Agility – mladý kynologický sport, který dobře zvládají i předškolní děti

V současnosti v agility soutěží psi snad všech plemen skutečně po celém světě. Do našich luhů a hájů dorazilo agility poprvé v roce 1991, kdy konečně mohli naši kynologové vyjet se svými psy k našim západním sousedům a ukázky agility tam zhlédli na vlastní oči.

Agility je vlastně parkurový běh, tedy běh po předem určené trati s překonáváním různých překážek. Hodnotí se přesnost a bezchybnost a samozřejmě i celkový čas. Důležité je, že pes celou dráhu běží navolno, tedy bez vodítka, a dokonce nesmí mít ani obojek. Pes tak běží celý parkur zcela dobrovolně, bez fyzického ovlivňování psovodem.

„Agility je rozděleno do tří kategorií podle velikosti psa – small, medium a large,“ říká předseda Klubu Agility České republiky Stanislav Mašek a dodává: „Podle výkonnosti se týmy řadí do tří výkonnostních kategorii A1, A2 a A3. V agility se běhají zkoušky podle jednotlivých kategorií a pak otevřené běhy agility a jumping.“

Nejlepší informace získá případný zájemce přímo na webových stránkách Klubu Agility ČR nebo u jednotlivých kynologických organizací, které se tímto sportem zabývají.

Mám vhodného psa? Tak se bude ptát každý, kdo chce agility se svým psem začít dělat. Nejdůležitější je mít psa, který má pro tento sport vlohy. Často se majitelům psů nějaký sport líbí, a tak se ho snaží se svým psem dělat, aniž by brali ohled na schopnosti a chuť psa do té které aktivity. Zcela jistě není výběr vhodného psa pro agility věcí příslušnosti k určitému plemeni.

„Jednoznačně nelze říci, která plemena jsou pro agility vhodná. V každé kategorii je několik plemen, která jsou oblíbená,“ upozorňuje Stanislav Mašek. „Nejvíce záleží na tom, jaký vztah a sportovní nasazení dokáže psovod se svým psím kamarádem navázat.“ Je to prostě stejné jako u všech ostatních kynologických sportů a aktivit.

Majitel by měl svému psovi co nejlépe rozumět a chápat jeho potřeby a motivace. U agility platí dvojnásob, že pes by měl vše dělat s radostí a chutí, a nikoli na základě donucení psovodem.

Nejoblíbenějšími plemeny na agility jsou border kolie, jack nebo parson russel teriér, belgický ovčák malinois a šeltie. Je to logické. Jedná se o rychlé, mrštné psy, kteří už v genech mají danou dobrou spolupráci s člověkem.

K tomu se ještě přidávají individuální vlastnosti jako ovladatelnost a soustředěnost. Neméně důležité jsou i fyzické a zdravotní předpoklady, kde prim hraje fyzická kondice a nasvalení zvířete. Na agility není vyžadován průkaz původu a dá se tak sportovat i s jakýmkoli vhodným křížencem.

Kdy a kde začít? Nejdůležitější je nespěchat. Samozřejmě už štěně se může formou hry seznamovat s různými překážkami, které se v agility parkuru používají. Může prolézat tunelem, skákat přes nízké překážky a podobně. Ale ke skutečnému výcviku by se mělo přistoupit až později.

„Začít se skutečným výcvikem je dobré v okamžiku, kdy je pes na agility dostatečně fyzicky vyspělý, má základy poslušnosti, je socializovaný, umí si hrát a soustředit se v rušném prostření,“ upozorňuje Stanislav Mašek s tím, že vlastnímu výcviku agility by měl předcházet výcvik alespoň základní poslušnosti. Většinou to není problém, protože kluby agility jsou často součástí kynologických organizací, které cvičí běžný sportovní výcvik.

I když možná agility vypadá na první pohled jednoduše, pes prostě běží a překonává překážky, není to až tak snadné. Proto se nedoporučuje cvičit výhradně jen podle knížek nebo návodů z internetu. Často se tak pes naučí některé věci špatně a odbourávat tyto chyby je velice složité.

„V první řadě je potřeba mít kvalitního a zkušeného trenéra, který pomocí správných metod krok po kroku vede tým až do finální podoby,“ radí Stanislav Mašek. „Vždy je ideální mít u sebe člověka, který přidá svůj úhel pohledu a poukáže tak na chyby, kterých by si samotný psovod sám na sobě při tréninku nevšiml,“ doporučuje.

Agility se většinou trénuje na cvičištích, na kterých jsou bezpečné překážky a správný terén. Bezpečnost psa i psovoda by měla být vždy na prvním místě. Proto by i překážky měly být nakoupeny od profesionální firmy nebo případně vyrobeny tak, aby při jejich překonávání nemohlo dojít ke zranění psa.

Existují tři typy překážek. Skokové, což jsou například jednoduché nebo dvojité, překážkou může být i zeď, dále pak skok daleký a proskok kruhem. Zónové překážky, kdy se pes musí dotknout alespoň jednou tlapou zóny, která je na svém konci i začátku označena. Mezi tyto překážky patří třeba stůl, áčko, kladina nebo houpačka. Poslední jsou probíhací překážky, kdy i laici znají tunel a slalom.

Agility je aktivita, při které se upevňuje vztah psovoda s jeho čtyřnohým kamarádem. Překonávání překážek a běh jsou pro psa naprosto přirozené a vedení psovodem a odměna na konci je tou nejlepší motivací. Protože agility není nijak extrémně fyzicky náročné, je vhodné i pro děti.

„Právě Česká republika se může pyšnit nejpočetnější mládežnickou základnou na světě. Nejmladším psovodům, kteří v republice závodí a hlásí se do juniorské reprezentace v agility, je 7 let!“ chlubí se Stanislav Mašek.

Agility je možné provozovat rekreačně jen jako zábavu. Kdo chce dokázat víc, má otevřené dveře k tomu, dostat se na místní nebo i mezinárodní závody. Pro účast týmů na závodech je potřeba mít výkonnostní průkaz, do kterého se zapisují vykonané zkoušky. Členství v Klubu agility není pro účast na závodech potřebné, ale má svoje výhody zvláště pro týmy, které chtějí závodit pravidelně.

Na závodech musí být pes starší 18 měsíců, na tým by měl být vystaven výkonnostní průkaz. Každý pes je na svých prvních závodech na začátku přeměřen a zařazen do velikostní kategorie. Ty jsou celkem tři podle kohoutkové výšky psa – small (malý) do 35 cm, medium (střední) 35–43 cm a large (velký) nad 43 cm.

Ve všech kategoriích, včetně dětí a juniorů, lze získat mnoho titulů a zkoušek. Těmi nejcennějšími je Mistr ČR jednotlivců, Mistr ČR družstev a titul A3Ch, což je něco jako šampión agility. Ten se po splnění kritérií přidává doživotně před jméno psa.