Česká národní plemena jsou součástí naší kultury

Mezinárodní kynologická federace (FCI) vždy při uznání a registraci jednotlivých plemen určuje jeden ze svých členských států za garanta daného plemene. Tím se také plemeno stává v tomto státě národním. Ve většině případů je to stát, ve kterém plemeno vzniklo. Ale není to pravidlo.

Například bílý švýcarský ovčák pochází ze Severní Ameriky (před svým uznáním se nazývalo plemeno kanadsko-americký ovčák), ale ke skutečnému šlechtění plemene došlo ve Švýcarsku, které se nakonec stalo také jeho garantem. Bílý švýcarský ovčák je tedy národním plemenem švýcarským.

„Národní plemena mohou být tak stará, že se lze jen obtížně pídit po tom, jak vlastně vznikla,“ říká Vladimíra Tichá, bývalá dlouholetá předsedkyně sboru rozhodčích pro exteriér a tisková mluvčí Českomoravské kynologické unie. „Naopak mohou být plemena velmi mladá, vyšlechtěná z hlediska historického nedávno, tedy např. v 19. nebo 20. století.“

Samozřejmě národními plemeny jsou i ta, která zatím na své uznání FCI čekají, ale která vznikla a jsou chována převážně na území jednoho státu.

Nejstarší z českých plemen. První zmínka o něm je už ze 14. století v písemnostech Karla IV., tehdy ještě pod jménem „český pes“ (canis bohemicus). Od počátku to byl pes určený k lovu, neboť patří k rodině ohařů. Kohoutková výška je 58 – 66 cm.

Tvrdá rovná krycí srst je podrostlá hustou podsadou a chrání psa před nepřízní počasí. Barva srsti je hnědá, hnědá bíle prokvetlá nebo hnědá se skvrnami. Na tlamě má typický vous, který dal plemeni jméno.

„Český fousek je doslova psem pro českou krajinu. Je neskutečně pracovitý a vytrvalý,“ říká Vladimíra Tichá. „Když se řekne český fousek, vybaví se mi hájovna a v ní pod stolem ležící moudrý a laskavý fousatý pes. Je to ale pes, který se moc nehodí do městských domácností. Potřebuje pohyb a práci.“

Český fousek se stal v období rakousko-uherské monarchie dokonce terčem útoků tehdejší státní byrokracie, protože členové spolku plemene odmítli na svých jednáních používat němčinu. Plemeno český fousek je od roku 1964 plemenem uznaným FCI.

Historie tohoto plemene začíná v roce 1977. Jeho vznik byl dán vlastně potřebou tažných psů pro kynologické sporty. V tehdejším Československu byl nedostatek klasických plemen jako malamut, husky apod.

Proto cíleným křížením slovenského čuvače a tažného psa z Kanady vzniklo nové ovladatelné a všestranně využitelné plemeno s kohoutkovou výškou 59 - 70 cm. Za jeho zrod se zasloužil především Petr Hanzlík, který pak po dlouhá léta byl i vůdčím duchem chovu a propagace plemene.

Především díky poměrně velkému rozmachu plemene v devadesátých letech 20. století se už dnes nepoužívá pouze jako pes do zápřahu, ale ukázal se vhodným i jako pes pastevecký nebo pro sportovní kynologii.

Psi mají dlouhou hustou bílou srst se skvrnami, která je přímo předurčuje k celoročnímu pobytu venku. Český horský pes zatím na své mezinárodní uznání stále čeká.

Z dnešního pohledu je vznik tohoto plemene smutný. Pro laboratorní pokusy ho v 50. letech 20. století vyšlechtil František Horák. Podle něj se také původně nazýval „horákův laboratorní pes“. Cílem šlechtění byl pes s klidnou, mírnou povahu, vysokou plodností, nenáročný na péči, s vhodnou tělesnou stavbou, velikostí a osrstěním.

„Strakáči“, jak jim kynologové přezdívají, mají kohoutkovou výšku 40 - 55 cm. V jejich žilách koluje krev německého ovčáka, teriéra a krátkosrstého ohaře. V osmdesátých letech pak bylo využívání psů na pokusy zastaveno a plemeno bylo dáno k dispozici veřejnosti.

Základní povahové rysy, tedy extrémně přátelský vztah k člověku a silný vztah ke smečce, se ukázaly jako jeho silné pozitivní stránky i jako domácího mazlíčka.

„Při vyslovení jména plemene se možná někomu vybaví smutné oči pokusného psa. Strakáč stále umí smutně koukat, a to zvláště v případě, že máte v ruce něco dobrého. Jinak je to radostný pes pro radostné lidi,“ podotýká Vladimíra Tichá.

Český strakatý pes byl zařazen mezi národní plemena v roce 1960 a pod současným názvem v roce 1981, na své mezinárodní uznání stále čeká.

U vzniku plemene stál v roce 1948 František Horák, muž, který stvořil i českého strakatého psa. Český teriér vznikl cíleným zkřížením skotského a sealyham teriéra.

