, tak se závodníci rozhodují, jak dále. Jedna část, ta trénovanější a fyzicky zdatnější, nasadí čelovky a jde nebo běží nonstop i přes celou noc.

Většina sice také nasadí čelovky, ale jen proto, aby po setmění našla vhodné místo na spaní. „Spí se, kde se dá, závisí to na počasí. Jen tak v lese na jehličí, na autobusových zastávkách, pod různými přístřešky,“ říká Martin Šoltys.

„Najde se místo, tam se lehne, nakrmí se pes a spí se. Po rozednění anebo před ním se vstane a jde se a jde se a jde se, kopec nekopec,“ popisuje.

Cíl je na stejném místě jako start. Ti nejzdatnější jsou schopni 100kilometrovou trasu absolvovat v rekordních časech okolo 10 hodin. Ostatní většinou potřebují trojnásobek, limit je 48 hodin, tedy jednu hodinu před celkovým vyhlášením výsledků. To se koná v neděli dopoledne.

U midu, tedy kratší trati, je vyhlášení ve stejnou dobu, jen je vše posunuto o jeden den. Tedy příjezd v pátek a start v sobotu.

V dogtrekkingu se u nás pořádají závody i v rámci Mistrovství ČR. Lze v nich dosáhnout i na skutečně prestižní tituly. Majitelé severských plemen navíc mohou na dogtrekkingu splnit podmínky pro udělení pracovního certifikátu.

Zajímavostí je, že nejstaršímu závodníkovi v ČR bylo 80 let, nejdelší čtyřdenní závod byl uspořádán na 133 km. Dogtrekking je tedy určen skutečně všem.

„S přípravou na dogtrekking se začíná už od štěněte, kdy se učí chodit na vodítku, chodí se na procházky, učí se základní poslušnost a vzniká úzký vztah mezi psem a jeho majitelem. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že po prvním longu, kdy se musíte spolehnout jeden na druhého, se vztah upevní,“ uzavírá Martin Šoltys.