Článek
Možná i proto, že paní domu chalupu u Trutnova zařídila podle zásad feng shui. „Dlouho jsem si kreslila, jak domem proudí energie, vše proměřovala a zakreslovala a myslela na charakteristiku všech členů rodiny, až jsem nakonec interiér zařídila podle zkušeností hlavně pocitově a intuitivně,“ vzpomíná paní Eva, když nám ukazuje plány plné čar, které si schovala na památku – vypadají opravdu impozantně!
„I jako poradkyně v tomto oboru jdu postupně od konkrétního člověka k danému prostoru. Směrů je opravdu hodně a někdy je to technicky náročná práce. Tady je to hodně členitý a netradiční prostor. Tak jsem tu chodila půl roku s plány tak dlouho, až jsem si začala myslet, že se pohybuji v začarovaném kruhu. Intuice zvítězila, vnímání prostoru a cítění energie je důležité. Při dodržení všech daných zásad, jak interiér uspořádat.“
Do zmodernizovaného stavení se vejde (napravo) i vnitřní bazének a sauna.
Tvůrčí rekreování
Manželé Vančurovi se syny Jonášem a Kubou na tomto vesnickém místě, s polem pod okny a s výhledem na Krkonoše, bydleli nepřetržitě několik let. Pak si práce i školy kluků vyžádaly přece jen pobyt v Praze. Vracejí se sem rádi a tak často, jak jen to jde.
„Když jsme stavení koupili, následovaly docela vyčerpávající stavební práce. Jednak jsme přemístili kuchyň do jiné místnosti, což znamenalo i nové rozvody. Ale hlavně jsme zrušili jedno schodiště a vybudovali nové,“ vzpomíná Jan. Půdorys domu do „L“ si časem vyžádal další úpravy, včetně dalšího schodiště. „Znamenalo to probourat strop v nejstarší části domu. Jako izolace tam byl popílek, a když to prorazili, nastala katastrofa. A to jsme tady už bydleli! Byla to stavební historka ze všech nejvýživnější.“
Dřevo je tu jedním ze stavebních kamenů a pokoj zdobí i zárubně, stejně jako psací stůl s roletkou.
S moderními kusy nábytku příjemně korespondují starožitné solitéry. Například neuvěřitelný stoletý psací stůl se sklápěcí pracovní deskou – jak na notebook! Nelze si nevšimnout příjemně vyladěných barev stěn i bytových doplňků.
Paravány kolem postele. Původně tu vedlo schodiště.
Stejně tak práce paní Evy, která má v jedné části podkroví ateliér na výrobu šperků (s výhledem do zahrady, aby i tady měla přehled, co dělají jejich chlapci). A také společenskou místnost, kde pořádá pro ženy vzdělávací semináře.
„Moje klubovna. Práce o samotě s kamenem je pro mne vyvážení práce s lidmi. I v pražské galerii Radostína, kde také pořádáme, kromě výstav, různé semináře. Když se na práci soustředím, je to jako forma meditace, kdy člověk nemyslí ani na jídlo a nevnímá čas. Jsem při tom maximálně šťastná a ještě při tom něco vzniká. Můj tatínek je výtvarník, dělá skleněné plastiky i šperky, takže jsem v tom vyrůstala.“
Venkov respektující jemná kuchyně v přízemí koresponduje s ostatním interiérem.
Hledání a nacházení
Než se Vančurovi přestěhovali do Dolců u Trutnova, zkusili za Prahou obývat dřevěnou novostavbu. Ale dojíždění do Prahy po dálnici bylo nepříjemné. A pak se to stalo. Autonehoda. V autě jeli všichni. Následovala Honzova náročná operace krční páteře.
Nakonec dopadlo vše dobře pro všechny, ale dům, který si sami postavili, prodali. „Po nastěhování jsme zjistili, že se nám tam až tak dobře nebydlí. I když jsem tou dobou byl propagátorem dřevostaveb. Sešlo se víc důvodů, kdy nám to místo nepřišlo úplně v pořádku. A když se k tomu přidal zážitek s havárií u Říčan, tak už nás tam opravdu nic nedrželo. Jezdit každý den do Velkých Popovic kolem místa, kde se nám to stalo...“
Jídelní stůl pro šest lidí je deskou zamaskovaný stůl kulečníkový.
Tu opravdovou radost z prostředí jim přineslo až toto místo.
„Žena je od Semil a můj táta je z hor, kde jsem jako kluk vyrůstal. Usilovně jsme hledali nové místo na víkendy. Mimo Prahu, ve Východočeském nebo Severočeském kraji. Až jsme dostali tip na tuto nemovitost od známých a k naší radosti jsme se s majitelkou dohodli. Jezdili jsme sem na rekreaci a jednou jsme tu byli s klukama na jarních prázdninách a vzalo nás to tak, že jsme tu zůstali. Napřed dva roky, pak rok v Praze a zase v kuse téměř čtyři roky.“
Útulné je v domě i podkroví.
Pražská základna
Pronajatý pražský byt ve viladomě je zase o něčem jiném, ale i tam prostor uchopili prý po svém. „Aby byl byt a interiér zajímavý, není vůbec otázkou jeho velikosti, ale invence majitele,“ dodává paní Eva.
„Kluci v Praze chodí do škol, Eva je pracovně na Malé Straně také stále více vytížena a já tak také ušetřím kilometry v autě, protože s kapelou vyjíždíme v pěti na koncerty jedním autem. Vracet se v noci do Trutnova bylo únavné i neekonomické. Vloni jsme měli sto padesát koncertů a natočili jsme v současné sestavě průřez s osmdesáti základními písněmi z pětačtyřicetiletého hraní.
Dneska už jsme v původní sestavě s Mirkem Řihoškem jen dva. Musím to zaťukat, vše funguje dobře a kolegové nám lehce snižují věkový průměr,“ dodává s úsměvem Jan Vančura a při dosažené věkové hranici na odchod do důchodu nemyslí. „O tom potom. Když odehrajete za ty roky tolik, tak to z vás nikdo nevymýtí. V posledních letech jsem sice udělal určité kolečko v byznysu, ale k muzice jsem se vrátil vlastně už v roce 2000 a k domovské kapele v roce 2006. Dnes bych nic jiného dělat nechtěl. Leda tak ředitele kapely.“
Rangers – Plavci mají téměř připravené album s úplně novými písničkami. „Sami od sebe (i s fanoušky) čekáme další posun, i když lidem starý písničky nevadí, protože se jim na ně vážou osobní vzpomínky. Někdy si na koncertech i popláčou. A to jsem jako dítko školou povinné dostal poznámku: Dělá všechno pro to, aby se ostatní smáli.“
