Chcete mít dům neustále jako ze žurnálu? Pak do něj nezvěte hosty, radí designérka

Ukázkově prostřený dubový stůl pro šest lidí, lněné ubrousky jsou v jednom šiku jako vojáci, porcelán je ten nejlepší v domě, sklenice se blýskají čistotou, poslední tečkou uzavírající přehlídku dokonalosti je váza naplněná růžemi a liliemi.

Postele jsou ukázkově ustlané, prostěradla z egyptské bavlny jsou natažená „jako strunka”, polštářky jsou jaksepatří natřesené, knihy na konferenčním stolku rozložené tak akorát, aby působily, že je někdo na chvilku odložil, ale zároveň nesmí působit neuspořádaně... Mramorové pracovní plochy v kuchyni září čistotou.

Tak vypadá království pětapadesátileté designérky Kerri Griffinové, které si vytvořila ve svém venkovském domě ze 17. století v hrabství Shropshire, jehož snímky sdílí na svém instagramovém účtu.

Vše vyhlíží, jako kdyby se její hosté jen na chvilku zvedli, ona pořídila pár snímků a pak zase pokračovali v zábavě a povídání. Nic ovšem nemůže být vzdálenější realitě.

Ve skutečnosti, jak sama přiznává na webu deníku Daily Mail, neměla doma návštěvu už několik let. A právě to je důvodem, proč její domov vypadá na všech snímcích tak dokonale. Chcete-li mít dokonalý domov, nezvěte si do něj hosty, zní její zásada.

Z té neslevuje ani v případě rodinných příslušníků. „Když se můj drahý bratr vrátil nedávno po dvaceti letech ze Španělska, a ptal se, jestli by mohl se svým psem bydlet u mě, odpověděla jsem mu, že jsou oba velice vítáni, ovšem pouze pokud se spokojí se spaním ve stodole na zahradě, která není vytápěná a neteče v ní voda, protože psi mají vstup do mého domu zapovězen,” vzpomíná Kerri.

A tak ve všech pěti ložnicích postele vypadají, jako by v nich nikdo nikdy nespal, protože v nich také nikdo nikdy nespí. V kuchyni si sem tam na pracovních deskách zapózují nějaké - stylově velice ladící - kuchyňské spotřebiče, ale to jsou jen ty, které majitelka ve skutečnosti nikdy nepoužívá. Slouží k dekoraci.

Než aby je použila, a u toho je snad i opotřebila, raději si vše, co může, udělá sama, ručně.

„Miluji svůj kuchyňský ostrůvek, ale ani ve snu by mě nenapadlo na něj odkládat použité nádobí. Kdyby se snad někdo, Bůh nedopusť, odvážil odložit si na něj kabelku - proč tohle lidé dělají, vždyť je to nehygienické a nepořádné - okamžitě ji odložím na barovou stoličku. Také jsem nikdy nepřečetla jedinou knihu, co mám na poličce, protože nechci, aby jim popraskaly hřbety,” svěřuje se designérka.

Připouští, že její venkovský dům je spíše něco jako předváděcí dům než domov v pravém slova smyslu. Ze všech lidí, kteří do něj mají povolený vstup, je tak jenom její dcera.

Když už se ale náhodou dostane do nepříjemné situace a musí někoho do svého království dokonalosti vpustit, putuje nekompromisně ven, na terasu. Tam je totiž nábytek, jenž není tak náročný na údržbu. I tak ale ostřížím zrakem sleduje každičký pohyb svých hostí a jakmile někdo dopije kávu či vyprázdní sklenku vína, okamžitě se zvedne a jde příslušný kousek nádobí uklidit.

Pokud se proti Kerri spiknou opravdu už všechny živly, včetně těch přírodních, a je nutné hosty pozvat dovnitř domu, i zde má vyhrazenou speciální místnost, jíž přezdívá zahradní salonek. Zde je snadno udržovatelná dubová podlaha a poněkud méně okázalý mobiliář.

„Nedávno jedna má známá poznamenala, že vlastně u mě nikdy neseděla doma na gauči. Naštěstí to ale většina odbyde jen protočením očí, než aby se kdo urazil,” říká Kerri a dodává: „Jsem jediný, kdo smí odpočívat v mém obývacím pokoji a i já sama používám jen jediný gauč, aby ty ostatní zůstaly neposkvrněné.”

