Zuzana Vančurová chalupu neopustí

Navíc zde domov dvaadvacet let zvelebovala se svým o jednačtyřicet let starším manželem, který před rokem zemřel, jak se zármutkem zaregistrovali i hudební přátelé nejen skupiny Antikvartet a Spirituál kvintetu, se kterým hrával a skládal šedesát let.

„Manžel to tu měl moc rád a jeho oblíbená lavička v zahradě zůstala na stejném místě. Je tu tak s námi pořád. (Rozptýlila jsem tam i jeho popel.)“

„Manžel to tu koupil a já se přistěhovala. Když jsme začali s rekonstrukcí, tak nám mnozí říkali, ať stavení zbouráme. Ale Dušan řekl ne – jde o úctu k předkům a ta se musí zachovat. Vyrůstal sice na Moravě, ale jižní Čechy měl moc rád. S původní rodinou do tohoto kraje jezdíval na dovolenou. Pak si pořídil toto stavení a plánoval, že se tady – jak říkával – zajezevčí a bude tu sám psát texty, rybařit a chodit na houby. To se stalo, až na to, že jsem se sem přistěhovala ještě já a narodili se nám dva kluci. Takže na rybaření už tolik času neměl,“ usmívá se paní Zuzana.

Deset let spolu ve Chlumu u Třeboně (kousek od Mirochova), ve škole – kam chodili dnes už dospělí synové – spolu vedli dětský pěvecký sbor, který založili. A vedli i hudební kroužky.

„Uchytili jsme se tu drápkem a také jsem si to tu zamilovala, i když já pocházím ze severních Čech, od Jablonce. Je to tu tak krásný kraj, že sem spousta lidí jezdí na dovolenou. My máme dovolenou pořád! Nedovedu si představit, že bych odsud odešla. Měli jsme tu šťastné manželství, naše duše souzněly a o věkovém rozdílu to opravdu nebylo.“

Samozřejmě sem rádi dojíždějí nejen přátelé, příbuzní, ale i členové kapely na zkoušky.

Z bývalého chléva na konci stavení je dnes příjemná místnost s klenutými stropy a velkými francouzskými dveřmi na travnatý dvorek. K jídelnímu stolu se vejde hodně lidí. „Na zdi máme fotky, jak to tu původně vypadalo.“

Zuzana Vančurová se tady natolik zabydlela, že ví, kam za úplňku (třeba i bosa) zajít pro bylinky. Ráda vaří (domácí sekaná byla vynikající...), a když náhodou nemá co jiného na práci, tak se baví výrobou ozdob z korálků.

Začíná se také věnovat i jiným výtvarným technikám. Ale parketou „hradní paní“ je i zahrada táhnoucí se za humna a nenápadně přecházející do okolní krajiny.

„Sama jsem to tu osázela – dnes to jsou tak vzrostlé stromy a keře, že mi sem s motorovou pilou jezdívá pomoct táta. A maminka je úspěšná sběratelka fuchsií, ta nás zásobuje květinami. V létě to tu opravdu hraje barvami. Kluci štípou dříví a sekají trávník traktůrkem...,“ pochvaluje si naše hostitelka rodinnou souhru. Starosti, jak si poradí s údržbou malého statku v budoucnu, si zatím raději tolik nedělá.

Krb dává v přízemí příjemné teplo, ale jinak je celé stavení (v podkroví jsou ložnice) vytápěné plynem z cisterny, která dosluhuje a provoz se prodražuje.

„Plánujeme sem tepelné čerpadlo, bude to sice investice, ale těším se, že se nám osvědčí. Vyrůstala jsem v baráku – na zahradě tři skleníky – od dětství jsem věděla, co práce obnáší bydlení ve vlastním domě,“ dodává naše hostitelka, původním povoláním učitelka v mateřince.

Poslední desku Dušan Vančura se skupinou natočil, hotovou nahrávku slyšel, ale vydání už se nedožil.

„Byl s ní moc spokojený – loňského února byl ve studiu naposledy a na desce je i jeho poslední otextovaná skladba Desatero, ke které jsme natočili i klip. I v tomto období a v nové sestavě nacvičujeme repertoár, zkoušíme každý týden a těšíme se, až budeme moci koncertovat pro publikum. My bychom mohli hned. Se školním sborem, bez manžela, už od léta nepracuji.

Hodně jsem se od něho naučila i přitom, ale bez něho si to neumím představit. Dvaadvacet let jsem se od něho učila a teď se to budu snažit zúročit a uvést do života.

Mám snad deset let sen, že z vedlejší stodoly uděláme nahrávací studio a zkušebnu. To byl také společný plán,“ zamýšlí se nad budoucností.

„Někdy mě napadne, že kdybych žila ve středověku, tak mě asi jako čarodějnici upálí. Opravdu tady celé léto pobíhám bosa po loukách, sbírám bylinky a dělám z nich lektvary a tinktury. Začala jsem to studovat ale až v dospělosti. Moje mastičky už pomohly mnoha lidem a synovi jsem tím vyléčila atopický ekzém, kterého se dlouho nemohl zbavit ani s pomocí lékařů a mastiček za tisíce,“ usmívá se Zuzana.

O přírodu má větší než malý zájem a potvrzuje, že je na malé vesnici opravdu ráda. „Je to tu můj život a mé království. V noci je tu tma a ticho. Navíc jsem přesvědčená, že rostliny a příroda se k člověku chovají tak, jak on k nim.“

Taková místa se neopouštějí. Na takových místech se zůstává.