Cílem bylo vyšlechtit nízkonohého loveckého psa s nenáročnou srstí a dobře ovladatelnou povahou. Po letech chovatelské práce se podařilo vytvořit psa s maximální kohoutkovou výškou 29 cm, který má klidnější povahu než jiní teriéři. Zcela postrádá sklony ke rvavosti a výborně se snáší s ostatními psy v domácnosti.

K cizím lidem je lehce rezervovaný, ale svou rodinu miluje, včetně dětí. Je výborně ovladatelný a po svých předcích si nese výrazné vlohy pro práci loveckého psa.

Bohužel dnes je český teriér při lovu využíván ojediněle. Změnil se tak spíše ve společenské plemeno. Možná mu chybí temperament ostatních teriérů, nechybí mu ale schopnost dělat svým majitelům radost. Český teriér byl v roce 1963 uznán mezinárodně.

Historie plemene chodský pes je dlouhá a sahá až někam do 13. století, kdy šumavskou hranici českého království hlídali Chodové. Potřebovali všestranné a odolné psy, kteří by nejen pomáhali chránit hranici, ale byli by využitelní i v hospodářství jako pastevečtí psi. Jejich zobrazení se objevuje např. ve skautském znaku nebo znaku pohraniční stráže. Plemeno postupem času a změněných podmínek upadlo skoro v zapomenutí.

První novodobou zmínkou je pokus několika nadšenců z roku 1948 nechat uznat plemeno mezinárodně, což se nepodařilo. Pak opět následovala desetiletí zapomnění. V roce 1982 se díky dvěma kynologům – Findejsovi a Kurzovi podařilo dohledat majitele posledních psů tohoto plemene a zahájit jeho oživení. Plemeno se během let podařilo znovu obnovit.

Chodský pes s kohoutkovou výškou 49 - 55 cm vyniká lehkým a velmi vytrvalým pohybem. Unikátní je jeho povaha. Je velmi temperamentní a dobře ovladatelný, velmi dobře a rád se učí. Je to vynikající hlídací, doprovodný a rodinný pes, schopný i náročného výcviku, naprosto neagresivní, přátelský, avšak dostatečně sebejistý. Je také oblíbeným záchranářským psem.

„Chodský pes je spojován s naší historií a se sebevědomými Chody. Asi vypadá trochu jinak, než pes chovaný v době Lomikara, ale je stále nenáročný, pracovitý a schopný se naučit snad úplně všechno,“ charakterizuje plemeno Vladimíra Tichá.

Krysařík je jedno z našich nejstarších plemen. Vždyť to byli právě oni, kdo po staletí ochraňoval sýpky před nájezdy hladových potkanů. Býval chován jak v selských chalupách, tak na hradech a zámcích. První písemné zmínky o něm na území Čech pocházejí už z 1. století n. l.

Jak se ovšem měnily podmínky a technické prostředky, krysařík se svým původním určením ztratil práci a takřka vymizel. Pokusy o obnovení plemene byly podniknuty především v první polovině 20. století, ale až v osmdesátých letech se podařilo plemeno plně rehabilitovat a rozvinout jeho chovatelský program.

Hladkosrstý pražský krysařík v typické černé barvě s hnědým pálením má maximální kohoutkovou výšku 23 cm. Patří dnes mezi společenská plemena. Je to ostražitý temperamentní pes, nedůvěřivý k cizím lidem, ale oddaný svému pánovi a jeho rodině. Pražský krysařík není mezinárodně uznaný.

Plemeno vzniklo pro československou pohraniční stráž v roce 1958. Zakladatel plemene Ing. Karel Hartl zkřížením německého ovčáka a karpatského vlka chtěl vylepšit vytrvalost a zdravotní odolnost služebních psů.

Na jeho práci pak navázal na Slovensku František Rosík, který chov významně rozšířil. Z původně výhradně služebních chovů se postupně začali vlčáci šířit i do chovů civilních.

Československý vlčák má v kohoutku 60 - 70 cm (výrazný rozdíl je mezi psem a fenou) a po svých vlčích předcích podědil vysokou inteligenci, zdraví, vytrvalost, odolnost proti rozmarům počasí a také extrémně citlivý čich.

Je to pes nebojácný, odvážný a se silným vztahem ke své smečce, tedy rodině. Může být také nedůvěřivý k cizím lidem, ale nikdy bezdůvodně nenapadá. Vzhledem k jeho inteligenci a samostatnosti je výcvik delší a specifičtější, než u jiných plemen. Dnes je chován nejen jako pracovní pes a pro kynologické sporty, ale i jako hlídač a domácí mazlík.

„Pro mě je to plemeno, ve kterém se stále ukazují původní vlohy, a to zvláště v otázce povahy, a byl by velký hřích se snažit je odstranit. Československý vlčák není pes pro lidi, kterým říkám konzumní. Je to osobnost, u níž je třeba zvažovat, co a jak tlumit a co a jak podporovat. Najde-li majitel v uvedeném uvažování rovnováhu, bude mít toho nejlepšího psa,“ říká Vladimíra Tichá.

Československý vlčák byl v roce 1994 mezinárodně uznán. Po rozdělení Československa bylo plemeno svěřeno Slovensku, nicméně je uznán jako národní plemeno v obou státech svého vzniku.