Akita inu - jedno z nejstarších psích plemen

Akita Inu se řadí jednoznačně k nejstarším potvrzeným plemenům psa vůbec. Předci dnešních akit putovali s kočovníky po Japonsku už v 5. tisíciletí př. n. l. Sloužili jako psi lovečtí a samozřejmě také chránili své majitele a jejich rodiny.

Ve středověku se chov plemene rozvíjel především na dvorech aristokratů, kde bylo také módou šlechtit barevné variety. Ty jsou ve standardu plemene uznávány dodnes. Jediné, co se změnilo, je název plemene, ze kterého se stala prostě a jednoduše akita, i když stále se ještě používá i původní dvouslovný název.

Chov předků dnešního plemene akita v historii občas upadal a hrozilo jeho vyhynutí, jindy se zase rozrůstal do rozměrů, kdy zdivočelí psi ohrožovali dokonce i obyvatele.

Na přelomu 19. a 20. století pak psy zasáhla velká epidemie vztekliny. Situace dospěla až tak daleko, že v roce 1927 byla založena Společnost na záchranu originálních psů akita inu.

Jako základ chovu bylo vybráno 10 typických jedinců, ti byli dále kříženi i se psy loveckého národa Matagi ze severu Japonska. Tím bylo plemeno zachráněno a získalo i svůj dnešní název akita.

Poslední krize pro akity nastala za 2. sv. války, kdy byl v Japonsku chov psů zakázán. Přesto se podařilo plemeno zachránit.

Ne každé plemeno se hodí pro majitele bez předchozích zkušeností se psy. U akity to tak úplně neplatí.

„Plemeno akita je možné doporučit člověku důslednému, schopnému se učit práci se psem, vyrovnanému a není až tak důležité, zda má zkušenosti, či nikoli,“ říká Jarmila Hamplová, předsedkyně Akita Inu Czech Clubu.

„Rozum a cit je ten nejlepší předpoklad k tomu, aby si člověk tohle plemeno pořídil,“ dodává.

Vzhledem k pohnuté historii plemene a i tomu, že v Japonsku je plemeno chráněno zákonem, měl by zájemce hledat především nabídky štěňat s průkazem původu.

Nejlepší a nejkompletnější informace nejen o plemeni obecně, ale i o aktuální nabídce štěňat lze jednoduše získat v Akita Inu Czech Klubu, který chov v České republice zastřešuje. Pak už zbývá jen jedno – objet si pár chovatelů a vybrat si toho, který se vám bude zdát jako nejvhodnější.

„Jednu věc je třeba ale zdůraznit. Nekupujte si v žádném případě dvě štěňata najednou, a to ani z jednoho vrhu, i když vám bude chovatel tvrdit, že se mají ráda,“ varuje Veronika Mannová, chovatelka a cvičitelka plemene akita.

„Vždy přijde čas, kdy sourozenecká láska přejde v rivalitu, a tu lze zvládat jen velmi obtížně. Ve všech případech se museli majitelé vzdát jednoho ze štěňat, což bylo velmi bolestivé,“ varuje. Cena štěněte se v ČR pohybuje kolem 25 000 Kč.

Přestože akitu mohou vlastnit i úplní kynologičtí začátečníci, přece jen se nehodí úplně pro každého. Začátečník by měl být připraven učit se novým věcem a především porozumět svému psovi, jeho psychice a potřebám. Správná výchova je základem spokojeného soužití člověka se psem.

„Často máme lepší zkušenosti a výsledky s lidmi, kteří nejsou zkažení takzvaným cvičákovým drilem, který akita neustojí,“ říká Veronika Mannová.

I u akity je nejdůležitější fází socializace, tedy aby si zvykla na lidi a prostředí, v němž žije, stejně jako na cizí podněty. Socializovat se musí od nejranějšího věku štěněte.

Často na to právě začátečníci zapomínají, přitom pouze dobře socializovaný pes může dál pokračovat třeba s výcvikem, kynologickými sporty a podobně. Hlavní je, že dobře socializovaný pes je pes sebevědomý a bezproblémový.

