Zpěvák Marek Ztracený zůstává věrný rodnému městu

Marek se jim, třeba i jen třídenními výlety k moři, snaží vynahradit, že je to městečko spojené hlavně s lyžováním a drsnější přírodou.

Při výběru vlastního bydlení rozhodl výhled na oblíbenou Šumavu. Jsou v posledním patře zrenovovaného bytového domu. V dětském pokoji se šikmým stropem jsou přiznané trámy. A nejen při posezení na lodžii - žádnými pohledy z okolí nerušeném - pod střechou s dřevěnými podhledy si mohou připadat jako na chalupě někde nad sjezdovkou.

Jen s tím rozdílem, že u chodníku před domem má v klidu zaparkovaná svá auta - na cesty za posluchači i do terénu.

„Jen tam v zimě hodím lyže a vyrážíme. To mám moc rád! Ostatně v zimě se tady nikdy nic moc jiného dělat nedalo,“ pochvaluje si i tak svoji srdcovou volbu Marek.

„Máme tu klid i na patře a pořízení nestálo pět ani deset miliónů, jako je například na Špičáku zvykem. Na tento byt jsme čekali dlouho a je pravda, že pro muzikanta je Železná Ruda opravdu nestrategické místo. Když jsem si ale spočítal plusy a minusy, zda být tady nebo v Praze, tak už kvůli synkovi a mým pocitům mi vychází, že tady je nám lépe.

Také mám rád ticho. Pořád se tu cítím jako ten Míra Slodičák (původní občanské jméno), který tu vyrůstal a hrával s tátou po hospodách. To ostatně dělám občas i dneska, abych ho v tom nenechal samotného,“ usmívá se Marek, mající radost mimo jiné i z toho, že jeho synek Marek už také hraje na bicí.

„Už hraje ve zkušebně, kde jsem hrával já - v bývalé dílně čističky odpadních vod. Hrával jsem tu s naší skupinou Kredenc. Vyrostl jsem tady a rád se bavím s lidmi. V Praze mi to přijde neosobní a připadám si tam jako blázen, když každého zdravím. I když jsem tam studoval od patnácti konzervatoř, nikdy jsem si nezvykl a vždy mě to táhlo zpátky. Neumím si hrát na Pražáka.“

Podkrovní byt má něco málo přes osmdesát metrů čtverečních a zatím všem vyhovuje.

„Přes týden bývám na cestách, a než bych nechával přítelkyni v prázdném domě, kde bych musel po návratu sekat trávu a starat se o kotel, tak je nám zatím lépe v útulném bytě, kde se mohu věnovat jen jim a je nám tu dobře.

Ale jednou by se mi líbilo být v dřevěném, kanadském srubu někde tady u lesa - až budu v šedesáti skládat jenom filmovou hudbu, nebudu skákat po pódiu, budu mít velkého psa a budu štípat dříví… Už teď se ty plusy pro to být tady, čím jsem starší, zvětšují.“

Přes léto má Marek na šedesát vystoupení - sólových i na festivalech, vydanou desku Pády a před sebou (27. 11.) výroční koncert v pražském Foru Karlín. Pomalu před deseti lety na Šumavě složil stále a všude hranou písničku Ztrácíš a začal si plnit svůj dětský sen. Koncert ve Foru Karlín s jeho dětským snem souvisí.

„Je to velké sousto, ale je to deset let, a to si zaslouží pořádnou oslavu pro všechny, které jsem za ta léta potkal, zahrál jim, a taky pro ty, co mi kdy pomohli. Chtěl bych, aby viděli, že to mělo smysl, a byli pyšní. Těch deset let má krásný příběh. Jeho pokračováním je i to, že se Karel Gott chystá natočit písničku, kterou jsem pro něj složil, a moc si toho vážím,“ ohlíží se i plánuje Marek.

Jeho písničky zpívá Marta Jandová, a dokonce i Janek Ledecký, který si, jak známo, vystačí většinou s vlastní tvorbou.

Marka Ztraceného (který už má toto jméno i v občance) těší i to, že se Železná Ruda postupně proměňuje k lepšímu.

„Ale ještě by to tu nějaké investice chtělo. O investory by asi nebyla nouze, jenže vždy narazí na ochranáře. Jako například teď s modernizací lanovky na Samotách. Nevím, proč tady to nejde a na Lipně nebo i v Krkonoších ano.

Máme tu asi největší smůlu na národní park. Vyloženě to místním ničí životy. Je otázkou, jestli by o Rudě měli rozhodovat ti, kteří tu nežijí. Už schválené projekty se opakovaně smetou ze stolu, ale abych byl férový - jde to ruku v ruce s návštěvníky, kteří jsou schopní vyhodit plasty i tam, kam by vůbec neměli vkročit. I zákazů je kvůli ochraně přírody třeba, to je také pravda, ale proč s rozvahou neinvestovat do sportovišť, turistického ruchu a tím i pracovních míst?“

Mladá rodina se chtěla do svého nastěhovat v pravý čas, takže do toho šli, i když ještě nebyl v domě výtah.

„Všechno jsem vynosil s pomocí přátel do pátého patra, a když jsme se nastěhovali, začali měsíc hlasitě stavět výtah. Když dodělali výtah, začali předělávat střechu. Hrůza! Ale už jsme se nemohli dočkat.

Pořád mě tu baví přemýšlet nad tím, co tu ještě realizovat, i když to tu není nijak velké. Útulnost je pro nás důležitější než nějaká studená plocha. Přítelkyni patří obdiv, že si tu ráda zvyká - jestli to na mě nehraje,“ směje se Marek.

„Ženy to mají na Šumavě těžší, zejména když už žily ve velkoměstě.“