Článek
Krokodýl patří mezi nejstarší dosud žijící tvory, kteří se na naší planetě zrodili. Předci dnešních krokodýlů se objevili už někdy před více jak 200 milióny let. Jejich dokonalost tak prověřil čas. I tenhle aspekt motivuje lidi k tomu, aby si je pořídili domů. Ale právě různé motivace k jejich chovu jsou prvním kamenem úrazu.
Libor Kopečný začínal s chovem v domácím prostředí, časem se krokodýli stali jeho skutečnou vášní a dnes provozuje v pražských Holešovicích specializovanou krokodýlí zoo.
„Chovat krokodýly by zcela jistě neměli lidé, kteří jim nejsou schopni zajistit dobré podmínky k životu a považují chov krokodýla čistě za módní záležitost. Také není vhodné, je-li motivací k chovu předvádět se před svým okolím a něco si tím dokazovat.“
Nečekaná mrštnost a především síla krokodýlů mají být důvodem, proč jejich chov dobře zvážit.
Tihle krásní plazi patří do rukou pouze lidem, kteří se jejich chovem a studiem skutečně chtějí seriózně zabývat a chov jim dělá radost.
Začátek není jednoduchý
Všechny druhy krokodýlů jsou podle zákona považovány za zvířata, vyžadující zvláštní péči a k jejich chovu je třeba speciálního povolení. Chovatel ho může získat na příslušné Krajské veterinární správě. Nicméně k jeho získání je třeba mít chovatelské zázemí, tedy terárium, kde bude krokodýl přebývat.
Krokodýl čelnatý je dalším z druhů, které se hodí k chovu lépe než jiné, větší druhy.
„Veterináři musí chovné zařízení schválit, posoudí úroveň z hlediska kvality života zvířat, technické provedení, bezpečnostní zabezpečení a podobně,“ říká brněnský chovatel plazů Jaroslav Bartoš a dodává: „Je také nutné se připravit na to, že k vám domů každý rok přijde kontrola, zda se v chovu něco nezměnilo.“
Všechny druhy krokodýlů jsou na seznamu chráněných druhů a je tedy nutná registrace každého jednotlivého zvířete. Nejčastěji stačí mikročip, u některých druhů se pořizuje i fotodokumentace. Samozřejmostí je doklad o legálním získání zvířete. To vše je pravidelně státními orgány kontrolováno.
Bazén i vyhřívaná souš
Majitelé krokodýly standardně chovají v akvateráriích, protože z pochopitelných důvodů nesnášejí příliš dobře naše klimatické podmínky.
Všechny druhy pocházejí z teplejších zeměpisných šířek. Velikost příbytku musí být přizpůsobena chovanému druhu a jeho velikosti. Krokodýl nepotřebuje ke svému životu nějaký obří prostor, takže ani terárium nemusí být nijak nadměrně dimenzované.
Kromě vody je druhým nejdůležitějším prvkem zařízení akvaterária místo, kde se krokodýli mohou prohřát.
Vždy ale musí obsahovat bazén a souš, která je vyhřívaná, protože krokodýli jsou takzvaní studenokrevní živočichové, kteří teplo získávají ze svého okolí. Nedokážou si ho vytvářet spalováním potravy jako třeba savci.
„Každý druh má trochu odlišné nároky, ale vždy se jedná o obyvatele tropických a subtropických oblastí. Je tedy třeba zajistit v nádrži celoročně vyšší teploty,“ vysvětluje Libor Kopečný.
„V praxi to znamená teplotu vody 26 až 29 stupňů Celsia, na souši pak 25 až 28. Současně je nutné mít i místo, kde dosahuje lokální teplota 35 až 50 stupňů a krokodýl se tady může vyhřát,“ doplňuje.
Akvaterárium pro krokodýly
Květinky, kusy dřeva, ozdoby, nebo dokonce hračky v teráriu jsou jen pro oko chovatele, krokodýl nic takového ke svému životu nepotřebuje. Naproti tomu nezbytné je vhodné osvětlení terária. Na trhu existuje spousta speciálních teraristických svítidel. Terárium by mělo být osvětleno 12 hodin denně.
