Článek
Zahradu má tak nádhernou, že by byl hřích navštívit ji jen v zimě. A tak jsme přijali pozvání do Plzně, kde je mimo jiné zajímavé i samo Nové divadlo, ve kterém má náš hostitel ředitelnu.
Jeho dědeček byl slavný Zdeněk Otava, který byl 44 let prvním barytonistou Národního divadla Praha. Maminka tamtéž byla baletkou, a i když byl tatínek uznávaný ekonom, o umělecké dráze se Martínek rozhodl už v dětství.
Nasazení na 300 %
„Také jsem tituložrout, tedy těch akademických, ještě mi chybí titul profesor,“ dodává se smyslem pro sebeironii. Vedoucí operního studia Akademie múzických umění Praha, režisér hostující dnes i v Hudebním divadle Karlín, kde léta zpíval (koncem ledna tam měla v jeho režii premiéru Veselá vdova), přejíždí mezi metropolí a Plzní. Ale v Divadle JKT tak trochu žije.
Takže s pečlivostí a nadšením jemu vlastním zařizuje příjemný nový byt. Dva prostorné pokoje. Jeden je obývák s velkorysou kuchyní, druhý ložnicí s dlouhou lodžií, a ještě garážovým stáním v podzemí. A hlavně v procházkové vzdálenosti od divadla!
Střelecká věž poskytuje jedinečnost výhledů třemi směry na město z příjemné terasy vedle kanceláře. Až bude mít zastínění, budou tam příjemné i porady s týmem, popisuje zpěvák, herec, režisér, pedagog a divadelní ředitel Martin Otava.
Na konzervatoři studoval souběžně herectví i zpěv, také hru na mnohé nástroje (klavír, varhany, cembalo, kytara). Přitom byl posedlý výtvarným uměním a jezdil po celém světě, aby tam navštěvoval galerie.
„Nechápu, kde se ve mně brala ta energie a touha poznávat. Dodnes mám výtvarné umění i starožitnosti rád. Žiju na tři sta procent rychle a mnohé už mám za sebou. I období chalupaření. První chalupu jsem si koupil ve čtrnácti letech (vedle babičky), za peníze, které jsem vydělával v rozhlase, v televizi, česáním ovoce nebo sbíráním papíru a železa. Žádná poctivá práce mi nikdy tzv. nesmrděla. Chalupu, ve které sto let nikdo nebydlel, jsem rok vyklízel a čtyři roky jsem tu zbořeninu opravoval. V osmnácti jsem nastoupil jako herec do Divadla na Vinohradech a chalupu jsem prodal. Chtěl jsem zahradu v Praze, abychom ji více využívali.
Moderní divadlo má i ředitelnu se stěnami z pohledového betonu.
Divadlo mezi budovami získá přívětivější atrium s posezením i pod vzrostlým stromem.
Chalupa byla moje první nemovitost a díky ní jsem našel zálibu v architektuře. Jako osmiletý kluk jsem u babičky, na naší prázdninové prvorepublikánské vile na jihu Čech, opravil rozpadající se zděný plot, začal jsem se zajímat o zahradu, udělal si první divoké alpinum a byl jsem i aktivním bylinkářem…
Byl jsem asi přechytralé dítě – všem známým, co měli chalupu, jsem radil, jak ji mají přestavět. Přes den jsem stál už tehdy nohama pevně na zemi a v noci jsem s lucernou chodil na kopec pozorovat hvězdnou oblohu. Vlastně všechny moje tehdejší zájmy a sny směřovaly už k tomu, co dělám nyní – režiséra a ředitele divadla.“
Na lodžii s příjemným výhledem do klidného dvora je vstup z obou pokojů.
Krumpáč místo činek
Martin Otava si uvědomuje, že celý jeho život ovlivňují setkání, která vypadala jako náhodná, ale později se ukázala jako klíčová.
„Chytře mě také vychovávali. Když jsem chtěl sportovat, tak mi řekli, že energii můžu využít lépe, a dali mi doma do ruky krumpáč a kosu. Je pravda, že jsem pak měl vysportovanou postavu. A hlavně jsem za to rodičům vděčný, protože jsem nikdy nepoznal, co to je nuda nebo lenost.
Na strážné anděly si Martin Otava ve svém životě prý stěžovat nemůže - ani v ložnici.
A udělal jsem dobře, že jsem chalupu prodal, protože v divadle neexistuje režim volných víkendů. Chyběla mi ale zahrada, tak jsem si pořídil později (ve svých třiatřiceti) na západním okraji města dům s krásným pozemkem. Na výhodném místě pro cestování do Plzně!“ pochvaluje si dnes (po dvaadvaceti letech) Martin Otava.
Pohodlná je i elegantní koupelna.
„Tenkrát jsem myslel, že bych si ho mohl postavit sám jako vše svýma rukama, ale pak jsem si řekl, že bude dobré, když vydělám na dům svojí profesí a na stavbu zaplatím profesionální firmu. Zapomněl jsem ale, že jsem v Čechách. Původní firma ho postavila tak špatně, že po pár letech musel projít generální rekonstrukcí. Otřesné zážitky! Dnes je ale dům v pořádku a zahrada je jako okno do ráje! I proto je část domu – s nádhernými výhledy – prosklená.“
Zážitky z Toleda a zahrádka
Do vzpomínek může ředitel Otava zahrnout i své režijní hostování v divadlech téměř po celém světě – od Ameriky přes Španělsko, Itálii po Japonsko. Nebo v Liberci. Ale zpět do Plzně, kde už je pátým rokem ředitelem.
„Nyní bydlím v Plzni a do Prahy, do našeho domu s milovanou zahradou, jezdím jako na chalupu. Měl jsem tady v Plzni v pronájmu byt ve starém chladném domě. Nemám ale rád provizoria a také jsem se v Plzni tak nějak ,domestikoval‘, a tak jsme tu před rokem koupili byt. Novostavbu. Mám rád interiér podle svého. Truhláři byli ze mne při usazování kuchyně nešťastní. Nechápali, proč chci ze stejného materiálu dotáhnout i obklad pruhu stěny mezi linkou a zárubněmi. Přišlo jim to zbytečné,“ přiznává svoji preciznost náš hostitel.
Precizně vymyšlená i provedená kuchyň potvrzuje majitelův vztah k detailu.
Zkušenost s architekturou potvrzuje i při dotváření interiérů divadla a jeho nejbližšího okolí, které se snaží dovést k větší útulnosti i funkčnosti, aby se diváci cítili v divadle co nejlépe.
„V roce 2030 chci odejít z Plzně do důchodu. Na zahrádku, kde budu psát paměti. V přírodě, se kterou jednou splynu. Budu tady do 111 let. Doufám, že v plné soběstačnosti a kreativitě! I nadále chci cestovat a poznávat. Praha je nejkrásnější město na světě, miluji ale i Paříž nebo španělské Toledo. To je pro mne snové město. Měl jsem mnoho pracovních úžasných nabídek přestěhovat se do ciziny.
Pražská zahrada přináší radost za každého počasí, ráno i večer.
Je to úžasný pocit, že se dobře nebo i ještě lépe uživíte všude, kde vás napadne. Je to osvobozující, ale žít do ciziny bych natrvalo nikdy nešel. Líbí se mi doma.“