Mainská mývalí – kočka s tajemným původem

Mainská mývalí kočka nemá nic společného s mývalem. Mýval se do jejího jména dostal proto, že její huňatý ocas připomíná ocas medvídka mývala. Mainská je proto, že první kočky tohoto plemene jsou doloženy koncem 19. století právě v oblasti dnešního státu Maine na severovýchodě USA.

Nejpravděpodobnějšími předky jsou norská lesní kočka, kterou do USA přivezli přistěhovalci a zkřížila se s místními krátkosrstými plemeny. To je nejpravděpodobnější verze jejího původu.

Ale existují i další dvě teorie o mořeplavci Charlesi Coonovi, který norské kočky do USA dovezl – v angličtině se plemeno jmenuje Maine Coon. A v neposlední řadě i legenda o Marii Antoinettě, která v předtuše svého konce nechala do USA poslat své kočky, ale už je nestihla následovat. Prostě původ Mainské mývalí kočky je obestřen tajemstvím.

Původně bylo plemeno šlechtěno pro efektivní lov hlodavců, kteří trápili místní obyvatele. Bohužel na přelomu století obliba těchto koček v USA klesla a plemeno skoro zaniklo.

Až v 50. letech 20. století se ho opět podařilo přivést k životu a nakonec bylo v roce 1976 oficiálně mezinárodně uznáno. Od té doby se z lovce hlodavců postupně stávala oblíbená inteligentní domácí kočka.

„Mainky mají velmi klidnou povahu, jsou velmi učenlivé, dokážou aportovat, otevírat dveře a mám jednoho kocoura, který dokáže poslechnout na slovo lehni a zůstaň. Sice jen chvilku, ale rozumí tomu,“ říká chovatelka Věra Roztočilová ze Slatiňan.

Plemeno není oblíbeno jen pro svou inteligenci a učenlivost. Je to doslova rodinná kočka.

„Mainky jsou kočky vhodné i k dětem, děti doslova milují, asistují jim při jejich hrách, spí s dětmi a celkově k nim mají vřelý vztah,“ vysvětluje chovatelka těchto koček Vlaďka Králová ze Všejan.

Pochopitelně i tady platí, že je třeba mít vše pod kontrolou, a hlavně nenechat děti, aby kočkám i nechtěně ubližovaly. Ale pokud se děti naučí, jak se ke kočce chovat, stanou se z nich doslova nejlepší parťáci.

Mainská mývalí kočka je považována za největší kočičí plemeno. Může dosahovat i s ocasem délky jednoho metru a vážit až 12 kilogramů.

Fyzicky tyto kočky dospívají relativně pozdě, ve třetím až čtvrtém roce života. Barvy se rozlišují na kresbové (černá, modrá, červená, krémová, želvovinová) a bezkresbové se stříbrem nebo bez něho.

Nejtypičtější jsou dlouhé chlupy-pesíky na uších, huňatý osrstěný ocas, dlouhý prakticky jako zbytek těla, a límec, tvořící jakousi hřívu kolem hlavy.

Výhodou mainských mývalích koček je i to, že nejsou nijak hlasité ve svých hlasových projevech. Výjimkou jsou samozřejmě nekastrovaní kocouři v době páření.

Toto plemeno moc nemňouká, ale komunikují častěji pro ně typickým „vrkáním“, připomínajícím projev holubů. Povahově jsou to kočky spíše klidné, ale nemají moc rády samotu.

„Mainky jsou plemeno velice společenské, takže je určitě vhodné k dětem, do rodin, které tráví hodně času doma, milují kočičí společnost a mají v oblibě i psy,“ upozorňuje Vlaďka Králová. „Rozhodně to není kočka pro člověka, jenž je většinu času v práci a nemá čas se jí věnovat.“

Pokud se už rozhodnete, že si mainskou mývalí kočku pořídíte, nastává otázka, kam se obrátit. Bohužel, většina kočičích plemen nemá u nás své specializované chovatelské kluby. Není tomu tak ani u mainských mývalích koček.

Chovatelka Adéla Justová alespoň provozuje stránky mainskamyvali.info, kde je aktuální seznam všech chovatelů tohoto plemene v ČR a SR. Navíc je možné se porozhlédnout po internetu, kde hlavní chovatelské stanice mají vlastní webové prezentace.

Vzhledem k tomu, že cena koťat mainské mývalí kočky se pohybuje od 15 tisíc Kč výše, mnohé zájemce napadne ušetřit a najít si nabídky koťat bez průkazu původu.

