Činčila si zachovala mnoho zvyků svých divokých předků

Chov činčily je podobný chovu jiných hlodavců, má ale svá specifika. Je to způsobeno i tím, že činčila v přírodě žije ve vyšších nadmořských výškách, než jiní hlodavci, proto se její životní zvyky a také potrava od ostatních liší.

Než si činčilu pořídíte, sežeňte si o ní určitě co nejvíce informací, abyste jí mohli vytvořit co nejlepší podmínky pro život.

Stejně jako u jiných domácích zvířat, i u činčil se můžeme setkat s neseriózními chovateli i množiteli. Pořídit si činčilu je proto nejlepší od zkušeného chovatele, nejlépe sdruženého v nějaké chovatelské organizaci, jako je například Český činčilí klub. Jeho předsedkyně Betty Veselá varuje před neseriózními chovateli.

„V žádném případě nedoporučuji reagovat na inzeráty typu - rozmnožily se nám doma činčily a my nemáme mláďata kam dát, tak si je prosím někdo vezměte nebo je necháme utratit. Z neregistrovaných nekontrolovaných chovů vznikají nejen různá zvířata s genetickými či fyzickými vadami, ale často taková zvířata končí nakonec v útulku či obchodech se zvířaty.“

Při koupi u zkušeného chovatele dostane budoucí majitel navíc mnoho užitečných rad a tipů, jak se o činčilu starat, na co si dát pozor. Správný chovatel k prodané činčilce přidá do začátku i kvalitní krmivo.

U opravdu seriózního chovatele má nový majitel prakticky doživotní poradenství zdarma. Nejen, že jsou činčily od takového chovatele pěkné a geneticky zdravější, ale je i jistota, že se včas socializovaly. Denně je někdo bral do rukou, proto nekoušou a je možné se s nimi třeba i mazlit.

Činčila si přesto stále zachovává mnoho vlastností a zvyků ze svého divokého života v jihoamerických horách. Její domestikace nemá tak dlouhou historii, vůbec první činčila v zajetí se objevila v roce 1828 v londýnské ZOO. Až o půl století později se v USA začalo s jejich chovem v zajetí.

Pro činčilu je nejvhodnějším obydlím klec, lépe řečeno „skříňoklec“, tedy dřevěná skříň, která má místo předních dveří pletivo nebo mříž. Může se chovat i v klasických klecích.

Terária pro činčily nejsou vhodná kvůli nedostatečnému odvětrání, kdy v teráriu stoupá vlhkost a tvoří se plísně, na něž je činčila obzvlášť citlivá - začne jí vypadávat srst.

Klec by měla být vysoká, protože činčily se rády zdržují na vyvýšených místech – v přírodě je to ve skalních puklinách. Minimální výška činčilího obydlí by měla být 100 cm a celkový objem 5000 cm2. Ve vybavení má převládat dřevo. Nevhodné jsou například klece pro králíky nebo morčata, jsou příliš nízké.

„Klece pro fretky jsou vhodné, ale pro mladé činčily je poměrně snadné protáhnout se jejich mříží,“ říká Jaroslav Hrubý, který činčily chová v bytě v panelovém domě. „Já jsem prostě vzal starou skříň, jednu polovinu dveří jsem zasklil a druhou vybavil mříží. Mám tak pohodlný přístup pro čištění a údržbu a činčila má dostatek prostoru.“

Příbytek by měl být vybaven větvemi, nejlépe ovocných stromů, na kterých si činčily hlodáním obrušují zuby, také po nich rády skáčou. Nepohrdnou ani různými hračkami, ale nezapomeňte, že budou mít snahu je okusovat, měly by proto být dřevěné nebo z přírodních vláken (sisál, konopí apod.).

Samozřejmě nesmí chybět přístup k čerstvé vodě, nejlépe v napáječce s kovovým náustkem a miska na granule. Pro činčily je hlavní potravou seno, musí být umístěno do vhodného držáku.

Nádoba na koupání s pískem a sépiová kost nebo minerální kámen na obrušování zubů jsou také nezbytné. Jako podestýlka jsou nejvhodnější piliny, dřevěné pelety, kukuřičné hrudky, bukové štěpky, konopná podestýlka apod.

„Doporučuji také činčile poskytnout nějakou dřevěnou bedýnku s otvorem, kam si ráda zaleze, závěsný hamak na spaní a kamennou destičku, na níž se v teplých měsících ráda chladí,“ radí Betty Veselá.

Činčily svou tělesnou hygienu řeší koupelí ve speciálním písku. Ten by měl být v jejich příbytku stále k dispozici. „Mně se osvědčilo malé kulaté akvárium, kam se činčila bez problémů vejde a z něhož písek při koupeli nevyhazuje,“ radí Jaroslav Hrubý. Písek by měl být čistý a suchý a pravidelně by se měl měnit.

Činčily jsou přísní býložravci. V horském prostředí se jejich metabolismus přizpůsobil co nejefektivnějšímu využití chudé potravy prodloužením střeva. Činčila žere méně než jiní hlodavci, zato potřebuje mít potravu stále k dispozici. Stačí 24 hodin bez krmiva a činčile začnou přerůstat zuby.

