Zpěvák a kytarista František Hacker relaxuje ve srubu pod přehradou

„Ještě pamatuji divoké Svatojánské proudy! A taky chození kolem německých vojáků s puškami, kteří dohlíželi na stavbu Štěchovické přehrady, to už nebyl dobrý pocit…“ vzpomíná kapelník, hudební skladatel a kytarista na své trampské začátky, kdy spával většinou pod širákem. Až pak přišla skvělá léta na nejstarší trampské osadě Ztracená naděje – Ztracenka, odkazující názvem na indiánskou kulturu.

„Brzy oslaví sto let od založení v květnu 1918 za Rakousko-Uherska – je tedy starší než naše republika.“

Chatu na Ztracence nyní navštěvuje syn, šerif, kvůli přibývajícím rokům, funkci přenechal mladším, i když osmdesátku by mu určitě nikdo nehádal, a před pár lety se s manželkou přestěhovali na ještě klidnější místo do srubu po kamarádovi v sousední osadě SKOT – Spojené kluby osad třebenických. Ale i tady mohou přespat početnější návštěvy.

Terasa s kamennou zídkou pod přístupovou stezkou umožňuje nejen pohodlné posezení venku, ale je tu i místo na pár stanů. Přes typické zastřešené zápraží srubu s posezením u stolu a výhledem do krajiny se vstupuje rovnou do místnůstky – ložnice. Po pár krocích je kuchyňka s kamínky, která vyhřejí celou chajdu (s případnou podporou elektrických přímotopů).

A pak už vedou strmé schody do podkroví, kde se pohodlně vyspí další. A ten výhled ze štítového okénka!

„Když hrajeme s KTO pravidelné koncerty v Praze na Barče, tak se tam potkávám, jak říkám, s kluky, které znám od svých patnácti let. A vídáme se i na různých potlaších. Kamarádil jsem i s Jarkou Motlem, i když byl o čtyřicet let starší. Byl to náš první trampský písničkář, který složil stovky písniček, ale i operety. Samozřejmě jsem si mohl před lety pořídit zděnou chatu nebo domek, ale pohodlí pražského bytu mi stačí.“

(Byt je zařízen spíše elegantně a starožitnými kousky nábytku, i když odkazy na tramping jsou k vidění i zde. A naproti přes ulici je v country hospodě salonek – základna KTO! Vlastně také v kopci.)

„Dokud budu moci, tak budu jezdit sem do lesa. I když už nejsem takový fanatik jako zamlada, kdy jsme si i na Silvestra postavili stan na sněhu. To ještě nebyl ani igelit a stan byl bez podlážky z celty. Babička mi ušila ze staré prošívané deky spacák, který vážil dvacet kilo a usárna (charakteristická torna z výstroje US armády, za hlubokého míru „konspiračně“ přezdívána úzká svinovací - pozn. aut.) vypadala jako popelnice, protože to nešlo stáhnout,“ usmívá se svěží pamětník.

„Koncem šedesátých let přibývala auta a z města se k přehradám hrnula spousta lidí, takže jsme se přesouvali do méně přístupných a klidnějších míst. Na Ztracence je rovina jenom u řeky. Ale i my jsme svého času jezdili na mašinách, kam se dalo.“

Dnes je ve svazích občas problémem, že někteří majitelé chat chtějí více slunce, a tak kácejí ve svém nejbližším okolí stromy, což má za důsledek, že ničím nezadržená dešťová voda umí nadělat pěknou paseku.

Šerifem byl František Hacker na Ztracence od roku 1999 až do loňského roku.

„Každý šerif dělá to, co umí. Já umím muziku, takže já jsem kamarádům hlavně hrál a něco veselého říkal. Žádný velký údržbář jsem nebyl, ale vždycky se tam našel někdo šikovný, kdo se o vše postaral. Takže i oslavy století se určitě vyvedou.

A tady je mi taky hezky. Pod námi je řeka, ale vlastně už je to také voda přehrady. Ze Štěchovic. Už jako kluka mě strejda s tátou brali do těchto míst. Zamiloval jsem si to tu už tehdy. I když jsem později objel mnoho osad, tady se mi líbí nejvíc.

Radost z kouzla místa a trampské komunity s kapelníkem KTO (Kamarádi táborových ohňů hrají už třiapadesátý rok) už přes dvacet let sdílí i jeho současná, třetí žena, činoherečka, dramaturgyně a autorka dětských pohádek nejen konferuje koncerty KTO, s kterými zpívá Františkova druhá žena.

Tak ahoj u ohně, nejen výročního!