Jak a kde vybrat štěně

Psích plemen je dnes v Česku mnoho, zdánlivě to tedy vypadá, že stačí jen prstem ukázat na to, které se mi líbí. Vybírat ale svého budoucího parťáka jen podle fotografií v atlasu psích plemen je už od začátku špatným řešením.

Psí plemena se především vždy rozlišovala podle toho, k jakému účelu je naši předkové vyšlechtili. „První otázkou každého, kdo se zajímá o pořízení psa, by mělo být, proč vlastně psa chce,“ říká mluvčí Českomoravské kynologické unie Vladimíra Tichá, která je současně dlouholetou chovatelkou, rozhodčí a autorkou několika kynologických příruček.

„Nejhorší jsou případy, kdy si lidé pořizují psa jen jako doplněk své image nebo si jeho vlastnictvím léčí své komplexy. Takovým lidem bych raději doporučila umístit si do bytu psa plyšového nebo sádrového,“ dodává Tichá.

Kdo chce psa jako domácího mazlíčka, měl by se poohlédnout po některém společenském plemeni. Pro sportovněji založené majitele se budou hodit psi pracovních plemen, například plemena ovčácká.

Je špatnou volbou pořídit si jen jako „gaučáka“ psa, který vyžaduje mnoho pohybu a byl vyšlechtěn k práci. Taková volba vede později k trápení majitele i psa.

Psa by si neměl bez předchozí porady s odborníkem-kynologem pořizovat ani člověk, který má sám psychické nebo osobnostní problémy. Vlastnictví velkého psa nezvýší nízké sebevědomí majitele, luxusní drahé plemeno neumožní postoupit na společenském žebříčku a psychicky labilnímu člověku automaticky nepomůže jakýkoli pes libovolného plemene.

Důležité je také zamyslet se nad tím, zda má budoucí majitel vůbec podmínky k držení psa. Pes má priority nastaveny trochu jinak, než si mnozí lidé myslí. Prospí až 18 hodin denně, není tak pro něj nejdůležitější, aby měl celý den možnost volného pohybu. Ale protože je smečkovým zvířetem, je pro něj prioritou číslo jedna být co největší část dne a noci se svým pánem, případně s jeho rodinou, kterou za svou smečku považuje.

Pokud tedy máte domek s velkou zahradou, ale doma se vyskytujete jen málo a pes by měl být po většinu týdne sám, pak je lepší si pořídit třeba kočku nebo jiné zvíře, kterému nevadí samota.

K těmto základním otázkám, jež by si měl položit každý budoucí majitel psa, se ještě přidávají třeba ty, zda lásku ke psům sdílejí všichni členové rodiny, kdo se psem bude chodit na procházky, případně na výcvik, a co bude se psem, když pojedeme na dovolenou atd.

„Pomíjet nelze ani finanční otázku. Lidem většinou uniká, že částka za nákup štěněte je jen zlomkem toho, co je pes bude v budoucnu stát,“ říká Vladimíra Tichá.

„Něco stojí krmení, očkování, ale i mimořádná veterinární péče. A v poslední době, především ve městech, jsou významnou částkou také povinné poplatky za psy.“

Pokud tedy máte vše dobře promyšleno, nastává chvíle nákupu štěněte. Stejně, jako si třeba novou lednici nejdete koupit do sběrného dvora nebo do Kovošrotu, tak i psa by si každý měl pořizovat od prověřeného a registrovaného chovatele, a ne si ho na inzerát kupovat někde na parkovišti nebo v restauraci.

Nejsnazší cestou je obrátit se na Českomoravskou kynologickou unii, která v Česku zastřešuje drtivou většinu registrovaných chovatelů a chovatelských klubů. Na jejích internetových stránkách lze nalézt seznam chovatelských klubů jednotlivých psích plemen. Tam rádi poskytnou kontakty na chovatele, u nichž je možné si psa pořídit.

Registrovaní chovatelé prodávají pouze štěňata s průkazem původu, a je tedy v případě jakýchkoli problémů možné se na ně obrátit nebo – v případě sporu – na chovatelský klub a ČMKU. Samozřejmě i mezi registrovanými chovateli jsou chovatelé slušní, ale i méně seriózní.

Seriózní chovatel je rád, pokud se zájemci přijedou na jeho chov podívat nejprve nezávazně, a ochotně a zevrubně je o všem informuje. Pokud si přesto nejste úplně jisti, zda byste dobrého chovatele poznali, vezměte s sebou nějakého svého známého, který se kynologií zabývá, a má tak více zkušeností.

Pomoci může také návštěva některé kynologické akce, jako jsou výstavy psů, bonitace, letní kynologické tábory apod.

Každý chovatelský klub jich pořádá během roku několik a rád na nich uvítá zájemce o plemeno a budoucí majitele štěňat obzvlášť. Na takových akcích je možné se seznámit osobně s chovateli i s představiteli chovatelského klubu a získat tam mnoho cenných informací a kontaktů.

Mezi lidmi koluje mnoho pověr a nesmyslů o čistokrevných psech. Stále se objevují případy, kdy zájemci o štěně jsou podvedeni a místo čistokrevných psů získají nemocné křížence. Bohužel existují podvodníci, kteří doslova masově produkují štěňata jen s vidinou snadného zisku. Jak se tedy pozná čistokrevný pes?

Čistokrevný pes je ten, který je příslušníkem jednoho plemene, tedy splňuje požadavky dané tzv. standardem. To je oficiální dokument registrovaný Českomoravskou kynologickou unií, jež je členem Mezinárodní kynologické federace FCI.

Průkaz původu (PP) lidově nazývaný „papíry“ je jakési osvědčení o tom, že pes pochází z rodičů, kteří odpovídají standardu plemene. Bohužel stále ještě si mnoho lidí myslí, že průkaz původu je pouze jakousi exkluzivitou. Ale opak je pravdou. Průkaz původu je pouze tím, co vyplývá z jeho názvu – dokladem o prokázaném původu.

Důležité je, že psi zařazení do chovu musí splňovat povahové, exteriérové a v neposlední řadě i zdravotní požadavky, aby u jejich potomků byly co nejpravděpodobněji vyloučeny dědičné vady a choroby.

Existuje mnoho případů, kdy se narodí čistokrevná štěňata, a přesto nemají průkaz původu. Nejčastěji jde o potomky psů, kteří nebyli do chovu uznáni z důvodů hrubých vad (včetně např. zvýšené agresivity nebo naopak plachosti) nebo dědičných chorob.

Jsou i vzácné případy, kdy dojde k „nehodě“ a narodí se štěňata z neplánovaného spojení dvou psů, kteří sice jsou chovní, ale neodpovídají chovatelským plánům. Taková štěňata nemusí průkaz původu dostat, chovatel je však schopen doložit dokumenty chovatelského klubu, že se jedná o takový případ.