O nejvhodnějším teráriu a jeho výbavě by ale měl chovatel-začátečník dostat informace tam, kde si zvíře kupuje, popřípadě u odborníka, třeba právě v pražské krokodýlí zoo, kde rádi každému poradí.
Pozor na pašeráky
Pořídit si krokodýla není úplně jednoduché, ale díky internetu nikoli nemožné. Na teraristických webových portálech se objevují poměrně pravidelně nabídky prodeje krokodýlích mláďat.
Zcela určitě je nutné se vyvarovat podezřelých nabídek, kde jsou nabízeny zvlášť chráněné druhy za nízkou cenu. V takovém případě se může jednat o nelegálně dovezená zvířata a majitel se může dostat do střetu se zákonem.
Základem výběru a nákupu krokodýla je oslovit zkušeného chovatele. Ten dokáže se vším nováčkovi poradit a především - nabídnout živočicha získaného legální cestou. Na snímku krokodýl moreletův.
Nejjistější je zakoupit krokodýla od zkušeného chovatele. Kromě jistoty, že je vše legální, u něj nový majitel dostane všechny informace o chovu, a také většinou i možnost kdykoli jakékoli problémy s chovatelem konzultovat.
Existuje i Česká asociace pro chov a ochranu krokodýlů, kde lze nejen sehnat kontakty na chovatele a všechny důležité informace, protože její členové si vyměňují poznatky a zkušenosti z chovu, ale také třeba vedou plemennou evidenci chovaných krokodýlů u nás.
Konečně začínáme s chovem
První otázkou, kterou by se měl zájemce o chov zabývat, je výběr nejvhodnějšího druhu. Pro chov velkých druhů krokodýlů jsou vybaveny pouze zoologické zahrady, také se nedoporučuje chovat doma některé druhy člověku nebezpečné.
„K domácímu chovu bych začátečníkovi doporučil nejlépe nejmenší druhy, které dorůstají maximálně 100 až 150 cm,“ radí Jaroslav Bartoš.
„Ideálně třeba kajmani trpasličí, kajmani brýloví a krokodýli čelnatí.“ Existují i další vhodné druhy jako třeba aligátor čínský, kajman klínohlavý nebo kajman žakaré, kteří jsou ale u nás takřka nedostupní.
Pro začátečníka je jistě nejlepší pořídit si pouze jedno zvíře. Krokodýli jsou navíc zvířata povahově komplikovaná, obzvlášť pokud jde o toleranci jiného člena druhu.
Ne vždy se spolu krokodýli snesou. Tento pár kajmanů trpasličích si vyhovuje.
„Některé druhy krokodýlů jsou velmi tolerantní a lze je bez problému chovat v párech nebo i skupinách. Jiné bývají velmi vybíravé v tom, s kým chtějí sdílet společný prostor,“ varuje Libor Kopečný.
„Na druhého jedince v teráriu mohou reagovat agresivně, ale mohou si ho i naopak oblíbit a vyhledávají jeho přítomnost. Navíc se vztahy mění v čase. Mám osobní zkušenost s krokodýly, kteří tvořili harmonickou dvojici prvních 25 let života a náhle se, prakticky ze dne na den, začali napadat a museli být odděleni. V opačném případě by se zabili.“
Pro domácího chovatele je taková situace obrovskou komplikací, protože většinou nemá pro druhé zvíře připravené zázemí, a tak je to skoro neřešitelné.
Krmení a péče
Krokodýli jsou masožravci, krmí se pouze masitou stravou, jako jsou ryby, laboratorní hlodavci, drůbež apod. Nejčastěji to bývají drůbeží krky, křídla, stehna a vnitřnosti.
Výhodou je, že krokodýlovi se potrava podává podobně jako některým dalším plazům, v tomto případě pouze 3-4x měsíčně. Jeho metabolismus funguje pomaleji než náš, potravu tráví podstatně déle.
