Zpěvák Vít Sázavský relaxuje na chatě v trampské osadě

„Je to tu tak už dávno zavedené, že každá chata - kdo může - uvaří podle sebe guláš z kila masa. Ten se pak s ostatními přidá do jednoho hrnce. Každý rok guláš samozřejmě chutná jinak, ale vždy je vynikající,“ usmívá se zpěvák, skladatel, aranžér a kytarista, který si místní prostředí náramně pochvaluje. Už proto, že s rodinou jinak bydlí v paneláku, v pražských Nových Butovicích.

„Z Prahy jsem na chatě za pár minut a vlastně tu spokojeně žiju většinu roku.“ Přístavbou zastřešené terasy bydlení v chatě získalo doslova další rozměr.

„Bydlení v paneláku nám také vyhovuje, i když jsme tam v podnájmu. Ale paní domácí je moc milá dáma a fungujeme tam přes deset let bezvadně. Jenže jsi tam pořád jako na židli, která se může zakymácet. Člověk nikdy neví, co se může stát třeba v rodině majitelky bytu. Dřív byl náš vysoký dům vidět hned od stanice metra a my měli výhled do dálky na všechny strany. Teď nás zakryla nová kancelářská budova, která podle toho, jak málokde se tam v zimě svítí, není ani zdaleka zaplněna. Kdysi jsme bývali jediný vysoký panelák a teď tam každé tři roky postaví nějakou další zbytečnou administrativní budovu. A je po prostoru…“

Pražský byt také není pro Víta tím místem, do kterého by investoval víc, než je třeba.

„Vybavení a zařízení máme hlavně funkční. Ale ani z chaty se nesnažíme dělat nějakou výkladní skříň. Koupili jsme ji už jako starší stavbu, tak ji spíš udržujeme a zateplujeme. Když jsme tu před lety bydleli i s dětmi a v zimě mrzlo, tak jeden z dospělých celý den pouze přikládal do kamen. Tenkrát jsme pustili jiný pražský byt, protože jsme tam nechtěli už být a pan majitel nás tam také nechtěl. I to už jsme zažili,“ vzpomíná s úsměvem náš hostitel, který si tu užívá přece jenom více pohodlí a klidu, i při práci s muzikou.

Jeho žena Vlaďka je houslistka a v době naší návštěvy byla s orchestrem na turné. Na cestě za posluchači bývají oba často.

„Nejdůležitější je, aby měl člověk práci, která ho baví, a to pak ani peníze nejsou to nejdůležitější. A já to tak mám.“

Vít Sázavský to tak měl už se skupinou Neřež a platí to i dnes, kdy s nimi nově koncertuje a nahrává Lucia Šoralová. („Postupně jsme se poznávali a jednou nám řekla, že už nás poslouchala s maminkou jako dítě…“)

Ke dvacetiletí skupiny Neřež si dopřáli vydání dvojalba - reedici staré dobré desky Nebezpečný síly a výběr ze všech ostatních desek. Celé se to jmenuje Dvacet let Neřež.

„Na výběru jsme se se Zdeňkem shodli, včetně duetu, který zpívá s Marií Rottrovou. A jsme rádi, že spolupráce s ní pokračuje nadále. Se Zdeňkem Vřešťálem nejsme za čtyřicet let společného hraní ani tak jako bratři, ale spíš manželé. (…však jsme se také nechali pozvat i od Zdeňka Vřešťála, tentokrát ke Kutné Hoře, tedy někdy příště - pozn. aut.) Včetně toho, že se umíme i pohádat. Krátce,“ dodává Vít s tím, že k nezaplacení jsou i mezilidské vztahy.

„V našem věku už tohle víme. A když netrpíš hladem, tak je tohle podstatné stejně, jako že máš práci, která tě baví. Tradiční trampskou osadu tady, jako kdekoliv jinde, už nenajdeš, ale že jsme tu obklopeni zelení a dobrými sousedy, to už samo mi stačí k dobré náladě.“

Když Vít Sázavský na toto místo za hradem Okoř s manželkou přišel poprvé, hned si oba všimli, že tu mezi chatami nejsou ploty. A naštěstí ani mezi lidmi, i když tu dnes už nepobíhá tolik dětí jako tehdy.

„I naše děti jsou už dospělé. Ale pohoda je tu pořád. I když nám skutečně patří pozemek jenom pod chatou. Teoreticky by si pod našimi okny mohl kdokoliv postavit stan, ale nikoho to zatím nenapadlo.“ Jako kluk vyrůstal v Praze 5, užil si zeleně dost i tam.

„Lítali jsme po zahradách, stavěli bunkry, lezli po stromech a dětství jsem tam měl krásné. Po různých adresách jsem doputoval do Butovic a na Okoř. Když sem přijíždím v noci unavený z koncertu i cesty, s každým kilometrem blíž k cíli cítím, jak se mi vrací energie. A ať už někdo věří nebo ne, viděl jsem mapy míst s dobrou energií, a takové místo je i tady.

Na mě tak určitě působí. Můžu si tady hulákat a mlátit do kytary třeba ve dvě ráno. To by v paneláku nešlo. Než jsme chatu koupili, viděli jsme desítky jiných. Když jsme ale přišli sem, bylo rozhodnuto. Ani jsme si nemuseli nic říkat. Věděli jsme, že nám tu bude patřit jen ta chata. Ale ani nikomu jinému nepatří to, kde jsme my. A tak už nové hledání neplánuji.“