Článek
Sklípkani, tedy pavouci čeledi Theraphosidae, pocházejí z teplých oblastí Asie, Afriky a Ameriky, některé jejich druhy žijí i v jižní Evropě. Je jich mnoho a mají různé životní zvyky a potřeby. V principu existují tři základní skupiny, které se dělí podle toho, kde převážně žijí. Kromě sklípkanů stromových, existují sklípkani zemní a podzemní.
I u nás žijí pavouci podobní sklípkanům. Jsou to takzvaní sklípkánci rodu Atypus. Kromě skutečných odborníků se s nimi asi málokdo někdy setká. Jsou to sice pavouci dlouhověcí, ale patří k podzemním druhům, a tak je jejich život pro nás skrytý.
Kde sklípkana koupit
Nejlepší cestou, jak si sklípkana pořídit, je návštěva zkušeného chovatele. U něj se budoucí majitel navíc dozví plno důležitých rad, jak pavouka chovat a s jakými problémy se může při chovu setkat.
Pravidelně se také pořádají tzv. teraburzy, tedy burzy terarijních zvířat, mezi něž sklípkany počítáme. I na burzách lze s poměrně nízkým rizikem zakoupit zdravého sklípkana a popovídat si s chovateli.
Sklípkan růžový (Grammostola rosea) je jedním z pavouků, kteří se hodí pro začínající chovatele.
„Nákup v chovatelských obchodech není úplně nejvhodnější,“ varuje Mirka Lhotová, která sklípkany několik let chová, „a naprostým krokem do neznáma je koupě na inzerát. V takovém případě kupujete zajíce v pytli.“
Kde je chovat
Sklípkan se dá teoreticky chovat ve větší plastové krabičce, protože ani v přírodě většina druhů sklípkanů neobývá velký prostor. Ale samozřejmě pro pozorování života těchto pavouků je lepší pořídit si na ně malé terárium. Velikost a vybavení je závislé na druhu sklípkana, který v něm bude žít, ideální jsou rozměry 30 x 30 x 30 cm.
Podzemní druh bude mít terárium takřka zcela zaplněno zeminou nebo substrátem, naopak stromový druh v něm musí mít i nějaké větve apod. Je třeba jen dávat pozor, protože pavouci jsou poměrně křehcí tvorové, a tak mohou snadno přijít k úrazu.
Do terária je třeba sklípkanům pořídit substrát, jímž může být jakýkoli čistý přírodní materiál. Například hlína, rašelina, kůra nebo například kokosová drť.
„Je dobře, když terárium doplníme kousky kůry, či nějakou vhodnou rostlinou. Veškeré věci umístěné do terária ale musíme volit tak, aby se o ně pavouk neporanil,“ upozorňuje Oto Zimmermann, člen České arachnologické společnosti a dlouholetý chovatel pavouků.
„Žádné kaktusy, ani fosforově zelení plastikoví potápěči tam nepatří. Také je třeba se vyvarovat toho, aby náš chovanec v záchvatu budovatelských tendencí nepodryl půlkilový kámen a nespáchal tak sebevraždu.“
Jako substrát lze použít jakékoliv přírodní čisté materiály např. hlínu, rašelinu, kůru, kokosovou drť - Lignocel apod. Nesmí chybět ani miska s čistou vodou.
Čím je krmit
Sklípkani jsou dravci, takže zaútočí na jakoukoliv živou potravu, kterou jsou schopni usmrtit a zkonzumovat.
„Sklípkani nejsou nijak nároční na potravu a v prodejnách s chovatelskými potřebami najde každý dostatečnou nabídku pochoutek pro svého sklípkana,“ říká Mirka Lhotová.
Pavouky je možné krmit například laboratorními myšmi.
Pro mladší sklípkany je vhodný především hmyz nebo myší holátka. Ti dospělí nepohrdnou třeba laboratorní myší.
„Pokud podáváme sklípkanovi potravu živou, je nutné vždy zkontrolovat, zda ji zkonzumoval. Mohlo by se stát, že se hmyz v teráriu ukryje a pak napadne sklípkana v době, kdy se svléká a je zcela bezmocný,“ varuje Oto Zimmermann.
Dospělé sklípkany stačí krmit jednou týdně, pokud zkrmujete např. laboratorní myši, pak i třeba jen jednou měsíčně. Případné hladovění po dobu letní dovolené pro odrostlejší jedince nepředstavuje větší problém. Problémem může být v takovém případě ale vysoká teplota a sucho. Před odjezdem tak stačí pavouka s teráriem přemístit na stinné místo a navlhčit substrát.