Činčilí bobky jsou velké asi jako od potkana a je potřeba je každý den z příbytku odstraňovat, kvůli dlouhému střevu jich nadělají opravdu hodně. Hlavní složkou potravy je kvalitní luční seno. To majitelé činčil kupují ve specializovaných obchodech nebo si ho sami suší.

Další součástí potravy jsou speciální zelené granule (peletky) pro činčily. Neměly by obsahovat různobarevné přísady. „Kvalita granulí je velice důležitá,“ říká Betty Veselá.

„Občas je na balení napsáno, že krmivo je vhodné i pro činčily, ale pokud obsahuje například slunečnici, oříšky a podobně, mohly by se stát pro činčilu smrtící pastí.“

Zkrmováním nevhodné stravy totiž činčile nevratně zbytní játra, to nakonec vede k její předčasné smrti. Když už chcete činčilu odměnit nějakým pamlskem, nebo jí obohatit stravu, jsou nejvhodnější třeba ovesné vločky, sušené bylinky, sušené šípky, sušená jablka nebo sušená poupata růží.

Druh granulí a pamlsků nejlépe poradí zkušený chovatel, lze se o nich informovat i na webových stránkách Českého činčilího klubu.

Činčila je společenské zvíře, které v přírodě žije ve skupinách. Proto je v zajetí vždy lepší pořídit si minimálně dvě. Pokud nechcete činčily odchovávat, pak nezoufejte. Není třeba si pořídit samce a samici. Snesou se i dva jedinci stejného pohlaví. Tohle je dobré promyslet už při pořízení první činčily a vzít si tak případně od chovatele rovnou dva sourozence. Vyhnete se tak fázi seznamování.

Pokud ale už jednu činčilu máte doma a pořizujete jí druhou, nikdy není možné je hned umístit do jedné klece. Budou se přirozeně rvát, protože pro domácí bude ta nová cizím vetřelcem.

Existuje několik způsobů, jak na sebe činčily zvyknout. V každém případě počítejte s tím, že budete potřebovat druhou klec a spoustu trpělivosti. Zvířata, oddělená mříží, si musí nejprve zvyknout na vzájemný pach, teprve pak se mohou začít postupně fyzicky seznamovat. Celé to může trvat několik hodin, nebo také několik dní.

Veterinární péče o činčily není příliš náročná. Nemají žádná povinná očkování, ani se neočkují proti případným nemocem. Jsou chovány v bytě, ven nechodí, pokud se nenakazí z infikované potravy, riziko onemocnění je minimální. Přesto je důležité dodržovat některé postupy, které mohou rozvinutí nemoci či zdravotním problémům včas předejít.

1. Pravidelně kontrolujte, kolik vaše činčilka váží. Jakékoliv zdravotní problémy se u ní projeví nejdřív výrazným úbytkem hmotnosti, což pro její hustý kožich nemusí majitel běžnou vizuální kontrolou zaregistrovat. Činčila váží mezi 500 až 800 gramy.

2. Dalším indikátorem problémů je zvýšená teplota. Zdravá činčila má tělesnou teplotu v rozmezí 36,1 - 37,7 stupně. Výkyvy mimo tyto hranice svědčí o zdravotních problémech.

3. Také průjem nebo zácpa ukazují, že něco není v pořádku. Často se jedná o reakci na nevhodné složení potravy, ale také může jít o signál, že má zvířátko vnitřní parazity. V prvním případě pomůže činčile změna stravy a dostatek pohybu, ve druhém je třeba udělat rozbor trusu v laboratoři.

„Sesbírejte po dvou čerstvých bobečcích, dejte je do uzavíratelného sáčku a vložte do ledničky. To opakujte ještě dvakrát vždy za dva dny. Pak vše odneste k veterináři na rozbor,“ vysvětluje Betty Veselá. Podle výsledků veterinář určí další postup léčby. Dejte ovšem pozor, aby zrovna ten váš veterinář činčily ošetřoval. Nejlepší je se poradit se zkušeným chovatelem nebo opět využít klubové stránky.

Činčily byly domestikovány poměrně nedávno, zachovaly si mnoho z chování svých divokých sourozenců, proto nečekejte, že to budou zvířátka na mazlení.

„Činčila se naučí akceptovat dotyky a hlazení, případně opatrnou manipulaci, dokonce i mazlení, což je ovšem výsledkem dobré socializace činčily už od malička,“ podotýká Jaroslav Hrubý. Veškerý kontakt s majitelem snáší hlodavec lépe ve svém příbytku, cítí se tam bezpečněji.

Když budete mít činčilu od mláděte, můžete ji socializovat natolik, že snese i vytažení z klece, vyleze vám na rameno nebo se schoulí do dlaně a nechá se hladit a drbat. Nicméně při každém prudším pohybu bude vždy chtít rychle zmizet a zalézt si do bezpečí.

Počítejte tak s tím, že činčila většinu svého života prožije ve svém příbytku, proto by jeho velikost a vybavení měly tomuto faktu odpovídat. Činčila se dožívá věku okolo 10 let, její pořízení je tedy pro majitele závazkem na poměrně dlouhou dobu.