„Určitě bych akitu nedoporučila lidem s nestabilním rodinným zázemím. Pro zdárný psychický vývoj akity je soulad v rodině velmi důležitý,“ vysvětluje Veronika Mannová. „Akita se také nehodí například pro hlídání objektů nebo k lidem, u kterých většinu času stráví pes o samotě,“ doplňuje.

Akita inu byl ve své vlasti v minulosti využíván jako strážný, lovecký a služební pes. I když je dnes řazen mezi společenská plemena, rád si všechny tyto své dovednosti připomíná. O povaze psů akita se v Japonsku dnes v chovu hodně mluví, je jedním z hlavních ukazatelů kvality psů při posuzování na výstavách.

„Dobrý pes plemene akita je sebevědomý, vyrovnaný, bez projevů agrese nebo strachu. K tomu je třeba samozřejmě schopný psovod, tedy majitel,“ připomíná Jarmila Hamplová.

Výchova a výcvik jsou spojené nádoby, a tak je úplně nejvhodnější, přihlásit se už se štěnětem do nějakých kurzů přímo pro štěňata, které pořádají kynologické organizace.

Pokud zvládnete základy, je možné se poohlédnout po vhodném kynologickém sportu, ve kterém pes vybije svou energii a bude rozvíjet své schopnosti.

Nezapomeňte, že i pes potřebuje nějaké zaměstnání fyzické a psychické, k tomu jsou psí sporty ideální.

„S akitou je možno provozovat prakticky jakýkoliv kynologický sport, ale je třeba posoudit, na co je ten který jedinec vhodný,“ vysvětluje Veronika Mannová. „Akita má vynikající čich, je to lovec, což se dá správným nácvikem dobře ovládat. Jen vzácně aportují. Jsou velmi učenliví a za správnou motivaci a odměnu udělají téměř cokoli.“

Ale pozor, jsou i velice chytří, a tak musíte počítat s tím, že nebudou donekonečna opakovat jeden cvik jako stroje. Základem výcviku je motivace psa, tu je třeba u akity důsledně využívat.

V neposlední řadě mohou majitelé využívat možnosti účastnit se výcvikových táborů a školení, které pořádá chovatelský klub.

Akita se vyznačuje především hustou srstí. Ale kupodivu je to právě srst, která nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Stačí ji pročesávat a koupat dle potřeby.

„Zdravý, dobře živený jedinec má srst se samočistící schopností díky obsahu lanolínu v ní,“ vysvětluje Jarmila Hamplová. Pravidelná péče se tak omezuje na kontrolu zubního kamene, stříhání drápků, pokud se neobrušují samovolně.

Akita i přes své specifické zdravotní problémy patří mezi poměrně zdravá plemena. Problémy s kyčelními klouby se u nich nevyskytují často.

Občas se mohou vyskytovat autoimunitní poruchy, jako jsou různé alergie, ale také SA a VKH syndrom. VKH je neurologické onemocnění, SA laicky řečeno zánět mazových žláz v kůži.

Oba syndromy se především eliminují výběrem vhodných chovných párů, a i to je důvod, proč je velice riskantní pořídit si akitu bez průkazu původu.

Lidé si dodnes akitu pletou s americkou akitou, a tak je namístě, vysvětlit rozdíly mezi těmito dvěma plemeny psů.

Americká akita (dříve nazývaná velký japonský pes) má s akitou společné předky. Byli to především američtí vojáci, vracející se z války v Tichomoří, kteří do USA přivezli první psy, kteří se akitám podobali, ale byl u nich znát i výrazný vliv křížení s mastify a německým ovčákem. Odtud také pochází jejich první jméno.

Americká akita je pes mohutnější, se širší hlavou než japonská akita. Akita má maximální kohoutkovou výšku 61 cm (feny) resp. 67 cm (psi), americká akita je ještě o 3–5 cm vyšší.

Přes svou podobnost a společné předky spolu dnešní akita a americká akita už mají jen málo společného a plemena se vyvíjejí každé zcela jiným směrem.