Péče a páření
Sklípkani, stejně jako ostatní členovci, se musí při svém růstu pravidelně zbavovat vnějšího krunýře. Svlékání je proto naprosto běžnou a přirozenou věcí, která se především v době růstu pravidelně opakuje. Probíhá v pavučinovém lůžku, které si sklípkan předem připraví.
„Intervaly mezi jednotlivými svlékáními jsou ovlivněny množstvím krmení, věkem pavouka, ročním obdobím, teplotou, vlhkostí,“ říká Oto Zimmermann. V každém případě není potřeba pavoukovi při svlékání jakkoliv pomáhat, stačí jen později z terária odstranit svlečku, tedy starou kůži.
Páření bývá pro spoustu samečků sklípkanů posledním úkonem v životě. Samičky je pak totiž sežerou.
Pokud se rozhodnete sklípkany chovat a rozmnožovat, zapomeňte u většiny druhů na chov páru v jednom teráriu. Samce je nutné k samici přidat pouze těsně před pářením, v mnoha případech páření bude posledním momentem života samce, protože kanibalismus po páření je u sklípkanů poměrně běžný.
Kdo chce sklípkany odchovávat, je dobré se o způsobu a péči o mláďata poradit se zkušeným chovatelem.
Samička s kokonem
Mazlení není vhodné
Rozhodnout se pro chov sklípkana proto, aby se s ním chovatel mohl laskat a hrát si, není nejlepší nápad.
„Sklípkan si samozřejmě zvykne na opatrnou manipulaci člověkem, ale vždy to je pro něj více či méně stresová situace,“ upozorňuje Mirka Lhotová.
Sklípkany proto většinou chovají lidé, kteří se těší z jejich pozorování a poznávání jejich života a zvyků, podobně jako třeba akvaristé se nemazlí s rybičkami. Dají se ale zvolit mírnější druhy, které občasné vyjmutí z terária snášejí lépe.
„Začínajícím chovatelům bych doporučil třeba druhy Grammostola rosea nebo Brachypelma albopilosum, které jsou velice mírné a dají se bez výraznějšího rizika brát i do ruky,“ doporučuje Oto Zimmermann.
Nemoci, úrazy a stáří sklípkana
Největším nebezpečím pro sklípkana jsou viry a bakterie. Těm se, bohužel, nelze dost dobře bránit. Pokud sklípkana napadanou, není možné pavouka nijak léčit.
Stejné je to i s vnitřními parazity. Pavouci začínajících chovatelů mohou být někdy napadeni plísněmi. Příčinou je špatná vlhkost a teplota v teráriu, kterou potřebuje každý chovaný druh trochu jinou.
Pavouci nejsou typickými mazlíčky na mazlení. Jakákoli manipulace člověkem je pro ně spíše stresující.
Úrazy se prostě občas přihodí, ať už třeba pádem sklípkana z větší výšky, neopatrnou manipulací s ním nebo když mu například uvázne někde v teráriu noha. Jako většina členovců, i sklípkani jsou schopni své končetiny regenerovat, ztráta jedné nohy pro ně není žádným problémem.
„Pokud ke zlomení nebo utržení končetiny dojde v místě kloubu, po nějaké době nemáme co řešit, protože se rána sama uzavře,“ uklidňuje Oto Zimmermann. „Pokud je zranění mimo kloub, je nejlepší řešení takovou končetinu v místě nejbližšího kloubu odříznout, či utrhnout, aby se rána dříve zahojila a rychleji došlo k regeneraci.“
Sklípkan není zabiják lidí
Každý pavouk je jedovatý, i ten, kterého vyháníme z rohů a koutů našich domovů. Účinnost jedu je ale u každého člověka jiná – někdo kousnutí pavouka ani nezaznamená, další dostane silnou alergickou reakci.
U sklípkana je kousnutí až tím posledním způsobem obrany. Při ohrožení se nejprve snaží utéct, pokud to nejde, některé druhy vyčesávají ze zadečku žahavé chloupky, které mohou být při styku s kůží a sliznicí velice nepříjemné. Následuje zastrašovací postoj a klepání nohama o podložku. Když ani to nepomůže, pak teprve přichází na řadu výpad a kousnutí.
„Nemyslím si, že by bylo nutné dělat ze sklípkanů extrémně nebezpečné tvory, neboť ještě nebyl zaznamenán případ, kdy by pokousání běžně chovanými druhy sklípkanů bylo smrtelné. Obecně doporučuji se k nim chovat s respektem, pak bude spokojenost jak na straně chovatele, tak i obyvatele terária,“ říká Oto Zimmermann.
O stáří v případě sklípkanů můžeme mluvit pouze u samic. Samci, pokud nejsou samicí sežráni hned po páření, po něm přežívají v průměru jeden rok. Naproti tomu samice se dožívají až 30 let. Délka života je dána především konkrétním druhem.