Zatímco někteří se při čtení vyprávění designérky v jejích zásadách nalézají, jiní možná trnou a říkají si, jestli je tohle všechno ještě normální. Původ precizního pořádku může někoho překvapit.

„Mohli byste předpokládat, že můj neposkvrněný domov je zásluhou mé kariéry interiérového designéra. A ano, je v mé povaze chtít, aby pokoj vypadal dokonale. Ale to je jen část příběhu,” začíná s jeho odhalováním Kerri.

Se svým nyní již bývalým manželem se do domu nastěhovali v roce 2006. Designérku dům nadchl svým vzhledem a zejména prostorností. Její děti byly tehdy malé a v novém domově zavládl celkem běžný a zcela pochopitelný rodinný chaos, který se Kerri samozřejmě snažila udržet pod kontrolou, jak to jenom šlo. Bohužel, jejímu manželovi to ale nestačilo.

„Mezi 49 důvody, proč se se mnou rozvádí, mj. uvedl, že neudržuji kuchyňské pracovní desky v čistotě. Stala se ze mě nervózní troska, která se snažila mít vše perfektní, jen abych se mu zalíbila, a když dva roky poté, co jsme se nastěhovali, opustil náš dům, zahájila jsem rebelské období nepořádku,” vzpomíná.

Kerri byla doslova opojena hříchy v podobě nedopitého šálku jen tak odloženého v kuchyni nebo neumytým nádobím ponechaným přes noc v dřezu. Dlouho jí to ale nevydrželo.

Po roce této svébytné svobody ji začal nepořádek dráždit. Odjakživa byla pečující maminkou v domácnosti a rychle si uvědomila, že pokud chce tuto svou základní roli v životě plnit dobře, bude se muset postavit na nohy nejen finančně, ale také emocionálně.

Na druhý den se proto pustila do úklidu s novou mantrou na rtech: „Pořádek v domě, pořádek v duši”. A opravdu. Jakmile se do jejího domova dostavil řád, dostal řád i její život a pomalu začaly přicházet i první úspěchy.

Založila si firmu a dovážela látky z Itálie, poté se posunula k interiérovému designu. Garáž proměnila v prázdninovou chatu. „Jsem přesvědčená, že to vše se mi podařilo jako výsledek mé disciplíny a výjimečné pečlivosti. Když jsem byla obklopena nepořádkem, mé myšlenky byly roztříštěné. Můj klidný a spořádaný domov mi dodává pocit, že mám vše pod kontrolou,” pochvaluje si.

Kerri si oblíbila svou sobotní rutinu. V tento den celý dům vyluxuje, utře prach, umyje okna a podlahy. Do každé místnosti dá čerstvé květiny a dá vyprat všechno povlečení, které pak vyžehlí na svém profesionálním mandlu. Nakonec upraví pozici všech ozdobných prvků, natřese polštáře a vyhladí poslední záhyby na peřinách.

Kromě toho, že sama nikoho na návštěvu nezve, nebyla také už mnoho let hostem u nikoho ze svých známých. Z náznaků pochopila, že se jí přátelé obávají pozvat, protože by jejich domácnosti patrně nebyly na té úrovni, na kterou je zvyklá.

To by ji ovšem nijak zvlášť netrápilo. Po tom všem, čím si prošla, by se - jak říká - nikoho neodvážila soudit. Pokulhávající společenský život ji ale ve skutečnosti příliš netrápí. Ze všeho nejraději je totiž doma.

„Nyní jsem ale usoudila, že je čas na změnu. Tento dům prodávám a kupuji větší, je šestipokojový, je na venkově, na 1,6hektarovém pozemku s jezerem. Jsem první, kdo tvrdí, že žena, která žije sama a kupuje si takhle velký dům, musí být šílená, ale já jsem nadšená. Neuvěřitelně jsem se nadřela, abych si to mohla dovolit. Jen ale ode mě neočekávejte, že bych v něm pořádala nějakou domácí kolaudační party. Už jsem zarezervovala stan,” uzavírá s typicky suchým britským humorem designérka.