Článek
Pět let žila za velkou louží. Pak pobývala tři roky v Anglii, kde se provdala a získala příjmení, které by někdo považoval za umělecké jméno. „Ale není tomu tak ani po rozvodu,“ usmívá se Hana, když nás v Uhříněvsi zvala ke stolu s kávou. Už téměř rok tu žije novou životní etapu.
Hana Robinson po spolupráci s Michalem Horáčkem vydala svoji první sólovou a autorskou desku Brouk v hlavě.
A i když tu jsou s přítelem jen v podnájmu, cítí se tu jako doma. „Nedělá mi problém se stěhovat, za svůj život jsem tak učinila snad padesátkrát! Ani se to nesnažím počítat. Tady nám to nyní vyhovuje,“ konstatuje rodačka z Brna. Tam žila do svých devatenácti a pořád se ráda za rodiči vrací. I proto jí vyhovuje bydlení na východním okraji Prahy jen kousek od dálnice.
Klávesy v přízemí, kola v garáži
Řadovka vyrostlá spolu s okolními stavbami na bývalém poli svojí praktičností a kvalitou bydlení předčí vnější podobu. Nejde sice o nijak zdobnou architekturu, ale jednotným stylem i nejbližšího okolí jde o pohodové bydlení.
Pracovna v přízemí má okno na předzahrádku, kde je možné i parkovat.
„Přišli jsme do hotového a vnesli jsme si sem vlastně jen pár osobních věcí a kusů nábytku na dotvoření atmosféry podle našeho vkusu. Bydlení nám nabídla rodina přítelova bratra, shodou okolností se stěhovali do Brna. My jsme nic takového neplánovali, ale když se nabídla tato příležitost, vyhovující všem, neváhali jsme. Vyhovuje nám tady i počet pokojů a dostatek úložných prostor, protože tu máme spoustu sportovního náčiní - od kol po lyže. Mám tu i svůj klid na skládání a hraní,“ pochvaluje si Hana s tím, že tady dokončovala i novou nahrávku Brouk v hlavě.
Sportovní náčiní tu opravdu není dekorací. Mnohým možná utkvěla v paměti loňská rekordní akce, kdy Hana s bratrem (lyžařem a horolezcem) a kamarádem soutěžním jezdcem (jako řidičem) během jednoho dne objeli a sjeli v každém našem pohoří jednu sjezdovku.
Velká i menší okna prostorný interiér opticky ještě více zvětšují a ozvláštňují.
Hlavně šlo o zviditelnění nadačního fondu Impuls, se kterým zpěvačka spolupracuje. Sama se léčí a o to víc si, jak říká, váží lidí z nadace, kteří jsou ochotni a schopni udělat mnohé pro druhé. Fond se věnuje osvětové činnosti, přispívá na budování rehabilitačních center a podporuje výzkum roztroušené sklerózy.
Nejoblíbenějším kusem nábytku Hany je pohodlná sedačka u televize. „Často na ní odpočívám. Vylehávám. A ráda se dívám i na sport v televizi, poslední dobou hlavně na tenis a našim moc fandím.“
Washington, Londýn, Uhříněves
„Věnovat se muzice mě baví a přijde mi to naprosto přirozené. Tak jako někdo umí malovat a vystihnout třeba nějakou osobu. To já teda neumím! Ale ráda maluji abstraktní obrázky. Na rozdíl od bývalého manžela, který nevydýchal mé onemocnění, můj současný přítel na mne myslí tak, že mi koupil nejen barvy, ale i malý stojan, abych nemusela při malování stát a neunavila se tak.
Vedle sportu je pro Hanu dalším koníčkem malování.
Hudbu si skládám i proto, že nejsem zpěvačka s nějakým mimořádným rozsahem, takže si vyhovím.“ Hana vystudovala jazzovou hru na piano v Berklee College of Music v Bostonu. Do Států odjela (za bratrem) ve dvaceti letech po ročním studiu na filozofické fakultě v Brně a od té doby byla vlastně na cestách.
Polovina přízemí je velká místnost spojující obývací pokoj, jídelnu i kuchyň v jedno.
„Myslím, že jsem se už ukotvila v Praze. Předtím jsem bydlela ve Štěpánské ulici a v centru to bylo dobré porozvodové útočiště. Je pravda, že tady je bezvadná ta zahrádka a posezení, třeba při snídani venku. Autem i hromadnou dopravou je dobré spojení do centra, které nám tu možná i proto nechybí. Zatím dobré. Jsou tady hezké procházky.“
Moderní design a sousedi
Vedle koncertování je pro Hanu hlavní profesí výuka hry na klavír na mezinárodní škole v Praze. „Vedle pravidelného příjmu je pro mne výhoda, že si udržuji angličtinu, kterou bych nerada po těch letech zapomněla používat. Pravda, poslední dva měsíce jsem věnovala hlavně natáčení cédéčka.“ Hanu Robinson zajímá i design a architektura.
Kuchyňská linka je nejvýraznějším nábytkovým vybavením místnosti, vedle pohodlné sedací soupravy.
„Můj bývalý muž je Brit a jeho prací bylo kupování bytů, které opravil, zařídil a zase prodal. Nebyli jsme spolu dlouho, ale stačila jsem se od něho dost naučit a hlavně se mi líbil jeho dobrý vkus. Vyznával čisté a moderní věci. Možná někdy malinko neosobní, ale mělo to něco do sebe a hlavně byl schopen vše vnášet do tradičních britských prostor s vysokými stropy s různými ornamenty a tapetami.
V Anglii jsou hezké designové věci mnohem dostupnější než u nás. Tady jsou předražené. Dneska je tam levněji i v prodejnách nábytku značek známých i u nás.“
Byt má být k žití
Zpívající klavíristka přiznává, že se brzy cítí všude doma. „Také záleží na tom, s kým tam jste. Ale zvyknu si opravdu všude, pokud mne neštvou třeba sousedi. Je pravda, že Amerika mi chybí a mám ji v tom dobrém slova smyslu ráda. Američani jsou ohromně uvolnění, zábavní a vše mají prakticky udělané.
I ložnici v patře ozvláštňuje atypické okno.
Ani já už nemám doma problém chodit třeba v botách - samozřejmě po sobě vytřu a také odpočívám v papučích. Ale hlavně, aby to bylo pohodlné! Třeba při vzpomínané údržbě podlahy je důležitý materiál, ze kterého je. Vše má být tak, aby to bylo hlavně k žití, a ne, abychom se nad svým domovem vznášeli.“