Aligátor čínský
Krokodýl nemá stoličky, a tak svou kořist polyká vcelku. Je proto vhodné podávat mu potravu v kusech, které je schopen spolknout. Mláďata se krmí třeba i hmyzem a častěji, i několikrát týdně. Množství potravy je i vzhledem k malému výdeji energie krokodýla překvapivě malé. Pohybuje se hmotnostně kolem desetiny toho, co spotřebuje stejně těžký pes.
Další zvláštní péči krokodýli nevyžadují. Jejich organismus se po milióny let vyvinul do takové míry, že jsou velice odolní. Nepotřebují žádná očkování, jsou odolní vůči vnějším i vnitřním parazitům. Péči veterináře vyžadují opravdu výjimečně.
Zdravotní problémy se projeví většinou změnou chování nebo nechutenstvím, které bystrý chovatel okamžitě zaregistruje.
Svého majitele i přežije
Prvním úskalím, s nímž se často začátečník potýká, je, že si neuvědomí, do jakých rozměrů krokodýl v dospělosti doroste.
Cena mláděte se většinou pohybuje mezi 5-15 tisíci korunami, což není mnoho a mládě nepotřebuje ani nijak velké terárium. Ale v dospělosti se jeho nároky na prostor zvětší a vybudování konečného terária pro dospělého krokodýla může být investicí i ve stotisících korun. Provoz takového terária navíc spotřebovává i nemalé množství elektrické energie.
Krokodýli ve skutečnosti žádné velké okrasy do svých akvaterárií nepotřebují. Na čem jsou ale skutečně závislí, je dostatek tepla. Na snímku je krokodýl australský.
„Dalším častým problémem je manipulace se zvířetem, k níž čas od času dochází,“ upozorňuje Libor Kopečný.
„S mládětem dlouhým čtyřicet centimetrů problém není, s metrovým, fyzicky mimořádně silným a mrštným krokodýlem, už to chce jistou praxi a zkušenosti. Chytání krokodýla, kajmana či aligátora dlouhého 130 cm a více už je činností, z níž rozhodně nebývají nadšeni ani zkušení chovatelé,“ varuje Libor Kopečný.
Například zápachu se chovatel obávat nemusí. Pokud je voda dobře filtrována nebo pravidelně měněna, krokodýl cítit není.
Jako snad všem mláďatům, ani malým krokodýlkům nelze upřít značnou roztomilost. Z tohoto například vyroste krokodýl trpasličí.
Chov krokodýla je třeba si dobře rozmyslet, i když zodpovědnému chovateli přináší mnoho radosti a potěšení. Nelze totiž zapomenout na to, že je to zvíře vyznačující se skutečnou dlouhověkostí.
Kontakt už od mláděte
Libora Kopečného se často v jeho Krokodýlí zoo v pražských Holešovicích ptají, zda je krokodýl schopen poznat svého majitele a zda se k němu chová jinak než k cizím. Za určitých okolností to možné je, vše má ovšem svá ale.
„Případy, kdy se ochočení povedlo, měly společné to, že mláďata v úzkém kontaktu s člověkem vyrůstala,“ říká Libor Kopečný.
„Přímý kontakt s krokodýly bych ovšem neradil. Známe řadu případů, kdy i ochočený krokodýl po mnoha letech harmonického soužití svého opatrovatele napadl a zranil. Jsou to inteligentní tvorové, i nekontaktní či agresivní krokodýl však svého chovatele bezpečně pozná.“
„Čistě hypoteticky, pokud si student střední školy pořídí krokodýlí mládě, je při troše štěstí a dobré péči vcelku reálné, že krokodýl bude svědkem studentova dospívání, následného založení rodiny, příchodu dětí, vrcholu pracovní kariéry, penze a odchodu ze světa v důsledku pokročilého věku. Pak se sám stane předmětem dědického řízení,“ uzavírá Libor Kopečný.
