Článek
Jeho kamenný dům stojí uprostřed zeleně. Tady dává vzniknout muzice a tady také připravuje zavedený (příští ročník už bude čtrnáctý!) hudební festival na Okoři. Mezi Prahou a touto magickou zříceninou je jeho bydliště.
Rád si sem přenáší odkazy na vzdálenou krajinu druidů. Kamenné zdivo, terasa ze starých trámů, dřevěné podlahy a vzrostlé stromy v zahradě dávají velmi rychle zapomenout, že jsme jen pár kilometrů od letiště i paneláků.
Strom jako dřív
„Stromy jsem si tu záměrně nejen nechal (ořechy prý vytáhnou ze země spousty litrů vody a dům je opravdu suchý, i když je hodně starý a vlastně bez velkých základů), a když jsem si kupoval třešeň, tak jsem v zahradnictví řekl, že chci takový strom, jako byly dřív,“ konstatoval Michal a bohatá koruna zakrývající výhled na horizont se skladovými budovami mu potvrzuje správnost výběru.
„Teď mezi stromy vidím na klášter a kostelní věž. Je to tu paráda! Třešeň jsem zasadil asi před dvanácti lety, kdy na protějším poli za údolím ještě žádné sklady nebyly.“
Dnes těžko uvěřitelná je i samotná cena za získaný dům. „Našel jsem to tady na inzerát. Majitelé mi ani moc nechtěli na fotografiích ukazovat zadní stěnu stavení, ale když jsem ji uviděl (neomítnutou kamennou zeď), tak jsem zajásal s tím, že to je přesně to, co hledám. Navíc jsem jim zaplatil penězi z prodeje dvougarsonky a doplatkem na dnešní poměry směšným.“
Michal Šenbauer si dům k obrazu svému dolaďuje už šestnáctým rokem a tohle místo mu pořád ještě nezevšednělo. „I proto, že mě tu baví pořád něco dělat. Hlavně chci udržet původní ráz. Žasnu, jak si dneska lidi kupují od stavebních společností nesmyslně drahé domy a z mého pohledu ani nijak hezké, ani účelné.“
K ozdravné atmosféře tu napomáhá i zvířena. Společností nejvěrnější je Michalovi i devítiletá labradorka. Koček se tady během let vystřídalo už víc, dokonce tu žily postupně i dvě černé slepice. Ta poslední samozřejmě neohlašovala začátek dne, ale usazením se na oblíbené větvi stromu zahajovala podvečerní hodinu, kdy byl náš hostitel připraven nabízet návštěvám alkohol.
„Jmenovala se Olinka a kamarádi kolikrát žasli nad naší souhrou. Dokud pracovitě pobíhala po dvoře, přišlo mi nepatřičné odpočívat. Až když se usadila na větvi, začal jsem nalévat.“
Cena chutě do práce
Práce kolem domu se Michal nejen nebojí, ale kolikrát ji i vyhledává. Má pro to i své vysvětlení: „Když děláš hudbu, není po tobě nic vidět. Na něčem děláš dva tři roky a zůstane akorát nahrávka, koncerty utečou. Kamenný domeček jako kůlnu jsem si postavil sám. Důležité je mít na to chuť.“
Terasu u přízemí domu zdobí i tvoří staré trámy.
Ať Michal dělá s kapelou nebo tady, musí se nadchnout a musí cíli věřit. „Pak zblbnu i všechny kolem. Bez přesvědčení a srdce dělat nejde. Ale je to komplikace. Protože jinak můžeš dělat třeba i věci, které jsou jen výhodný. Jenže v životě by se měl člověk věnovat tomu, co mu říká cit. Peníze jsou vlastně vždycky jen prostředek, abys mohl něco dělat. Když ti neslouží k tomu, abys mohl něco dělat, jsou vlastně k ničemu. Mám rád lidi, z kterých mám dobrý pocit. Ať dělají cokoliv, nakopne to pak i mě.“
Slunce a stín
„Samozřejmě že když si pořídíš starý dům, jsi při jeho úpravách vymezený danými proporcemi. Je dobré dát si čas, než začneš něco předělávat, a během bydlení třeba zjistit, jak jde domem slunce, jak chci dané prostory vlastně využívat a podobně. Já jsem tady přidal jen několik oken a teď upravuji k bydlení i podkroví.“
Do domu vstupuje hodně světla i přesto, že většina zahrady je díky vzrostlým stromům vlastně ve stínu. „V létě je téměř na celé zahradě krásný chládek. Na slunce se rád dívám, ale nemám rád, když na mě dlouho svítí.“
I když to při prvním pohledu na přírodní zahradu nevypadá, vše tu má své místo a téměř řád.
„Zahrada je rozdělená, stejně jako záhon: na části jsou bylinky a na druhé straně u plotu je hřbitov mých zvířátek, takže se tu ty energie propojují. Když si udělám bylinkový čaj, tak se vlastně s nimi zase potkám a zase mi dodávají sílu,“ usmívá se Michal cestou k záhonu dýní, které rostou uprostřed trávníku opravdu bio.
Keltské nápady
„Mám pocit, že celé to místo propojené stromy má zvláštní energii,“ pochvaluje si prostředí Michal Šenbauer a při povídání o dalších plánech i dokončování nové desky Českého srdce je patrné, že energii potřebuje i pohodář.
Připravovat festival je totiž stále těžší a sponzorů méně. „Člověk musí být trochu šílenec, aby do něčeho takového šel. Ale je to i potěšení a člověk se tomu věnuje i s vědomím, že když to přestane dělat, tak ta věc zmizí. Nebude. Udržet kontinuitu na úžasném a magickém místě stojí za to!“
Na Okoř to má Michal opravdu kousek, a jak vzpomíná, vše začalo večírkem v podhradí. „V bujaré náladě jsem si řekl: tady by měl být festival. Stejně jsme s kamarádem vymysleli Keltskou noc v Jablonci nad Jizerou. Z večírků pak vzniká spousta práce,“ směje se Michal, když nám ukazuje zdejší takzvanou společenskou místnost s krbem a vstupem rovnou do zahrady.
V kamenných zdech vznikala ve spolupráci s Lucií Bílou také písnička Bosou nohou žárem. Natáčeli tu i videoklip. „Původně jsme ho chtěli natáčet venku, ale byla příšerná zima, tak jsme to tu vevnitř zahalili bílými hadry.“ Se zápalem už teď Michal skládá nové věci pro desku Českého srdce, která by se měla narodit na jaře. To už budou mít stromy v zahradě zase spoustu listí.
