Článek
Fotbalem, který na Julisce hraje mladší syn Jeroným řečený Jery, samozřejmě žije celá rodina. A Jeryho spoluhráči a kamarádi bývají v bytě častými hosty.
„Když jsme kupovali sedačku do obývacího pokoje, ukázal manžel Vlado na tu největší se slovy: Na té se vyspí nejvíc fotbalistů. Hoši jí okamžitě začali říkat lehačka,“ vzpomíná Zuzana Maléřová a dodává, že tady všude vznikají její knihy. Žádný speciální pracovní kout prý nepotřebuje.
Píše všude, rukou a na volné listy papírů. Až čistopis přepisuje na počítači. Stejně tak vznikla půvabná a inspirativní kniha pro kluky i holky všech generací. Jmenuje se Proč kluci milují fotbal a pravdivost postav dokládají i fotografie tradičního spoluautora a manžela naší hostitelky Vlada Bohdana. Je hlavně o přátelství malých i velkých a rozhodně nepropaguje trenéry, kteří posílají na hřiště - a tudíž i do života - hráče s úkolem zranit soupeře.
Inspirace a realizace
Spolubydlící fantazii a hravost tu potvrzuje už samotná dispozice bytu a využití jeho plošných metrů. Ve strašnickém věžáku, který si někdy před třiceti lety stavěli stavaři pro sebe, nejde tedy o klasický panelák, ale o nápaditý a zajímavý dům, se rodině podařilo před pár lety koupit i sousední garsoniéru. Propojením dvou bytů vzniklo originální území poskytující soukromí všem.
„Máme teď jednu zasklenou lodžii a jeden balkon. Stěny mezi byty tu jsou tak silné a pevné, že se do nich vrtá hůře než do panelů, ale hlavně přes ně není nic slyšet.“ Synovi při rekonstrukci vybudovali minipokojíček - výsostné území - z bývalé koupelny dříve sousedního bytu. Malé okno (kvůli světlu a větrání) vede do pokoje sestry.
Jednou z nepřehlédnutelných ozdob bytu je obraz od herečky a malířky Blanky Bohdanové, maminky Vlada Bohdana. „Vzpomínám si přesně, jak ho v mé přítomnosti na chalupě malovala. Nazvala ho Splynutí. Moc se mi líbil. Čekal na mne pod vánočním stromkem.“
Soukromí a otevřený domov
„Náš společný život s fotografem Vladem Bohdanem začal v garsonce, ke které patřila malá kuchyň, komora, koupelna a velká lodžie. Ve chvíli, kdy jsme tušili, že se naše rodina rozroste, podařilo se nám získat vzpomínaný vedlejší byt, úplně stejný, jen zrcadlově obrácený. Vedle sebe stojící předsíně oddělené zdí jsme propojili a spojením těchto dvou malých bytů jsme získali atypický prostor.
Dvě velké místnosti a dvě hnízda pro děti, která vznikla z druhé kuchyňky a koupelny. Ve zdi mezi pokojíčky jsme vybourali okno a tak, když spolu sourozenci chtějí komunikovat, okno otevřou. Když chtějí mít soukromí, okno zavřou. Náš domov netvoříme jen my čtyři a pes, ale všichni, kdo k nám přicházejí. I ti, kteří už nikdy nepřijdou.
Na jediném místě vždy sedávala Stella Zázvorková a pila z jediného hrnku. Libuška Geprtová zase sedávala na zemi, aby ji mohl olizovat pes. Na stěnách pokojů máme většinou obrázky od výtvarníků, kteří spolupracovali na našich knihách a kteří se stali součástí našeho života a práce.“
Nejhodnotnější zařízení
Byt zdobí několikeré hodiny. Jejich symbol je na obálce knihy Šťastná hodina, která k velké radosti autorky nedávno vyšla v novém vydání.
„I titul naší úplně nové knihy opět Vlado spojil s časem. Časomíra na starém obřím míči na železné konstrukci ukazuje začátek utkání. Stav 0:0. Nic není rozhodnuto. Kniha o hře zvané život. Právě ona úzce souvisí s naším domovem. Je dokonale vybydlený dětmi.“
Chloubou domova jako malovaného je také velké loutkové divadlo, které nechal vyřezat na Valašsku Zuzanin tatínek a výtvarně ho pojednala akademická malířka Lucie Seifertová.
„Se sbírkou pětadvaceti dřevěných téměř metrových loutek jsme vymysleli a odehráli nespočet představení. I o tom jsem psala v knize inspirované životem s fotbalem. Divadlo totiž u nás začali hrát i Jeronýmovi fotbaloví spoluhráči. Ale nejen to. Jery a Jirka si začali říkat bráchové, Manďas a Raty se usnesli být jejich bratranci a spolu s ostatními kluky patří do našeho domova.
A tak je jednoznačně nejhodnotnějším zařízením našeho bytu klučičí smích, zpěv naší dcery Alžběty a vědomí, že z tohoto hnízda vzešlo už několik knih, které si našly domov u čtenářů.“