„Důrazně doporučuji pořídit si kotě s průkazem původu pouze ve slušné chovatelské stanici, kde je záruka pravě té úžasné něžné a milé povahy, díky které se jim také říká něžní obři,“ vysvětluje Vlaďka Králová.

„Kotě v žádném případě nepořizujte v množírnách a bez průkazu původu. Není tam záruka ničeho. A co ušetříte na ceně, to pak často mnohonásobně utratíte na veterině kvůli zdravotním nebo dědičným fyzickým problémům.“

Přestože kočky jsou obecně považovány za nezávislé tvory, kteří si prostě dělají, co chtějí, není to až tak úplná pravda. Vždyť právě proto byly ze svých divokých předků šlechtěny, aby se přizpůsobily co nejvíce životu s člověkem. A tak i mainská mývalí kočka dokáže mnohdy věci, které by do ní laik nikdy neřekl.

„S výchovou a socializací se začíná co nejdříve, neustálým kontaktem, hlazením, hraním,“ vysvětluje Věra Roztočilová.

„Jejich povaha se vytváří postupně, kolem třetího měsíce se dá již odhadnout, čím starší, tím přítulnější.“ Výcvik kočky je možný, ale je třeba při něm postupovat výhradně formou hry a odměn. Samozřejmě kočka slyší na své jméno a dokáže na zavolání přiběhnout. Naučí se snadno věci, které vycházejí z jejích přirozených zvyků a dovedností.

„Mainské mývalí kočky jsou hravé do vysokého věku, některé rády aportují,“ upozorňuje chovatelka Daniela Hypšová z Nezávislého chovatelského klubu.

„Velmi zajímavé je využívání předních tlapek, které kočky používají podobně jako lidé ruce. Dokážou si jimi podávat předměty a někdy loví například drobný hmyz nebo hračku takzvaným tlesknutím.“

Není asi nutné zdůrazňovat, že i mainské mývalí kočky je nutné krmit pouze kvalitním krmivem. Ať už zvolíte stravu syrovou, nebo průmyslově vyráběnou, kondice, zdraví, ale i třeba kvalita srsti budou záviset na její kvalitě a komplexnosti. Je třeba si uvědomit, že se – přesně podle starého pořekadla kočka není pes – nedají krmit stejně.

Kočky jsou obecně podstatně vyhraněnějšími masožravci než psi. Větší část jejich stravy by měla tvořit živočišná bílkovina a živočišný tuk. Samozřejmě jsou potřebné i další složky jako vláknina, minerály a vitamíny.

A pozor na jednu mylnou představu. Pokud kočky mají nadváhu, tak to většinou nebývá z toho, že by konzumovaly hodně tuků, ale proto, že jejich strava obsahuje nadměrné množství cukru.

A ještě jedno úskalí, se kterým se setká snad každý majitel kočky – tato zvířata totiž velice rychle poznají, že s potravou není něco v pořádku, a odmítají ji.

Představa, že když je maso na řízky v lednici už trochu cítit, tak ho dáme kočce, je zcela mylná. Ta k němu jen přičichne a znechuceně se odvrátí. U domácích koček také pozor na pitný režim, voda by měla být stále čerstvá. Předejdete tím častému problému s ledvinami.

Mainská mývalí kočka není nijak zvlášť náročná na péči. Protože je to plemeno s polodlouhou srstí, vyžaduje pravidelné vyčesávání. Pokud na to kočku zvykáte odmalička, bude si vyčesávání užívat.

Podobné je to s péčí o uši. Je dobré občas vatovým tampónkem opatrně odstranit přebytečný ušní maz, když se ho kočce tvoří nadměrné množství.

„Co se týká zdravotních problémů, hodně záleží na tom, z jakého chovu pochází a co si nese geneticky,“ vysvětluje Věra Roztočilová.

„Když kotě žije v dobrých podmínkách, většinou je bez problémů. Spouštěčem je stres, kočky také nemají rády náhlé změny stravy.“

Ale ani mainským mývalím kočkám se nevyhýbají choroby, na žádnou z nich ale netrpí nějak více než jiná plemena. Pouze se u nich občas objevuje zánět dásní.

Mainská mývalí kočka je dnes ryze společenské plemeno. Proto je představa, že kočku ráno vypustíte z domu a ona se po celý den zabaví venku, naprosto mylná. Jestli ale hledáte atraktivní kočku, která bude vyhledávat vaši společnost, bude mít ráda děti a ráda se zapojí i do jejich her, pak je toto plemeno asi jedním z nejvhodnějších kandidátů.