Jak odstranit vlhkost v domě

Zatímco rozsáhlé poškození základů vyžaduje odborný sanační zásah, drobné poruchy na estetickém vzhledu domu zvládneme sami.

Izolace proti vlhkosti se aplikují pod stěny, pod podlahy, na zdi nacházející se pod úrovní terénu, ale i pod podlahy koupelen, prádelen a jiných vlhkých místností.

Nedostatečná údržba domu, koroze původní hydroizolace, změna hladiny podzemní vody, poškozená kanalizace, porouchané žlaby a odvody dešťové vody, nevyhovující střešní krytina či oplechování.

Zdrojem vlhkosti jsou i neodizolované dodatečně vytvořené náspy, navrstvená zemina či odpad, který se dost často nachází ve sklepech.

Vlhkost se obvykle projevuje ve spodní části domu, v místech přímého kontaktu zdi s terénem, jako jsou základy, suterény, přízemí, opěrné stěny.

Nasáknutá voda snižuje soudržnost, nosnost, tepelnou izolaci, ale i estetickou kvalitu zdiva a vytváří živnou půdu pro další poruchy, jako jsou soli, výkvět či ložiska plísní.

Nadměrná vlhkost brzy naruší další stavební konstrukce - dřevo hnilobou, kov rzí a nátěry rozpadem či zplesnivěním.

Zdivo se odvětrává obvodovým kanálem kolem celého objektu pod úrovní terénu až k základům. Obvodový kanál bývá široký 30 až 60 cm a kope se v těsné blízkosti zdiva. Vyztužuje se kamennými, betonovými, nebo plastovými profilovanými deskami, které se dotýkají zdiva a svým profilem vytvářejí dostatečnou vzduchovou mezeru odolávající tlaku zeminy.

Je dobré zdivo tepelně izolovat nenasákavou tepelnou izolací - hydrofobním polystyrénem. Tento způsob je účinný, ne univerzální. Lze ho kombinovat s jinými postupy.

Vliv vlhkého a prosoleného zdiva lze zmírnit vytvořením předsazené stěny z cihel, z cihlových tvarovek, ze sádrokartonu, z profilovaných plastových desek či z polyetylénových membrán, za níž vznikne několikacentimetrová vzduchová mezera.

Toto řešení je funkční v případě, že zeď odizolujeme z vnitřní strany od stěny a odvětráme vzniklou vzduchovou dutinu. Na odizolování předsazené zdi od vlhké stěny se používá hydroizolační nátěr.

Nejúčinněji se odvětrá vzduchová mezera propojením vstupního otvoru v dolní části s co nejvyšším výstupem v horní části, který se dá prodloužit nástavcem z plastové roury s ventilační hlavicí až nad střechu objektu.

Tento způsob volíme v místnostech se slabší vlhkostí. Nevýhodou je zmenšení místnosti i nebezpečí rozvoje plísní ve vlhké mezeře.

Úspěch závisí na vlastnostech hydroizolačního materiálu i na dodržení technologie. Je nutné zajistit nejen důsledné rozprostření nové izolace ve zdivu, ale i dostatečné vyplnění ložné spáry expanzní maltou nebo izolačním tmelem.

Základem je vytvoření pevné izolační clony s dodatečným vložením hydroizolace do průřezu ošetřovaného zdiva. Používají se běžné hydroizolační asfaltové pásy i speciálně profilované nerezové plechy.

Nejběžnějším způsobem je podřezávání zdiva. Je možné udělat ložnou spáru v cihlovém, smíšeném, ale i v kamenném zdivu. Výběr závisí na materiálu, kvalitě a šířce zdiva, ale i na možnosti přístupu ke zdi z obou stran. Hydroizolace musí přesahovat 7 až 10 cm. Zdivo lze podřezávat ruční i řetězovou pilou nebo diamantovým lanem.

K nejstarším způsobům patří postupné rozebrání zdiva, vložení dodatečné hydroizolace a zpětné dozdění.

Technologie se používá jen tam, kde vazbu zdiva tvoří pravidelně ukládané cihly nebo ploché opracované kameny.

Zdi je možné izolovat i zvlněnými antikorovými plechy do spár pravidelného cihlového zdiva. Plechy se vyrábějí z tvrdé oceli. Tato metoda se používá tam, kde se vtlačováním plechových dílců nepoškodí okolní konstrukce objektu, proto je nutná sonda.

Objekt vyschne rychleji, ponecháme-li ložnou spáru alespoň z jedné strany odkrytou přibližně 3 měsíce nebo na vlhké zdivo použijeme po odstranění staré omítky sanační omítku.

Technologie infuzních clon se dělá injektováním poškozeného zdiva chemickým roztokem do vyvrtaných otvorů. Úspěch závisí na vlastnostech infuzní látky, ale i na dodržení postupu.

Výrobci garantují dvacet let působení izolace ve zdivu a dva roky na vysušení vlhké zdi. Uvedené technologii musí předcházet diagnostické vyšetření zdiva, které zjistí stupeň vlhkosti zdiva, složení vody a obsah solí rozpuštěných ve vodě. Tato metoda je poměrně nákladná.

Na částečném zaplnění pórů, trhlinek a dutin zdiva vykrystalizovanou látkou je založen princip hydrofobizačních clon, jehož výsledkem je zvýšené vypařování vody. Některé z používaných roztoků zdivo i částečně zpevňují.

Těsnicí látky v roztocích jsou často založeny na bázi oxidu křemičitého. Jako impregnační prostředky se používají roztoky minerálního nebo organického oleje nebo látky rozpustné v organických rozpouštědlech.

Těsnicí a hydrofobizační clony se injektují do zdiva pod tlakem a beztlakově. Dnes se používá tlaková injektáž, která vyžaduje speciální strojové vybavení. Injektážní otvory se plní chemickým roztokem a nakonec se použije sanační omítka.

Spočívají ve vytvoření elektrického pole ve zdivu, které vytlačuje vlhkost z konstrukcí. Jsou založeny na elektrokinetickém jevu, při jehož uplatnění dochází vlivem napětí k pohybu kapaliny filtrační stěnou.

Aby se vytvořilo elektrické pole, je třeba do zdiva zabudovat elektrody - katody a anody připojené podle potřeby na zdroj energie.

Tato metoda je úspěšná pouze tehdy, je-li důkladně navržena i provedena a je-li použitý materiál kvalitní. K dalším technologiím založeným na elektrofyzikálních principech patří elekroosmóza, galvanoosmóza, vlnová elektroosmóza a mikrovlnné vysušování.

Hydroizolační nátěry povrchové nebo hloubkové jsou založeny na chemické reakci s natíranou stavební konstrukcí. Díky ní se vytvoří formace krystalů nerozpustných ve vodě s těsnicím účinkem. Nátěr se stává součástí betonových konstrukcí, trvale je zacelí a ochrání proti průsakům vody jakýmkoli směrem. Nátěry propouštějící páru se prodávají jako prášek nebo suspenze.

Těsnicí omítky, malty nebo tmely, které mají podobné užitkové vlastnosti jako nátěry.

Sanační omítky, které jsou nenasákavé a propouštějí vlhkost. Lze je použít i samostatně, většinou ale představují vhodný doplněk k jiné technologii sanace vlhkého zdiva.

Odsolování zdiva založené na elektrochemických metodách je téměř stejné jako elektrochemické metody vysušování. Rozdíl je v použitých elektrodách.